Eduard Líhař

„No tak děda, Vilém se jmenoval, Vilém Líhař, ale dlouhé 'i', protože to mě potom dlouho trápilo – buď krátké, nebo dlouhé. Táta se podepisoval s krátkým 'i', protože to měl kaligraficky, tak hezky to měl nacvičené, má krásný podpis. A mě trápila moje třídní učitelka, proč si furt píšu dlouhé 'i', že mám mít taky krátké. Takže mě potom dohnali až k tomu, že otec si teda nechal tečku nad 'i', ale mě dohnali k tomu, že jsem skutečně, že jsem musel na nějakém tom rodném listu tu čárku používat, ale historicky se potom potvrdilo, že můj děda byl taky s dlouhým 'i', takže nakonec táta se podepisoval špatně. To byla taková dlouhotrvající tahanice o čárku nebo tečku.“

„Náš případ, teda těch mých prarodičů, byl ten, že nakonec do toho transportu nastoupili, odjeli do Německa, ale táta – to byl borec prostě. Táta vstoupil do partaje, aby ty rodiče mohl vrátit zpátky. Vyhledal je a jako straník, že už měl nějakou váhu, jakoby politickou nebo jak bych to řekl, dokázal ty rodiče vrátit zpátky. Úžasný to byl zážitek. Ale protože děda s babičkou neměli kde bydlet, tak první asi tři roky bydleli ve sklepní kóji druhého patra sklepů, v jednom bytě právě nad tou Klingerovkou, nad tou Klingerovou fabrikou, se záchodem dřevěným před barákem, a vařili na Brucioru, jestli víte, to byl petrolejový vařič takový, náhradní. Sklepní kóje byla bez elektriky, tam se svítilo petrolejkou a ti lidi byli úžasní. V zimě drali peří, protože neměli ani peřiny, tak si je museli sami udělat.“