Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Stačila jedna věta v posudku a znamenalo to konec
narozen 17. listopadu 1925 v Praze
za druhé světové války totálně nasazený jako pomocný dělník v Hloubětíně
v roce 1950 dokončil studium práv
odmítl vstoupit do KSČ, zdůvodnil to vírou v Boha
v posudku měl napsáno, že je náboženský fanatik
vojnu trávil u PTP jako horník na Ostravsku
kvůli posudku z padesátých let už nikdy nemohl dělat profesi právníka
živil se jako dělník a normovač
Když Miloše Kučeru jako absolventa práv nutili vstoupit do komunistické strany, vymluvil se, že nemůže, protože věří v Boha. Do posudku mu následně napsali, že je náboženský fanatik, a jako voják byl proto přidělen k Pomocným technickým praporům na práci v dolech na Ostravsku. Možnost živit se jako právník už nikdy nedostal.
Narodil se 17. listopadu 1925 do rodiny úředníka a mlynářské dcery. I když s rodiči a sestrou žili v Praze, prázdniny a svátky trávili ve mlýně v Nezvěsticích na Plzeňsku. Bylo to idylické dětství ve věřící rodině. Dva měsíce před maturitou byl pamětník totálně nasazen jako pomocný dělník. Tak přečkal válku a na jejím konci pomáhal jako student udržovat klid a pořádek v ulicích Prahy.
V roce 1945 Miloš Kučera nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. S únorovým převratem se tam však nezměnila jen atmosféra, ale i samotný učební plán. Najednou se studenti začali učit dějiny Sovětského svazu a chodit na politická školení. Místo profesorů je dokonce zkoušeli jiní studenti – komunisté. V roce 1950 pamětník dokončil školu a získal doktorát. Jeho kariéra právníka však ani nezačala, protože odmítl vstoupit do komunistické strany.
„Nemohl jsem říct, že nechci vstoupit do zločinecké organizace, a tak jsem tvrdil, že jako věřící nemůžu být členem strany založené na filozofii dialektického materialismu. Přesvědčovali mě hloupým argumentem, že Bůh není, protože není vidět. Já říkal: ‚A copak je vidět gravitace? Také vidíme jen její důsledky.‘“
Poté zjistil, že má v posudku uvedeno, že je náboženský fanatik. Ta věta poznamenala celý jeho příští život.
Jak jsi na tom politicky?
Krátce po promoci Miloš Kučera narukoval na vojnu do Čáslavi a šest týdnů strávil u roty těžkých kulometů. Pak si ho zavolal poddůstojník a ptal se ho, jak je na tom politicky. Pamětník odpověděl, že asi ne úplně špatně, když ho pustili k promoci. Důstojník se podivil, podíval se do papírů a řekl: „No jo, ale tady jsou doly.“ Miloš Kučera byl tedy převelen k PTP, Pomocným technickým praporům, do kterých byli zařazováni vojáci, kteří neměli odpovídající kádrový profil nebo dávali najevo svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Proto nesměli nosit zbraně, ale museli pracovat v dolech a v těžkém průmyslu. Spolu s dalšími čtrnácti vojáky byl pamětník převezen na práci do ostravských dolů. Cestou je hlídal voják s revolverem a nechtěl je ani pustit na záchod, aby neutekli.
Práce v dolech byla pro Miloše Kučeru šokem. Zpočátku ani nerozuměl jazyku, který havíři používali. Mluvili částečně polsky a částečně ostravským nářečím. Nevěděl, co po něm chtějí.
„Jeden mně řekl: ‚Tak ty jsi doktor... A víš, co je to kurva?‘ Já na to, že už jsem to slovo slyšel. A on: ‚Když ti havíř řekne kurvo, je to, jako by ti řekl příteli nebo bratře.‘ Myslel jsem, že je to legrace, ale oni to opravdu nemysleli ve zlém. Jeden havíř si rozbalil svačinu a liboval si: ‚Matka mi dneska, kurva, dala salám,‘“ vzpomíná.
Křik, tma a urážky
Byl u praporu, který pracoval na dolech Pokrok, Hedvika a Ludvík. V podzemí se bál, těžká práce mu nešla a horníci na něj často křičeli a uráželi ho.
„Zpočátku to bylo tak strašné, že jsem opravdu pomyslel i na sebevraždu. Nedovedl jsem si představit, že to vydržím dva roky,“ říká Miloš Kučera. Vše popisuje slovy: strašný řev, tma, horko, spousta prachu a bolest v kolenou.
