„Přijeli jsme, bylo nás patnáct, vezl nás svobodník s revolverem. Bál se nás pustit na záchod, abychom neutekli. Z nádraží bylo vidět takové záblesky a typický pach Ostravy z vysokých pecí. Naložili nás na nákladní auta a odvezli do tábora Pokrok. Bylo to u Dolu Pokrok a náš padesátý pátý PTP obhospodařoval doly Pokrok, Hedvika a Ludvík. A tak nás, bylo to v noci, přidělovali na světnice, tam se kluci probouzeli, my byli ošlehaní od větru, oni bledí, od uhlí měli podmalované řasy. Tak jsme se ubytovali a další den přišel bezpečák a nastoupil jsem do práce. Já nastoupil do překládky. Poprvé jsem viděl, když jsme čekali na těžní věž, jak vystupovali začernění havíři. Pak jsme nastoupili my, první a třetí patro klece. Pak to popojelo, nastoupilo druhé a čtvrté patro, pak zazvonili pětkrát a spouštěli jsme se dolů. Polykal jsem, zdálo se mi, že to jede hrozně rychle. Slyšeli jsme zezdola hlasy, pak nás míjela klec, která jela nahoru. Stěny byly z děrovaného plechu, my viděli světýlka z lamp. Pak jsme s takovým mohutným zahoupáním zastavili dole. Vyšli jsme do osvětleného ražiště, ten můj havíř po mně pořád koukal, ať se neztratím, já koukal na něj, ať se neztratím. Šli jsme přes kilometr hlavním překopem, koleje byly uprostřed. A najednou, bim do hlavy. Dostal jsem šupu. Jedna stropnice byla níž. Nemít přilbu, měl jsem rozbitou hlavu. Havíř vyndal křídu a řekl: ‚Piš: Skloň se, vole, jsi na dole.‘“
„A teď si představte, dělaly se neděle. Za každou odpracovanou neděli za každého vojáka dostal velitel roty od dolů pět korun. Každý pátek šlo šedesát až sedmdesát lidí na neděle. Já dělal za rok 1951 třicet devět nedělí. Jenomže pak v dvaapadesátém přišel rozkaz ministra národní obrany Čepičky, že vojáci pracující na dolech nesmí dělat víc jak jednu směnu v měsíci a jenom dobrovolně. Já se ptal staršiny, jaké číslo je toho rozkazu, on: ‚To se nemusíte ptát, to je rozkaz ministra obrany, to je jasný.‘ No a v pátek přišel kapitán a četl sedmdesát lidí, kteří půjdou do dolu na nedělní směnu. Já jsem říkal: ‚Soudruhu kapitáne, ale přece ministr obrany tady řekl, že máme ty neděle odbyté.‘ On: ‚No ministr obrany neví, že je třeba těžit uhlí, že těžba je důležitá.‘ Já na to, že přece to on ví, a přesto ten rozkaz vydal. Kapitán řekl: ‚Máte dvě možnosti, soudruhu. Buďto si budete stěžovat instančním postupem a my to dál nepustíme, nebo si obejdete instanční postup a my vás zavřeme.‘ Jenže mezi námi byli zobáčkové, kteří už měli za sebou nějaká vězení, a ti utekli do Prahy stěžovat si na ministerstvo, že není dodržován rozkaz ministra obrany. Vyslechli je tam, dokonce jim dali cestovní příkaz nazpátek, aby je nějaká lítačka nezavřela, a zároveň přípis na prapor, že nesmí být až do vyšetření věci s nimi jednáno. Kluci chodili po táboře a říkali: ‚No vidíte, my jsme vám to vyřídili, vy poseroutkové.‘ Byli hrdinové. Za tři neděle přišla komise z ministerstva, všechno vyšetřila a ti kluci dostali za svévolné opuštění útvaru každý rok a šli do basy, do kriminálu.“
Miloš Kučera se narodil 17. listopadu 1925 v Praze, otec byl úředník a matka dcera mlynáře z Plzeňska. Za války byl nasazen jako pomocný dělník a v roce 1945 byl svědkem osvobozování Prahy. V roce 1950 dokončil studium práv a složil doktorát. Odmítl vstoupit do komunistické strany, což zdůvodnil tím, že věří v Boha. Proto měl ve svém kádrovém posudku uvedeno, že je náboženský fanatik. Vojnu absolvoval u Pomocných technických praporů a následně pracoval v ostravských dolech. Když se mu v šedesátých letech naskytla příležitost dělat podnikového právníka, nebyl nakonec kvůli posudku z padesátých let přijat. Pracoval jako dělník, přitom po večerech vystudoval stavební průmyslovou školu a získal místo normovače v Ústavu racionalizace stavebnictví. Své právnické vzdělání nemohl nikdy uplatnit.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
