Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Líhař (* 1943  †︎ 2024)

• narodil se 8. srpna 1943 v Mladé Boleslavi

• otec i dědeček pracovali ve výrobě automobilů

• rodiče matky byli odsunuti do Německa, otci se podařilo zařídit návrat

• v mládí se věnoval skautingu, lyžování a zejména motosportu

• v roce 1961 maturoval na Střední průmyslové strojírenské škole v Mladé Boleslavi

• nastoupil jako technik do AZNP Mladá Boleslav, části zvané Česana

• účastnil se motocyklistických i automobilových závodů

• StB ho prověřovala kvůli zahraničním cestám

• v roce 1982 nastoupil do stavebního bytového družstva

• zemřel 12. října 2024

Eduard Líhař se narodil v Mladé Boleslavi, kterou si skoro každý spojuje s tradiční výrobou škodovek v místní továrně. I jeho auta a motorismus chytily za srdce už jako kluka a nadšencem zůstal až do konce života. Jeho zálibu podpořilo také to, že dědeček i tatínek pracovali ve firmě Laurin & Klement, později ve Škodovce, a strýc provozoval autodílnu. Mladý Eduard uměl opravovat auta a řídit dávno před plnoletostí a později neviděl jinou volbu než se stát členem sportovního týmu v témže podniku.

Táta dokázal prarodiče vrátit zpátky

Eduard Líhař se narodil 8. srpna 1943 v Mladé Boleslavi. Maminka, rozená Branzeová, pocházela ze smíšené česko-německé rodiny z Teplic nad Metují, tatínek byl z Boleslavi. Tam se také rodiče seznámili, když se otec nechal ostříhat v kadeřnictví, kde pracovala maminka. Vzali se v roce 1938 a o rok později se jim narodila dcera Helena.

Dědeček z maminčiny strany, Adolf Branze, hrál velkou roli v pamětníkově životě. „Po dědovi mám všechno, co jsem dobrého z řemesla převzal, byl to můj mentor. Byl jsem pořád s ním, zažil jsem neuvěřitelné věci. Táta byl pořád zaťatý ve fabrice, takže otce mi suploval děda,“ vzpomíná Eduard Líhař. Přitom chybělo málo a nemohl by s ním ani s babičkou trávit žádný čas. Jako smíšená rodina ze Sudet byli po válce odsunuti do východního Německa. „Táta vstoupil do partaje, aby ty rodiče mohl vrátit zpátky. Vyhledal je a jako straník, že už měl nějakou politickou váhu, dokázal ty rodiče vrátit zpátky,“ vypráví s pohnutím pamětník. „Protože děda s babičkou neměli kde bydlet, tak první tři roky bydleli ve sklepní kóji, nad Klingerovou fabrikou, se záchodem dřevěným před barákem a vařili na Brucioru, to byl petrolejový náhradní vařič. Sklepní kóje byla bez elektriky, tam se svítilo petrolejkou,“ popisuje těžké podmínky, ve kterých prarodiče Branzeovi žili.

Bratr maminky, Wili Branze, musel narukovat ze Sudet do wehrmachtu a roku 1944 padl na východní frontě, na území dnešní Ukrajiny. Pamětník si vybavuje konec války, pamatuje si, jak jako dvouletý zažil bombardování Mladé Boleslavi i jak s otcem pozorovali na severu zář od hořících Drážďan.

Dědeček Líhař, který byl velice aktivní ve spolcích a jehož Uhelné družstvo zásobovalo palivem Mladou Boleslav, zemřel již v 38 letech. „Babička, to byla žena bojovnice, měla kapsář jako babička Boženy Němcové, tam měla různé bonbony, vždycky nás podarovala,“ vzpomíná Eduard Líhař. Když odešla i babička, otec do uvolněného bytu přestěhoval Branzeovy.

Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 přišla nelehká léta, kdy probíhaly vykonstruované politické procesy. Eduard Líhař si vzpomíná, že se tatínka ptal na okolnosti procesu s Rudolfem Slánským, ale ten jako člen strany nebyl příliš hovorný. „50. léta, to byly doby, kdy se lidi nestyděli překabátit, ve Škodovce seděli úředníci v kanceláři v montérkách, aby prokázali příslušnost k dělnické třídě. V neděli pak šli v šatech jak do kostela,“ vzpomíná na dobu, kdy vládla atmosféra přetvářky a strachu. „Bratranec Eduard byl ze skautské rodiny, ale aby si ulehčil v pracovní kariéře a neměl skvrnu kvůli skautu, vstoupil do Lidových milicí. Taková byla doba,“ říká pamětník.

