Alois Kubiš

„Do toho zatčení to bylo v pořádku, já jsem chodil do školy, absolvoval jsem čtyři třídy obecné, pak po zkoušce jsem přešel na měšťanskou školu. Tam se to dělilo – část chodila do měšťanky a část do páté až deváté třídy. No a protože rodiče cvičili, tak jsem cvičil i já jako malej sokol. Do toho zatčení to bylo vynikající. Kamarádi ze školy, v dědině, to bylo v pořádku. Po návratu z vězení to bylo horší, protože se nás lidi báli. Měli strach. Před námi tam taky někoho zatkli, odvezli ho do Letovic a asi za týden ho pustili a nakonec se z něj stal konfident gestapa. Lidi měli strach. Báli se nás. Časem jsme si zase vytvořili zázemí, když poznali, že jsme víc vlastenci než nějaký udavači. A nakonec se tatínek zapojil do místní domobrany.“

„Četníci tatínka upozornili, tak ještě stačil – protože vlastnil zbraň – to hodit do rybníka. A druhý den přišli další četníci, zatkli jak tatínka, tak maminku a sestru a odvedli je do Třebíče. Mezitím zjistili, že tam chybím, tak jim naši museli sdělit, kde jsem, a přijeli pro mě do Vémyslic. V Třebíči nás gestapo odvedlo do Jihlavy, tam jsme byli nějaký den, už nás rozdělili, ženy zvlášť, muži zvlášť, děvčata s ženami a my s muži. Tam to bylo takový zvláštní, v tom vězení, bylo tam sedm pryčen a nás bylo kolem pětadvaceti. Nejhorší to bylo s jídlem. Ráno černý kafe a chleba, k vobědu... no prostě polívka, bylo v tom všecko, rajčata s plísní, všechno pohromadě. To se nedalo jíst.“

„Jak ty četníci přišli zatýkat dědečka, tak babička, ta byla hodně stařičká a nemocná, tu nezatkli, tak babička říká: ‚Honem utíkej, schovej se, ať vo tobě nevědí.‘ Schoval jsem se za stoh slámy a ono to přešlo, pozatýkali je a po mně se nikdo nesháněl. Až potom k večeru pro mě přišli zvlášť. Byl jsem z toho takovej rozpačitej, plno cizích lidí kolem. Četníci byli příjemní, i ty dva esesáci, nechovali se ke mně zle. Četníci mi řekli, že teta mi vzkazuje, že mám vzít z kredence cukr. Tak to mi vyřídili, cukr jsem vzal a dostal jsem ho až do Třebíče.“

„(V tom dvaačtyřicátým roce přišel na četnickou stanici do Černé Hory) zatykač. Že mají naši rodinu zatknout. Otec v té době se zápalem plic. Ale měli jsme tam tak dobré četníky, dalo by se říct vlastence, i když sloužili v protektorátu - tátu předčasně varovali. Tak on, i když věděl, teplotu měl, on vlastnil pistoli a stačil ji ještě vyhodit do rybníka. Jak je ten velkej rybník pod tím zámkem. Tak je zatkli. Tatínka, maminku i tu dceru. Já v té době jsem byl na prázdninách na jižní Moravě ve Vémyslicích u dědečka a babičky. Tam byl zbytek tatínkovy rodiny. Přišli, zatkli naše - a kde jsem já. Měli zatknout nás všechny. Tak rodiče říkali, že jsem na té jižní Moravě. Mezitím na tu jižní Moravu do těch Vémyslic přijelo také gestapo a zatklo dědečka, strýce s tetou a jeho dvě malá dítka, druhého strýce s tetou a dvěma dětmi, na třetího strýce si počkali u autobusu, jak přijel z práce. Teď babička - protože tam byly tři baráky vedle sebe, oni bydleli vedle sebe, měli takové malé hospodářství - když viděla, co se děje, tak řekla: ,Honem utíkej do dvorku a schovej se za tím stohem slámy.' Tam jsem se schoval a oni všechny odvezli a ty tři baráky byly prázdné a já jsem tam zůstal sám s tím dobytkem.“

„Tam nás úplně roztřídili. Ti starší byli jinde. Pak nás roztřídili i podle vlasů a očí a tam s náma dělali takový pokusy, že vždycky nám něco naočkovali, zas protilátky a takhle jsme tam prožívali celou tu dobu. A z toho nás asi dvanáct vybrali, přestali na nás dělat tady ty všelijaký kousky a dá se říct, že nás tak nějak proti těm ostatním zvýhodňovali. Měli jsme pečlivou lékařskou péči, zřejmě nás připravovali na nějaký jiný účely nebo na poněmčení. Nebo já nevím, protože jsme byli samí blonďáci s modrýma očima.“

„Já třeba jsem takovej drastickej zážitek zažil, když jsem tam zametal. Vězni tam stavěli pro ty Jöckelovy dcery bazén. To byli vesměs ruští zajatci, trosky, ti sotva chodili, ani pořádně kolečka s cihlama neuvezli. Ty Jöckelovy dcery byly s odpuštěním takový mrchy, že se svlíkly do plavek a provokovaly je. Měly takové velké vlčáky a běda, jak některej z vězňů se zakoukal, tak je poslaly a ti je pokousali jak... To byly takový hrozný zážitky. Nebo ten dozorce tam naložil na kolečka tolik těch cihel, že ten to ani neuzvedl, a pak je zmlátili do němoty. To bylo takový dosti drastický, to si vzpomínám, to mám v paměti dodnes.“

„Byli štědří. Rozdávali nám, co bylo možný. I přátelští. Velmi přátelští. Nemůžu říct, že by někdo někomu ublížil. Akorát jsem byl svědkem takový jedný nepříjemnosti. Na té hlavní ulici tam u pošty šla naše mladá dívka a jel džíp. Z toho vyskočil staršina a sápal se po té dívčici. Ona se bránila, křičela a za chvilku jel druhej džíp s důstojníkama a ten důstojník zastavil a tomu staršinovi něco domlouval, aby ji nechal. Sedli a jeli dál. Jenomže pojeli kousek a ten staršina zpátky po ní. Tak ti nacouvali. Bylo to takový nepříjemný. Jeden důstojník vytáhl pistoli a toho staršinu zastřelil. Prostě bez pardonu. Nedal sis říct. To byla taková nepříjemná epizoda. Jinak si nemůžu za celou dobu, co tam ti vojáci byli, stěžovat. Byli velmi srdeční.“

„Poslední den války Rusové přijeli ráno do Černé Hory, a měli podle plánu přijet odpoledne. Teď když ty letadla nalítávaly a viděly na náměstí plno lidí a vojáky, tak začaly shazovat bomby. Tam bylo velký štěstí, že v té pivovarské hospodě byla prakticky celá vesnice. Páč pivovarští vybourali dva ty sklepy, kde měli schovanou celou várku piva, a čepovalo se zadarmo. A teď ti Rusi, co tam mezitím přijeli, tak vítání. Shazovaly se ty pumy a do té pivovarské zahrady dvě dvěstěkilový pumy dopadly, ale nevybuchly. Ony se zabořily a vyjely ven. Tak to potom tatínek, protože z vojny trochu ovládal pyrotechniku, tak to odvážel na vozíku na rozestavěnou dálnici. A všechnu tu munici, co byla po dědině, páč Němci, jak prchali, tak těm větším sedlákům do stodol schovali ty auta a ty bedny s municí, tak to potom likvidoval.“