Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., pplk. v.v. Dušan Kunčík (* 1959)

• narozen 24. prosince 1959 v Prostějově

• absolvent vojenské vysoké školy ve Vyškově (1979 až 1983)

• před rokem 1989 sloužil jako profesionální voják na území Slovenska

• účastník vojenských misí v Bosně (1994 až 1995), Gruzii (1998 až 1999) a Etiopii/Eritreji (2001 až 2002)

• zažil modernizaci a profesionalizaci armády po pádu komunismu a po vstupu do NATO

• do civilu odešel v roce 2004 v hodnosti podplukovníka

• v roce 2024 žil v Žiželicích na Kolínsku

„Zase jsem nespala,“ dočítá se mladý důstojník v dalším z dopisů od své manželky. V armádě slouží přes deset let, má za sebou celou řadu zkušeností i kariérní růst. Tentokrát je to ale jiné. Poprvé uprostřed skutečné – nikoliv „jen“ studené – války. Píše se duben 1994. „První rok, Bosna, to bylo stěžejní. Najednou se vám převrátí hodnotový žebříček. A když se vrátíte, zjistíte, že to, co jste řešil před rokem, jsou ptákoviny. Že na tom vůbec nezáleží, a že jsou [přitom] tak podstatné věci, kterým jste vůbec nepřikládal žádnou váhu! Najednou si uvědomíte, o co tady jde, co je, a co není pro vás důležité,“ vypráví podplukovník ve výslužbě Dušan Kunčík.

Pořád se střílelo a mě to děsně bavilo!

Necelých dvacet kilometrů od Prostějova leží malá vesnička Zdětín. V ní prožil Dušan Kunčík prvních pět let svého života, po kterých se s rodiči přestěhoval do rodného Prostějova. Narodil se na Štědrý den roku 1959 Libuši (rozené Šoustalové) a Milanovi Kunčíkovým. Otec pracoval v lutínském podniku Sigma a matka jako zdravotní sestra. Od páté třídy Dušan navštěvoval sportovní školu, závodně plaval za Železárny Prostějov, což zahrnovalo každodenní náročné tréninky – ráno, před obědem i vpodvečer. U plavání zůstal dodnes. „To už jen tak z nostalgie. S manželkou, vždycky si zaplavat ten kilometřík,“ říká zvesela Dušan Kunčík. Letní prázdniny vždy trávil u prarodičů Kunčíkových v Lutotíně u Prostějova. Chodil na ryby a s klukama hrál fotbal. Nejinak tomu bylo v létě 1968, dokud nepřišel 21. srpen. „Tanky, no to je něco!“ říkal si tehdy osmiletý Dušan, vyběhl k silnici a začal projíždějícím okupantům mávat. „Ti vojáci a řidiči odpovídali, všichni zdravili, takže to bylo v pohodě. A najednou se vyloupl děda a hned jsem dostal facana. Z jedné strany, z druhé strany: ,A domů!‘“ vzpomíná na počátek okupace Československa.

Nikdo z rodiny se s komunistickou ideologií neztotožňoval, nikdo nevstoupil do strany. Ve snaze zajistit plusové kádrové body hledali rodiče jiné cesty, jak zvýšit šanci na vzdělání svého syna. Matka působila jako zdravotní sestra – mimo jiné – u vojenských odvodů. Směny jí začínaly brzy, dříve než vyučování, a Dušan proto každé ráno před školou docházel s matkou na vojenskou správu. „Propagační filmy, vojenský časáky – to mě začalo bavit! Já jsem ten propagační film o lidové armádě viděl snad milionkrát, já jsem to mohl klidně dabovat,“ přibližuje své první zkušenosti s armádním prostředím. Důležitou roli v pamětníkově budoucím směřování sehrál i strýc z matčiny strany Milan Šoustal, vášnivý myslivec, se kterým Dušan v klukovských letech chodíval na hony. „Pořád jsme byli v lese, pořád se střílelo a mě to děsně bavilo!“ říká. „Poprvé jsem si z brokovnice vystřelil ve čtyřech letech. Dopadlo to teda hrozně. Protože rázem mě to usadilo do potoka, a to bylo v půlce ledna, když bylo namrzlo. Takže když jsme přišli domů, máma byla samozřejmě ,nadšená‘…“ dodává. V neposlední řadě tím, že závodně plaval, musel pravidelně a často trénovat – představa drilu a pevného režimu na vojenské škole mu díky tomu nebyla cizí.