Vyhodili nás z Pionýra i z klubovny

Navzdory atmosféře totalitního režimu Eduard Líhař prožíval hezké dětství v ulicích Mladé Boleslavi. Chodil na základní Benešovu školu, kde ještě nějakou dobu působili prvorepublikoví učitelé, než byli nahrazeni spolehlivějšími kádry. Maminka spolu s několika dalšími ženami jezdila pracovat do hotelu v Českém ráji, do Nebákova. Oblast skal a rybníků pod Troskami se stala rájem pro děti. Chodily tam od března do školy ve vesnici Roveň, trávily prázdniny v přírodě a v září se vracely do Mladé Boleslavi.

Skautské hnutí komunisté zakázali, děti musely vstupovat do Pionýrské organizace, starší do Československého svazu mládeže. Eduard Líhař však říká, že i na tyto vynucené aktivity bylo možné vyzrát: „My jsme měli partu asi šesti kluků podle Rychlých šípů, takže jsme byli pionýři, ale takoví vyčíháci. Nedělali jsme Pionýra, my jsme kopírovali zadní strany Vpředu, kde byly Rychlé šípy. To jsme každý měli čtyři pauzáky a prokopírovávali jsme to a pak šířili do Benešovky [do školy]. Tak asi po půl roce na to přišli, že se tam šíří Rychlé šípy, tak nás vyhodili z Pionýra i z klubovny.“

Svého otce, který pracoval ve Škodovce a po roce 1964 se stal obchodním náměstkem, si neužíval moc často. Rodina bydlela v bytech pro zaměstnance automobilových závodů, domy měly i zahrádky a dvůr. „Pamatuju, jak mě otec trénoval ve fotbale na dvoře, ale práce ho pohltila, měl svůj život tam a máma byla v domácnosti. Jako kadeřnice směla pracovat doma, tak když měla sestra taneční, bylo u nás veselo,“ vzpomíná na rodinný život.

Máma mi ušila kombinézu jako automechanikovi

Po ukončení osmileté základní školy, na které se tehdy skládaly i závěrečné zkoušky, nastoupil na Střední průmyslovou strojírenskou školu v Mladé Boleslavi. „Žádná jiná volba než průmyslovka nebyla, protože motorismus byl ve mně zahryznutý,“ vysvětluje Eduard Líhař. Školu prožíval v motoristickém nadšení. Bydleli tehdy stále v Laurinově ulici, přímo naproti bráně Automobilových závodů Mladá Boleslav (AZNP). V domě bydlel také pan Ort, který byl mistrem zajížděcího oddělení, s ním trávil Eduard Líhař spoustu času v garáži. Řidič pan Vlček vozil otce služebním autem Tudor do Prahy na jednání a pak mladého Eduarda nechával při čekání řídit. Ten zároveň s kamarády vylepšoval malou motorku, Pionýra, postavili si i motokáru. V té době si rodina pořídila první vlastní auto, kterým se stala Škoda Spartak. Otec sice byl škodovák, ale úřednický typ a měl problém se naučit vůz ovládat. U volantu ho proto při jízdách občas nahradil jeho syn, který pak při skládání vlastní řidičské zkoušky neměl nejmenší problém.

Šťastné chvíle zažíval Eduard Líhař v Lomnici nad Popelkou u strýce, otcova švagra, Vladimíra Václavíka. Strýc chtěl na začátku války jako pilot spolu se dvěma kamarády, Jínou a Tesařem, odletět do Polska a vstoupit do RAF, nakonec ale kvůli babičce Václavíkové republiku neopustil. Byl nejen majitelem autodílny, ale i nadšeným sportovcem. Legendou se staly nedělní výpravy na lyžích na vrch Tábor a podvečerní sjezdy do města v údolí. Eduard Líhař tak v zimě sportoval na sněhu, v létě trávil čas ve strýcově autoopravně. „Máma mi ušila kombinézu jako automechanikovi, bylo mi asi čtrnáct,“ dodává. Strýc byl dlouhá léta jediným soukromým majitelem autodílny v hradeckém kraji, protože odmítal odevzdat podnik komunistům.

