„Tehdy jsme s kolegou [Karlem] Klínovským jeli v rámci patroly objíždět pozorovací stanoviště. Vjeli jsme do lesa, a aniž jsme se nadáli, tak jsme se dívali do hlavně. To byly takové ty, říkalo se jim paramilitary, polovojenské jednotky takových zarostlíků, partyzánů, kteří nedělali moc rozdíly – bylo jedno, kdo jste. Buď se z toho máte jak vyplatit, anebo je to jedno. Takže to byl jeden moment, nakonec to Karel zachránil, sáhl za sebe a vytáhl půl kartonu nějakých camelek. A protože už tam byl podruhé a byl docela zkušenej, tak s nimi hned dal řeč a zahrál to tak nějak do autu. Ale ten první moment? To jsem si myslel, že jsme teda opravdu dojeli. Nakonec ne. Naštěstí to potom vyšumělo. A takových momentů bylo v Bosně více, takže říct, kterej z nich byl nejblíže [smrti], to nedokážu.“
„Ať chcete, nebo nechcete, rodina se o vás bojí. A zpětně to dolehne i na vás. Manželka se bojí a píše vám dopisy: ,Zase jsem nespala.‘“ – „Jak jste komunikovali?“ – „Jedině dopisy, potom trošičku, asi od poloviny, už to bylo vylepšeno a dalo se i telefonovat. Ale takovým zvláštním spojením, že jste mluvil jak do radiostanice. One way se tomu říká, jenom jedním směrem. To znamená, že jste musel dodržovat pravidla pro hovory po síti. Můžete mluvit jenom vy. Když do toho bude někdo mluvit, tak ho neuslyšíte. Musíte říct příjem, jako ve vysílačce, one way.“
„Samozřejmě, děly se věci – vyřizování účtů a takové věci. Odcházeli tam odsud ať už muslimové, nebo Srbové. Odpalovali za sebou baráky a taky jistili baráky proti tomu, aby tam někdo vešel. Takže z druhé strany na kliku granát, to bylo normální. Pak tam taky chodili lidi do těch baráků, podívat se, jestli by se jim něco nehodilo. No a zůstali tam, samozřejmě. Furt se něco dělo, a to bylo zrovna v dobu bombardování NATO. Takže ten devadesátej čtvrtej rok tím byl tak nějak poznamenanej.“
Dušan Kunčík se narodil 24. prosince 1959 v Prostějově. Vyrůstal v obci Zdětín, odkud se v pěti letech se svými rodiči Libuší a Milanem přestěhoval do rodného Prostějova. Matka pracovala jako zdravotní sestra a otec v lutínském podniku Sigma. Dušan Kunčík v sedmdesátých letech vystudoval internátní vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě a po maturitě pokračoval na vojenské vysoké škole ve Vyškově (1979 až 1983). Až do sametové revoluce pak sloužil v Československé lidové armádě (ČSLA) na území Slovenska – v Trebišově, Humenném a v Prešově, kde zažil i pád komunistického režimu. V roce 1990 jej převeleli do Litoměřic, kde působil na pozici velitele roty radiotechnického průzkumu. Během svého působení v armádě absolvoval tři celoroční zahraniční mise: v Bosně (1994 až 1995), Gruzii (1998 až 1999) a Etiopii/Eritreji (2001 až 2002). Zažil také profesionalizaci a modernizaci armády v souvislosti se vstupem do NATO. Do civilu odešel v roce 2004, a to v hodnosti podplukovníka. V roce 2024 žil v Žiželicích na Kolínsku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