Běda, jak jste něco provedl…

V polovině sedmdesátých let se proto hlásil na vojenské gymnázium v Opavě. Matka se – díky svým konexím z práce u odvodů – přimluvila na krajské vojenské správě u podplukovníka Grygara, který tehdy patnáctiletému Dušanovi napsal doporučení. I přesto přišla z gymnázia zamítává odpověď – nepřijat. „Co to je!? Co je to tam za lidi?!“ rozčílil se tehdy podplukovník Grygar a sám napsal Dušanovi odvolání. Za dalších přibližně čtrnáct dní přišel další dopis. Vedení školy po podplukovníkově intervenci změnilo názor. Psalo se září 1975 a Dušan Kunčík nastoupil na opavské vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova. Mezi ročníkovými spolužáky měl například pozdějšího plukovníka Karla Klínovského nebo armádního generála Petra Pavla. „Pamatuju si ho jako spolužáka-protihráče. Ať už to byl hokej, fotbal… On byl jeden z těch, se kterými jsem se potkával na sportovištích, protože z každé třídy byla hrstka sportovců,“ vzpomíná Dušan Kunčík na čtvrtého prezidenta České republiky.

Náročnost středoškolského studia spočívala nejen v drilu a disciplíně, ale i v odloučení. Patnáctiletí gymnazisté se domů za rodiči dostali jednou za dva až tři měsíce. „A to jste si ještě musel zasloužit. Běda, jak jste něco provedl, to jste tam zůstal ne dva, ale čtyři měsíce a nikoho to netempovalo,“ přibližuje Dušan Kunčík, který měl – coby jedináček s pracovně značně vytíženými rodiči – na odloučení určitou životní průpravu a pevný režim zase moc dobře znal z náročných plaveckých tréninků. Snad i díky těmto okolnostem – na rozdíl od celé řady svých spolužáků – v roce 1979 středoškolská studia úspěšně dokončil. „Neberte mě úplně za slovo, ale mám dojem, že nás nastupovalo 210 a skončilo nás 128. Nebo tak nějak,“ přibližuje.

Nikdo vám nebrání, ale zaplatíte

U absolventů vojenského gymnázia systém počítal s navazujícím studiem vojenské vysoké školy ve Vyškově. V opačném případě přišly sankce. Dušan Kunčík vysvětluje: „Politika byla taková: Jakmile skončíte, Vyškov. Pokud ne, budete chtít jít do civilu, můžete. Nikdo vám nebrání, ale zaplatíte vojenské gymnázium. A tehdy to bylo pět tisíc za ročník, to znamená dvacet tisíc za čtyři roky. To byla darda. Aspoň pro naše to byla darda, protože když jsem spočítal máminu a tátovu vejplatu, tak to by na to museli šetřit hodně dlouho, takže skutečně to byl ranec.“ Pro lepší představu dodejme, že zmíněných 20 tisíc Kčs odpovídalo v roce 1980 více než sedmi průměrným hrubým měsíčním mzdám – ta tehdy činila 2 637 korun.[1]

Na vojenské vysoké škole ve Vyškově se Dušan Kunčík opětovně setkal i s Karlem Klínovským a Petrem Pavlem. Všichni museli vyjma odborných předmětů povinně absolvovat i ty prorežimní – marxismus-leninismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí a stranicko-politickou práci. Vysokou školu úspěšně absolvoval mezi lety 1979 a 1983 a coby mladý poručík nastoupil do slovenského Trebišova, který patřil pod prešovskou divizi. Působil u motostřeleckého pluku a nakonec na pozici velitele granátometné čety. Pod sebou měl rekruty základní vojenské služby a na území Slovenska zůstal až do pádu režimu. Na přelomu let 1985 a 1986 zastával funkci velitele roty v Humenném, následovala služba u Průzkumného praporu v Prešově.

Vypil jsem brazilskou kávu, ohřál se a šel zpátky cvičit k jednotce

Právě v Prešově se roku 1988 dostal do hledáčku vojenské kontrarozvědky (VKR). „Jednalo se o můj první a poslední kontakt s příslušníkem kontrarozvědky,“ vzpomíná Dušan Kunčík. Dodnes si vybavuje i jméno příslušného „kontráše“[2] – shodou okolností šlo o bývalého spolužáka. Ten na pamětníka založil svazek takzvaného kandidáta tajné spolupráce (KTS) s krycím jménem Morava. Cílem mělo být: „Prověřit možnosti, schopnosti, předpoklady a schopnost pro jeho operativní využití do problematiky ochrany utajovaných skutečností u rrrtpz [roty rádiového a radiotechnického průzkumu], která je v současnosti vybavovaná novou bojovou technikou,“ jak stojí v dochovaném svazku KTS.[3] „Jo takhle! Já jsem byl vybrán jako kandidát spolupráce!? No tak to vysvětluje hodně,“ komentuje Dušan Kunčík s údivem po letech. Nutno zdůraznit, že KTS nepatří mezi kategorie vědomé spolupráce. Z vytipovaných kandidátů kontrarozvědka teprve verbovala své vědomé spolupracovníky (agenty), a to na základě celé řady opatření.

Osobní schůzka mezi čtyřma očima – jedno z těchto opatření – se dle vzpomínek nesla v přátelském duchu. „Kontráš“ s Dušanem zavzpomínal na společné roky na vysoké škole, až na závěr sezení se příslušník VKR zeptal: „Nevíš tady o něčem, co by někdo říkal? Někdo že by měl nějaké řeči?“ Na to mu pamětník odvětil: „Jozef, podívej, to, co se děje tady na štábu, to já vůbec nevím. Já si tam jdu pro peníze patnáctého anebo když mě zavolá velitel, abych dostal za uši. Jinak jsem s vojskem.“ Tím se údajně celá věc uzavřela a k žádné spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou nikdy nedošlo. „Vypil jsem brazilskou kávu, ohřál jsem se a šel jsem zpátky cvičit k jednotce. To bylo celé moje setkání a nikdy předtím ani potom jsem nikoho z VKR neviděl ani mě nikdo nekontaktoval,“ říká pamětník. Ruku v ruce s jeho slovy dodejme, že v archivu spravujícím svazky bývalé Státní bezpečnosti (StB) – pod kterou VKR spadala – neexistují spisy ani záznamy o nedochovaných archiváliích, které by dokládaly jakoukoliv formu vědomé spolupráce.

Je to pro mě záhada, stejně jako pro vás

Podobně jako tlaku ke spolupráci s bezpečnostními složkami byli příslušníci československé armády vystavováni tlaku ke vstupu do komunistické strany. A to už od školy. „Že k tomu bude přihlédnuto při výběru a zařazení u vojsk,“ vtloukali vyučující na vysoké škole studentům do hlav. Stejná písnička se opakovala i po studiích. „To byla rutina,“ uvádí pamětník s tím, že přinejmenším jednou za půl roku obcházel vojáky-nestraníky politruk s výhrůžkami: „Jestli tady chcete zůstat, tak zájem je, aby na této pozici seděl straník,“ slýchávali vojáci, z nichž většina – ve snaze zvýšit si šanci na kariérní postup – do KSČ nakonec vstoupila. „Docela to chápu. Kdo si pamatuje tady tu dobu, tak myslím, že by toto měl pochopit,“ zamýšlí se Dušan Kunčík nad otázkou členství ve straně, která je v jeho případě více než zamotaná. Dle vlastních slov navzdory všudypřítomnému tlaku do KSČ nikdy nevstoupil. „Ne že bych ze sebe teď dělal hrdinu, to ne, ale ani rodiče nebyli a já jsem v tom pokračoval. Takže dneska se komukoliv můžu podívat do očí a nikdo se mnou nemůže diskutovat,“ uvádí.

Jenomže archiválie tvrdí něco jiného. V Národním archivu (NA) se dochoval takzvaný evidenční lístek, podle kterého se stal Dušan Kunčík řádným členem strany 20. července 1987.[4] Na lístku je uvedeno také identifikační číslo členské legitimace. O existenci evidenčního lístku se s neskrývaným rozčarováním dozvídá až během svého vyprávění pro Paměť národa. „Mrzí mě to. Nikdy mě nenapadlo, že bych se potřeboval obhajovat tímto způsobem. Svým způsobem jsem na to byl tak nějak, nechci říct pyšnej, já jsem nebyl žádnej disident, ale s postupem doby jsem si říkal: ,Tak jsem si nezadal a nemusím se nikomu zodpovídat.‘ Tak jsem se tím utěšoval. No vidím, že ne. Tady kolují věci, kterým nerozumím. Jsou to údaje, které jsou podle mě vycucané z prstu. Rád bych si promluvil s někým, kdo to vytvořil. A proč? Proč to udělal? Jaký to má smysl?“ reaguje při prohlížení dobového dokumentu, malého lístku s velkým dosahem. Během čtyř dekád předlistopadové totality vstoupila celá řada Čechoslováků do strany nedobrovolně, pod nátlakem a z donucení. Ne však nevědomě. Nejednoznačnost ohledně svého vlastního (ne)členství v komunistické straně uzavírá Dušan Kunčík se zklamaným tónem slovy: „Nejsem si ničeho vědom. Nikdy jsem členem KSČ nebyl. Ať už to udělal kdokoliv z jakéhokoliv popudu, nic mě nenapadá jako zdůvodnění – proč jsem vedenej jako člen KSČ, když jsem členem KSČ v životě nebyl. To nevím, to neosvětlím a je to pro mne záhada, stejně jako pro vás.“

Vsadil se, že s basou piv na zádech přeplave Vltavu. Nepřeplaval

Ve druhé polovině osmdesátých let se režim pozvolna hroutil. V jaké kondici se tou dobou nacházela československá armáda? Dle vyprávění ji tvořilo 350 až 360 tisíc profesionálních vojáků (tedy bez branců základní vojenské služby), zatímco dnes, k roku 2024, je to (více než) desetkrát méně – necelých 30 tisíc.[5]  Ve srovnání s ostatními spojenci Varšavské smlouvy (VS) si ČSLA dle Dušana Kunčíka vedla nadmíru dobře. Nabízí se srovnání Varšavské smlouvy a NATO. „Pokud byl náš voják dobře vycvičený na techniku, kterou jsme tady měli, tak se krásně vyrovnal západnímu vojákovi, který měl techniku daleko lepší, schopnější a citlivější,“ uvádí. „Řekl bych, že to bylo skoro na stejné úrovni,“ dodává. Kromě zastaralé techniky se v souvislosti s československou armádou často zmiňuje šikana a alkoholismus. S tím se však Dušan Kunčík dle svých slov de facto nesetkával. „Jasně, byly naschvály,“ říká. „Ale že by tam byly věci na řešení, aby se to vyšetřovalo…“

Podobně se staví i k problematice pijáctví: „Samozřejmě, tak jako v civilu, tak jako všude jinde – občas se někdo najde, kdo tomu holduje a propadne. Ale že by to bylo nějakým trendem? To nemám tu zkušenost.“ Spíše než obraz opilého důstojníka ve službě sehrával alkohol roli coby jedna z příčin smrtelných nehod. Dušan Kunčík popisuje, jak se umíralo ve studené válce. „Valná většina, osmdesát procent z toho všeho, bylo: utekl načerno, někde se opil, dělal někde machra a snažil se přeplavat řeku a takové,“ uvádí a na tomto místě svého vyprávění vzpomíná na vojáka, který se v podnapilém stavu vsadil, že s basou piv na zádech přeplave Vltavu. „No nepřeplaval, samozřejmě. Tak ho vylovili na třetí den,“ uzavírá pamětník.

Granát na kliku, to bylo normální

V revolučním roce 1989 stále sloužil na území Slovenska. Během listopadových dní však dočasně pobýval v Brně, kde docházel do anglickojazyčného kurzu. V týdnu po 17. listopadu – který připadal na pátek – si v civilu odskočil i na jednu z brněnských demonstrací. Když se pak vrátil do Prešova, revoluce tam dle vyprávění ve srovnání s Brnem prakticky nerezonovala. Na útvaru se následujících čtrnáct dní držela vojenská pohotovost, a když už bylo jasné, že se režim definitivně sesypal, věci se daly pozvolna do pohybu. Transformace bývalé ČSLA v nově vznikajícím demokratickém prostředí však trvala dlouho. „Co se týče některých dvacet let zaužívaných pravidel, která se tvrdě vyžadovala, takových těch soudružských, tak to se strašně těžko odlepovalo,“ přibližuje Dušan Kunčík.

