Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotný v. v. Helena Křikavová (* 1923  †︎ 2013)

• narodila se 1. ledna 1923 na Volyni v obci Podhájka

• v roce 1944 vstoupila do československé armády, byla přidělena do štábu 3. československé brigády

• jejího otce zavraždili banderovci

• účastnila se Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Ružomberku a Liptovského Mikuláše

• po těžkém zranění byla dva měsíce hospitalizována

• v červnu 1945 byla přidělena do zvláštní vojenské skupiny k osídlení Žatecka

• demobilizována v roce 1947

• přes dvacet let organizovala setkávání odbojářů; je jednou ze zakladatelek Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel

• zemřela 2. dubna 2013

Helena Křikavová, rozená Albrechtová, se narodila 1. ledna 1923 v obci Podhájka, okres Dubno na Volyni. Pocházela ze tří dětí, Josífek zemřel ve třinácti měsících na černý kašel kombinovaný se spalničkami. Další bratr odešel rovněž v mladém věku – během druhé světové války podlehl tuberkulóze. Albrechtovi patřili mezi tzv. volyňské Čechy, protože otcova i matčina rodina měly kořeny v malé vesnici u Prahy. Rodiče se snažili udržovat české zvyky, doma mluvili česky a jezdili na sokolské slety do Prahy.

Pamětnice vychodila sedm obecných tříd a poté následovaly čtyři roky na gymnáziu v Dubně. Druhá světová válka bohužel zasáhla i do osudů rodiny Albrechtových. Nejprve dostala Helena Křikavová a její mladé kamarádky příkaz od komisaře NKVD (Lidového komisaře vnitřních záležitostí), aby se zapojily do pohřbívání mrtvých těl ruských vojáků, padlých v bojích u řeky Ikvy.

„Když řeka Ikva v roce 1944 roztála, tak tam byli utopení. My jsme měly rozkaz od NKVD je pohřbívat. Jenomže ten břeh byl z křídy a my tři dívky jsme kopaly hroby a pak jsme je táhly lanem. Jednoho nacucanýho ve vodě jsme táhly, on se nám tam nevešel. Bylo to hrůzostrašné.“

Vidina pohřbívání nekonečného množství mrtvých těl a těžké dřiny vedla k tomu, že se pamětnice rozhodla vstoupit do armády. Koncem dubna 1944 se přes Šepetovku dostala do Kamence Podolského a z něj do rumunské Sadagury, kde se organizovala 3. československá samostatná brigáda.

„Jeli jsme na kotoučích ostnatého drátu, který vezli na frontu na Šepetovku na cisternách s naftou. Cestou jsme také zažili nálety. Z vlaku jsme utíkali do pole, kde jsme si udělali díru a schovali do ní hlavu.“

Helena Křikavová působila v československé brigádě jako sekretářka. Uměla výborně rusky, ukrajinsky, polsky a česky. S armádou prošla boji na Dukle, přes Slovensko až do Prahy. Zprávy z domova byly velmi kusé, a tak se dozvěděla s až měsíčním zpožděním o smrti svého otce a strýců.

„Otce Josefa Albrecha, strýce Jiráska a Havlíčka ze mlýna, kteří zásobovali potravinami Rudou armádu, zavraždili banderovci. Vyřízli jim jazyky, vypíchli jim oči a ještě živé je hodili do studny na ostnaté dráty.“

Pamětnice se ve 3. brigádě starala o zásobování vojska. Štáb se přesouval hlavně v noci, aby se vyhnul ostřelování Němci. Při jednom takovém přesunu došlo k nehodě, kdy se u Liptovského Mikuláše auto zřítilo do Váhu. Helena Křikavová měla poškozenou krční páteř a obličej. Ze zranění se zotavovala v Ústřední vojenské nemocnici, nos jí museli rekonstruovat, udělali jí výztuž ze slonovinové rukojeti nože. Následkem zranění přišla kompletně o čich a částečně také o chuť.

Helena Křikavová dodnes vzpomíná na prožité těžké boje.

„První boje byly hrozně zmatené, protože jejich dělostřelci stříleli naprázdno. Němci ustoupili. Pak byla mlha, a když opadla, tak nás měli jako na dlani. Byl to masakr, ukrývali jsme se před střelbou. Duklu jsme měli projít za dva týdny, ale trvalo to dva měsíce, než jsme přešli tím blátem.“

S vítěznou armádou se pamětnice dostala 17. května 1945 do hlavního města milovaných Čech. Z pražských Strašnic pochodovali pod vedením generála Klapálka až na Malostranské náměstí. Křikavová se už na Ukrajinu nevrátila. Zůstala v armádě a jako členka zvláštní skupiny pomáhala s organizací osidlování Žatecka. Opuštěné usedlosti byly nabízeny i navrátivším se volyňským Čechům.

V roce 1947 se pamětnice vdala a současně byla demobilizována, brzy se jí narodila první dcera a pak následovaly další tři dívky. Prodělané válečné utrpení v ní zanechalo hluboké stopy, v poli navázala hluboká přátelství, a tak cítila potřebu vidět se se svými spolubojovnicemi i v době míru. Proto více než dvacet let organizovala setkávání žen bojujících za druhé světové války. Postupně získávala kontakty i na vojačky ze západní armády. Neúnavně se starala o propagaci a organizaci setkání. V polovině osmdesátých let 20. století spolu s dcerou generála Ludvíka Svobody Zoe Klusákovou-Svobodovou připravila putovní fotografickou výstavu Ženy bojující, která byla zaměřena na ženy z východních jednotek. Z výstavy vznikla rovněž publikace Ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za druhé světové války, vydaná nakladatelstvím Naše vojsko v roce 1992.

„Naše děvčata střílela, byla v protiletecké obraně. Byly spojařky, zdravotní sestry, byly v dílnách. Nejhorší to měly pradleny, protože praly prádlo po amputovaných rukách, nohách. Všude byla krev a ta se musela prát ve studené vodě. Potoky byly rudé, když armáda prošla Duklu.“

Helena Křikavová stála u zrodu Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. V době natáčení rozhovoru (2003) žila s manželem střídavě v Praze a v Podbořanech.