Průmyslovku ukončil Eduard Líhař v roce 1961. V té době již chodil do autoklubu na Hejtmance a proháněl motocykl, kdykoli to bylo možné. Účastnil se jízd zručnosti ve městě, jezdil závody enduro, kde jezdec musí projet terénním úsekem co nejvícekrát v co nejkratší době. Po maturitě nastoupil do tzv. Česany, což byla část AZNP, v minulosti využívaná jako přádelna česané příze. V té době tam sídlilo zajížděcí oddělení a byla příležitost zkoušet nové vozy i závodit. Mistrem byl v době jeho nástupu pan Bobek, řidiči starší generace byli také Fousek a Souček. Někdy bylo potřeba odvézt třeba 50 nových aut na hranice s NDR, Eduard Líhař si užíval zejména návraty. „Jelo se zpátky autobusem, a to bylo moje – když se dědkové rozpovídali o panu Laurinovi,“ vybavuje si chvíle, kdy hltal vyprávění starších kolegů.

Čekala na něj ještě dvouletá vojenská služba, kterou měl jako maturant strávit ve škole pro důstojníky. Pan Bobek mu vyjednal, že půjde do Žatce, kde působil motoristický oddíl Dukly. Ovšem chvíli před jeho nástupem byla Dukla přesunuta na Slovensko a u útvaru zůstaly jen dvě motorky a dvě auta. I tak si ale jízdami mohl zpestřit vojenskou službu.

Jako mitfára jsem nebyl dobrej

Po návratu do Česany dělal Eduard Líhař spolujezdce mladšímu závodníkovi Oldřichu Horsákovi. Soupeřili často se známým jezdcem Trejbalem, elegantním a zkušeným závodníkem, ale i tak jednou zvítězili, když Trejbal přecenil své síly a skončil v poli. V 60. letech jezdili Jaroslav a Václav Bobek st. spolu s Miroslavem Fouskem formuli Škoda 3. Eduard Líhař vzpomíná, jak Miroslav Fousek , kterému přezdívali Nobel, jednou musel během závodu ve Kdyni vyrazit okna, aby se neudusil kouřem z vadného výfuku.

V nové generaci závodníků začal vynikat Václav Bobek mladší. „Venca Bobek jel v závodním autě už ve dvou letech, to byl veliký talent, měl naježděno i 50 000 km ročně,“ směje se pamětník při vzpomínce na kolegu. Eduard Líhař zažil závodění jako dělník, mechanik, zkušební technik i spolujezdec. „Ale jako mitfára jsem nebyl dobrej, pořád jsem myslel na to, jak bych to řídil já,“ vysvětluje, proč mu pozice spolujezdce tak úplně neseděla. Byl při tom, když se vyvíjely a zkoušely modely Škody 120 i 1000.

Po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 měl pamětník možnost emigrovat z Vídně. Neučinil tak – tehdy ani v roce 1969, kdy byl v západním Německu u strýce, který rodnou zemi opustil. Důvodem, proč Líhařovi zůstali, bylo očekávané narození syna Filipa. 

Díky účasti v automobilových závodech procestoval Eduard Líhař celou Evropu. Právě proto se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB), která na něj vedla spis, dochovaný v Archivu bezpečnostních složek (ABS) pod číslem KR_741253_MV. Spis byl založen s krycím jménem Eduard a jeho účelem bylo prověření, zda Eduard Líhař není kontaktován při svých výjezdech do kapitalistických států cizí rozvědkou. Záznamů je jen několik, z let 1978–1983. Tehdy Státní bezpečnost zjistila, že prověřovaný již nepracuje pro AZNP, čímž ztratil možnost výjezdů do zahraničí, spis proto archivovala.[1]

V roce 1982 totiž Eduard Líhař ze Škodovky odešel a pracoval ve stavebním bytovém družstvu jako vedoucí údržby. Vášeň pro motory ho ale neopustila a po sametové revoluci se věnoval soukromému podnikání v této oblasti. S manželkou Pavlou, rozenou Hofmanovou, vychovali dvě děti, syna Filipa (1970) a dceru Lucii (1974). Eduard Líhař žil v době natáčení svého příběhu v Mladé Boleslavi, zemřel 12. října 2024.

 

[1] Citované výňatky z dochovaného archivního materiálu ABS s číslem KR_741253_MV jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka.