„No, ale když mám mluvit o sobě, my jsme měli partu asi šesti kluků podle Rychlých šípů, takže jsme byli pionýři, ale takoví vyčíháci. Protože Dům pionýrů v Mladé Boleslavi byl z bývalého nevěstince udělaný a tam byly ty jednotlivé ložničky. A ty ložničky jsme si pronajímali, nebo pronajímali – nám je půjčovali, jako pionýrskému oddílu. Takže my jsme si taky jednu tuhletu ložničku vypůjčili jako klubovnu, byli jsme tam těch šest kluků, ale nedělali jsme Pionýra, my jsme kopírovali zadní strany Vpředu, kde byly Rychlé šípy. To jsme každý měli čtyři pauzáky a prokopírovávali jsme to a pak jsme to šířili do Benešovky [základní školy]. Tak asi po půl roce na to přišli, že vlastně se tam šíří Rychlé šípy, tak nás vyhodili z toho Pionýra i z té klubovny.“
„No tak děda, Vilém se jmenoval, Vilém Líhař, ale dlouhé 'i', protože to mě potom dlouho trápilo – buď krátké, nebo dlouhé. Táta se podepisoval s krátkým 'i', protože to měl kaligraficky, tak hezky to měl nacvičené, má krásný podpis. A mě trápila moje třídní učitelka, proč si furt píšu dlouhé 'i', že mám mít taky krátké. Takže mě potom dohnali až k tomu, že otec si teda nechal tečku nad 'i', ale mě dohnali k tomu, že jsem skutečně, že jsem musel na nějakém tom rodném listu tu čárku používat, ale historicky se potom potvrdilo, že můj děda byl taky s dlouhým 'i', takže nakonec táta se podepisoval špatně. To byla taková dlouhotrvající tahanice o čárku nebo tečku.“
„Náš případ, teda těch mých prarodičů, byl ten, že nakonec do toho transportu nastoupili, odjeli do Německa, ale táta – to byl borec prostě. Táta vstoupil do partaje, aby ty rodiče mohl vrátit zpátky. Vyhledal je a jako straník, že už měl nějakou váhu, jakoby politickou nebo jak bych to řekl, dokázal ty rodiče vrátit zpátky. Úžasný to byl zážitek. Ale protože děda s babičkou neměli kde bydlet, tak první asi tři roky bydleli ve sklepní kóji druhého patra sklepů, v jednom bytě právě nad tou Klingerovkou, nad tou Klingerovou fabrikou, se záchodem dřevěným před barákem, a vařili na Brucioru, jestli víte, to byl petrolejový vařič takový, náhradní. Sklepní kóje byla bez elektriky, tam se svítilo petrolejkou a ti lidi byli úžasní. V zimě drali peří, protože neměli ani peřiny, tak si je museli sami udělat.“
Žádná jiná volba než průmyslovka nebyla, protože motorismus byl ve mně zahryznutý
Eduard Líhař se narodil 8. srpna 1943 v Mladé Boleslavi. Maminka, rozená Branzeová, pocházela ze smíšené česko-německé rodiny z Teplic nad Metují, tatínek byl z Boleslavi. Otec i dědeček pamětníka pracovali pro firmu Laurin & Klement, později Škodovku neboli Automobilové závody, národní podnik (AZNP) Mladá Boleslav. Rodiče maminky byli po druhé světové válce odsunuti ze Sudet do východního Německa, tatínkovi se podařilo zařídit jejich návrat. Eduarda Líhaře odmalička zajímala auta, na tom měl podíl také strýc Vladimír Václavík, který vlastnil autodílnu v Lomnici nad Popelkou. Věnoval se skautingu, lyžování, s dospíváním se jeho zájem soustředil na motocykly a auta. Po ukončení základní školy vystudoval v roce 1961 Střední průmyslovou strojírenskou školu v Mladé Boleslavi a nastoupil jako technik do AZNP, části zvané Česana, kde se zkoušely nové a závodní modely aut. Absolvoval dvouletou vojenskou službu v Žatci, po návratu závodil jak na motocyklech, tak i jako spolujezdec v autech. Poznal mnoho závodníků formule Škoda 3, procestoval díky motosportu i kapitalistické země. Kvůli tomu ho Státní bezpečnost (StB) prověřovala pro podezření z průmyslové špionáže. V roce 1982 se stal vedoucím údržby ve stavebním bytovém družstvu. S manželkou Pavlou vychovali dvě děti, Filipa a Lucii. Eduard Líhař se po pádu komunistického režimu věnoval soukromému podnikání ve svém oblíbeném oboru. Celý život prožil v Mladé Boleslavi, zemřel 12. října 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!