Na těžkou práci si zvykl. Výhodou byl na tu dobu slušný plat. Příslušníci Pomocných technických praporů dostávali přídavkové lístky na jídlo i deputátní uhlí. Přestože si z platu vojenská správa srážela za ošacení, stravu, ubytování a dokonce i ostrahu příslušníků PTP, zůstávalo mu dost peněz, za které si mohl vyrazit do baru do Ostravy.
„Byli jsme černí baroni. Když v Ostravě stála fronta na taxík a taxikář viděl moje černé výložky na uniformě, dal mi přednost. V Ostravě byla výběrová restaurace Fénix, tam jsme chodili na večeři. Když vedoucí viděl černé výložky, hned nás usadil, i když nebylo místo, a klidně nechal stát důstojníky. Ti nás strašně nenáviděli,“ vypráví Miloš Kučera.
Ke dřině v dolech patřila i vojenská cvičení. Protože však příslušníci PTP neměli zbraně, cvičili například jen obraty na místě. Také mívali častá politická školení. Poddůstojníci jim na nich kupříkladu vyprávěli o sovětské krávě rekordmance jménem Nitka, která údajně dojila šedesát litrů mléka denně. Takto pamětník strávil více než dva roky. Pracoval i o víkendech. 1. října 1952 měla jeho služba skončit, ale důstojníci ho domů nepustili. Dál chodil s kolegy do práce a nevěděl, co se děje. Poté mu bylo oznámeno, že ministr národní obrany rozhodl, že se vojákům, kteří pracují u PTP, vojna prodlužuje na neurčito. Pouze ti, kteří předtím podepsali, že budou po vojně dál pracovat v hornictví nebo ve stavebnictví, můžou domů a do práce nastoupí už jako civilisté. Pamětník měl štěstí, že byl mezi těmi, kteří se upsali k dělnické práci ve stavebnictví.
„Viděl jsem chlapy, kteří brečeli. Vojna v dole na neurčito, to byla strašná představa,“ říká Miloš Kučera.
Práce na vzduchu
Pamětník pracoval jako kopáč v podniku Konstruktiva v Praze. Oproti práci v dolech mu to období připadalo pěkné. Vážil si toho, že dělá venku, na vzduchu, a že po práci může jít domů. „Těžká práce, ale pro mě to byla v podstatě šťastná část života,“ vysvětluje Miloš Kučera.
Kopal kanalizaci, dělal nádeníka na stavbě, v době politického uvolnění v šedesátých letech dostal povolení vystudovat večerně stavební průmyslovou školu, a tak získal práci jako normovač. Seznámil se s mužem, který pracoval jako podnikový právník ve Stavebních závodech Praha a měl jít do důchodu. V podniku mu řekli, ať si předtím najde vhodného nástupce, kterého zaškolí na své místo, a on ho nabídl Miloši Kučerovi. Ten věděl, že pracovník kádrového oddělení podniku Konstruktiva jeho posudek s poznámkou o jeho náboženském fanatismu zničil, protože poznal, že je to nesmysl. Když si tedy nový zaměstnavatel jeho posudek vyžádal, byl klidný. Jenže vznikl problém. I když v posudku list se zmínkou o náboženském fanatismu chyběl, byl tam přiložen životopis, ve kterém Miloš Kučera sám psal, že jej někdo za náboženského fanatika označil. Osudová chyba. Ředitel Stavebních závodů Praha řekl, že to zavání komplikacemi a že s ním nechce mít nic společného. Miloš Kučera se tedy vrátil k lopatě.
Další naděje na změnu ukončila sovětská okupace v roce 1968. „Emigrace nepřicházela v úvahu, měl jsem manželku a dvě malé děti. A tak jsem dál pracoval jako normovač v Ústavu racionalizace stavebnictví a vůbec jsem nevěřil, že by se někdy něco mohlo změnit,“ vysvětluje pamětník. Věnoval se tenisu, jezdil na kole a žil jen pro sport a pro rodinu. Když v listopadu 1989 přišla revoluce, už to Miloši Kučerovi žádné velké změny nepřineslo.
Pamětník byl v penzi, a tak žil podobně jako dřív. „Nikdy jsem nebyl v cizině, jen jednou nohou v Polsku, když jsem byl na Slovensku v Tatrách. Ani moře jsem nikdy neviděl. To až v příštím životě. Pro mě už ty změny přišly pozdě,“ říká Miloš Kučera. Ale těší ho, že jeho syn také vystudoval práva a na rozdíl od něj se už může své profesi věnovat bez omezení.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Scarlett Wilková)