rotný v. v. Helena Křikavová

„My jsme na Volyni měli taky Lidice – to byl ten Malín. Teď právě budeme slavit šedesáté výročí. Já tam nepojedu. Potomci banderovců ještě žijí a já už jsem spálila mosty. I malé děti napíchávali Němci na bodáky a házeli do ohňů – do zapálených škol a stodol. Jeden můj známý vyskočil z okna a Němci ho střelili do nohy. Všechny, co se pokusili utéct, tak dobíjeli, ale on předstíral mrtvého. Ještě volali: ,Er ist tot!‘“

„Bylo hrůzostrašné, kde všude u Dukly jsme se ukrývali. Ranění, nemocnice… Všechno to bylo hrozné. Měli jsme přejít Karpaty. Duklu jsme měli přejít za dva týdny, ale my jsme tam čučeli asi dva měsíce, než jsme se dostali z toho všeho bláta. Bylo to hrozné.“

„V Ružomberku jsme byli rádi, že se vyspíme alespoň pod střechou. Jenomže okna byla vytřískaná a my spali na podlaze. Byli jsme ale tak unavení, že jsme spali, a když jsme se probudili, měli jsme na sobě pěticentimetrovou vrstvu sněhu. Teď se nedivte, že máme revma a všechny podobné potíže.“

„Vůbec jsem neměla s domovem žádný kontakt. Dozvěděla jsem se, že otce mi zavraždili. Bratry už jsem neměla naživu. Doufali jsme, že za námi přijedou rodiče, mně zůstala jen maminka a babička, ale ty přijely až v sedmačtyřicátém roce v takových těch vagonech pro dobytek. Takže jsme je vítali v Žatci v sedmačtyřicátém roce na jaře.“