Nedlouho po převratu – zjara 1990 – jej převeleli do Litoměřic, kde působil na pozici velitele roty radiotechnického průzkumu. Zásadní zlom nastal v roce 1994, když se dobrovolně přihlásil na misi do Bosny. Tehdy se poprvé ocitnul uprostřed skutečné, nikoliv „jen“ studené války. „Odcházeli tam odsud ať už muslimové, nebo Srbové a odpalovali za sebou baráky. A taky jistili baráky proti tomu, aby tam někdo vešel. Takže z druhé strany na kliku granát, to bylo normální. […] Furt se něco dělo a to bylo zrovna v dobu bombardování NATO. Takže ten devadesátej čtvrtej rok tím byl tak nějak poznamenanej,“ vzpomíná. Zatímco do té doby pamětník pracoval výhradně s (československými) branci základní vojenské služby, uprostřed bosenského ozbrojeného konfliktu se setkal s příslušníky armád z různých koutů světa – Kanady, Keni, Jordánska… „Poprvé jsem začal chlapy brát jako profesionály v Bosně. Poprvé jsem viděl, jak vypadá voják,“ říká Dušan Kunčík.

Aniž jsme se nadáli, dívali jsme se do hlavně

Doma na něj mezitím ve strachu čekala manželka Milada s dcerou Evou. „Vím, že někdo to počítal, že skoro padesát procent manželství se po první misi rozvede,“ uvádí. To však Kunčíkovy naštěstí nepotkalo. Vyrovnávat se s dlouhodobým odloučením a každodenním nebezpečím však nebylo vůbec snadné. „Najednou si uvědomíte, o co tady jde, co je, a co není pro vás důležité,“ říká pamětník. Zkušenost z první linie navíc v člověku nadlouho zanechá svůj otisk. „Šlapat někde na trávu? Běžně přecházíte, tak si to zkrátíte tady mezi keříkem. To si za ten rok odvyknete. A pak, když přijedete, tak nějaké šlapání po trávě a zkracování, to pro vás nehrozí. Chodíte po chodníku do pravých úhlů a připadáte si sice jako idiot, ale i taková hloupost, tak dalece vás to všechno pohltí, ta disciplína, kterou musíte mít, pokud chcete přežít, tak i to jsou věci, které na vás dolehnou,“ vypráví Dušan Kunčík.

Do krizových situací se dostal mnohokrát. V souvislosti s Bosnou vzpomíná například na střet s tamní paramilitární jednotkou: „Objížděli jsme pozorovací stanoviště. Vjeli jsme do lesa, a aniž jsme se nadáli, tak jsme se dívali do hlavně.“ V ten okamžik pohotově zakročil výše zmíněný bývalý spolužák ze střední i vysoké školy Karel Klínovský. „Sáhl za sebe a vytáhl půl kartonu nějakých camelek. A protože už tam byl podruhé a byl docela zkušenej, tak s nimi hned dal řeč a zahrál to tak nějak do autu. Ale ten první moment? To jsem si myslel, že jsme teda opravdu dojeli,“ přibližuje Dušan Kunčík a přiznává, že strach ze smrti jej doprovázel na každé zahraniční misi. Z těch celoročních absolvoval ještě další dvě – v Gruzii (1998 až 1999) a následně v Etiopii/Eritreji (2001 až 2002). Bosna ale byla přinejmenším v jedné věci nesrovnatelná – šlo o první takovou zkušenost. „První rok, to bylo stěžejní. Najednou se vám převrátí hodnotový žebříček,“ shrnuje pamětník.

