Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Machová (* 1947)

• narozena 28. dubna 1947 v Libouchci

• od dětství byla členkou atletického týmu v Ústí nad Labem

• závodila i v zahraničí

• díky sportu potkala Emila Zátopka či Věru Čáslavskou

• vystudovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• až do důchodu pracovala na základní škole v Libouchci jako učitelka

Vlasta Machová říká, že v dětství znala jen školu a sport. V druhé polovině šedesátých let začala závodit i v zahraničí, a to převážně v zemích tehdejšího východního bloku. Během své sportovní kariéry měla možnost seznámit se s Emilem Zátopkem nebo Věrou Čáslavskou.

Narodila se 28. dubna 1947 v Libouchci Naděždě a Janu Vydrářovým jako jejich třetí dítě. Jan Vydrář, vyučený automechanik, pocházel z Českomoravské vrchoviny. Naděžda byla původem z Prahy. Její matka byla Češka, otec Rus, seznámili se během první světové války.

Ráda na ty časy vzpomínám

Naděžda a Jan v roce 1945 využili možnosti poválečného osidlování pohraničí a se svými dvěma dětmi se přestěhovali do Libouchce v severních Čechách, kde se jim dva roky poté narodila Vlasta. „Ráda na ty časy vzpomínám. Skákali jsme přes potok, chodili jsme na koupaliště, v zimě jsme sáňkovali.“

V roce 1953 nastoupila do první třídy. Až do páté třídy byla bezproblémovou žákyní, na druhém stupni však příliš neprospívala. Když jí otec pohrozil, že bude muset po skončení školní docházky pracovat, začala se Vlasta znovu snažit. Někdy v té době začala reprezentovat školu v různých atletických disciplínách. Ve sportu se jí dařilo, a tak ji její třídní učitel doporučil trenérovi atletického týmu v nedalekém Ústí nad Labem. „Nejprve jsem na tréninky nechodila, protože jsem tam nikoho neznala. Pak jsem si řekla, že tam teda půjdu. Kdyby mi někdo za měsíc řekl, že na atletiku nemůžu chodit, tak bych to obrečela,“ vypráví o svých sportovních začátcích.

Vždyť je u vás skoro válka

Po ukončení základní školní docházky nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu. V průběhu studia se dostala do republikové dorostenecké reprezentace. V posledním ročníku začala přemýšlet o své budoucnosti. „Zvažovala jsem, kam dál. Můj trenér Viktor Lukeš mi doporučil pedagogickou fakultu se zaměřením na tělocvik. K tomu jsem přibrala národní školu.“ Vlasta vzpomíná, že studium jí znepříjemňovaly zkoušky z marxismu-leninismu, dějiny komunistické strany a Sovětského svazu.

V létě roku 1968 se vypravila s atletickým týmem na Mezinárodní festival mládeže v bulharské Sofii. Tehdy ještě netušila, co její rodnou zemi za necelý měsíc čeká. „Běhali jsme, fandili jsme a jezdili na výlety. Jenže když jsme potkali Bulhary, řekli nám: ‘Vy jste chudáci.’ A my se divili proč. ‘Protože vás okupují, vždyť je u vás skoro válka!’ My jsme se divili, že u nás je přece mír,“ vypráví Vlasta.

Dne 19. srpna se s přáteli z oddílu vrátila zpátky do Československa. Ze slov Bulharů si nic nedělali. O dva dny později zažili šok. „Jednadvacátého ráno nás maminka budila se slzami v očích, že je válka,“ vzpomíná.

Po promoci v roce 1970 nastoupila jako učitelka na základní škole v Libouchci. Po letech se tak znovu vrátila na půdu školy, kde začínala její vlastní cesta, tentokrát však jako učitelka. Ani poté nezanevřela Vlasta na sport a snažila se své zkušenosti předávat svým žákům. Na základní škole v Libouchci zůstala až do důchodu.