Kuchyň v Etiopii, ložnice v Eritreji

Svá specifika však s sebou nesla každá z misí. Například během svého působení v Africe měl za úkol hlídat tehdy nově ustanovenou státní hranici mezi Eritreou a Etiopií, o které místní mnohdy neměli ani ponětí. Nejednou proto vnikaly bizarní situace. „Přijeli jsme a řekli jim: ,Podívejte, hranice – podle GPS – vede tudy. Tady, jak jsem zapíchnul klacek, tady vede hranice.‘ Oni na nás hleděli a říkali: ,Pojďte na čaj!‘ Tak jsme vlezli dovnitř a podle GPS byla kuchyň v Etiopii a ložnice byla v Eritreji. A říkali: ,A jak to máme teď udělat?! Máme chodit spávat do Eritreje a vařit do Etiopie?!‘“ vypráví Dušan Kunčík pobaveně a o poznání vážněji uvádí další z cílů své africké mise. „To je nekonečnej úkol, kterej se tam bude řešit ještě dalších x let – odminování. Tam jsou ještě miny, které byly snad z doby italské nadvlády.“

Nutno dodat, že v té době bylo Česko druhým rokem členem NATO, pod jehož taktovkou prošla armáda značnou modernizací. Ta se zdaleka netýkala jen bojové techniky nebo know-how, ale také například komfortu samotných vojáků. Změnilo se oblečení, boty, uniformy… Nepraktické košile vystřídala trika z funkčních materiálů a podobně. „Voják zajásal – konečně někoho zajímá, jestli se boty promočí, nebo ne,“ shrnuje Dušan Kunčík, pro něhož sehrála Etiopie roli závěrečné zahraniční mise. Z armády odešel ve svých pětačtyřiceti letech – na konci roku 2004, tedy ve stejném roce, kdy došlo ke zrušení základní vojenské služby. Dnes, o dvacet let později, se přiklání k obnovení vojny, byť ve značně pozměněné podobě. „Já bych to nenazýval povinnou službou, ale spíše jakousi formou domobrany. […] Určitě dva roky ne, ale minimálně toho půl roku. Každý máme k něčemu sklony, každý k něčemu tíhne, takže v té odbornosti, do které by byl určenej, tak by měl aspoň těch pět šest měsíců fungovat,“ přemýšlí.

Rád bych si zkusil normální život

Ale zpět do roku 2004, kdy se tehdy pětačtyřicetiletý podplukovník rozhodl definitivně svléknout uniformu. „Říkal jsem si, že kromě té vojenské bubliny, ve které žiju šestadvacet let, jsem nezažil nic jiného. Takže jsem měl pocit, jako by mi něco utíkalo,“ přibližuje své motivy odchodu z armády. Tehdy si řekl: „,Je čas. Ještě jsem na tom mentálně a fyzicky dobře, tak bych si rád zkusil normální život, tak jako civilista.‘ Takže jsem začal od píky, od obyčejného dělníka,“ vypráví Dušan Kunčík, který odešel do penze o bezmála deset let později, roku 2022.

Se svými kolegy z armády však spojení nikdy neztratil, což platí i o současném (k roku 2024) prezidentovi Petru Pavlovi. „Známe se velice dobře a vycházíme spolu doteď jako spolužáci. Nikdy jsem se z jeho strany nesetkal s nějakým přehlížením, […] pro mě zůstal tím samým člověkem. A takové ty kecy o převlékání kabátů? Ježíšmarjá, co máme kolem sebe všechno… Když člověk třicet let pracoval pro republiku, tak se to smaže jenom proto, že měl červenou knížečku? To se mi zdá krátkozraké a ubohé,“ zamýšlí se Dušan Kunčík, který se celý život řídil svým krédem, které zní: „Je jedno, co děláš, ale dělej to pořádně. I kdybys měl zametat chodníky, žádná práce není hanba.“ Těmito slovy uzavírá své vyprávění podplukovník ve výslužbě Dušan Kunčík.

 

[1] Zdroj: Český statistický úřad. K 25. 10. 2024, dostupné zde.

[2] Na tomto místě záměrně neuváděné celé jméno kontrarozvědčíka potvrzují i dochované svazky z Archivu bezpečnostních složek.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[4] Zdroj: Národní archiv (NA). Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[5] Konkrétně 29 234. Zdroj: Ministerstvo obrany ČR. K 14. 11. 2024, dostupné zde.