Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Kubiš (* 1932  †︎ 2018)

• narozen v roce 1932 v obci Černá Hora

• vzdálený příbuzný Jana Kubiše (atentát na Heydricha)

• v srpnu 1942 s rodiči a sestrou zatčen

• prošel jihlavskou věznicí a Terezínem

• v Masarykově ústavu v Praze na něm Němci prováděli pokusy s očkovacími látkami

• v současnosti žije v Šumperku

Alois Kubiš se narodil v roce 1932 v obci Černá Hora na Blanensku. Je vzdáleným příbuzným Jana Kubiše, který v rámci Operace Anthropoid provedl 27. května 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. I přesto, že Alois Kubiš Jana Kubiše neznal a nikdy se s ním nesetkal, byl v pouhých deseti letech s rodinou zatčen gestapem a půl roku vězněn, protože byl jeho příbuzným. Na Masarykově ústavu v Praze na něm Němci několik měsíců prováděli pokusy s očkovacími látkami.

Dětství Aloise Kubiše bylo velmi úzce spjato s druhou světovou válkou. Do školy začal chodit až v září 1939. Školu ale zanedlouho obsadily jednotky Hitlerjugend, které terorizovaly obyvatele obce. „Oni když pochodovali dědinou a zpívali, tak jak jste se zastavil a nesmekl, tak oni se naráz rozprchli a napohlavkovali vám a zase se dali dohromady a šli. To byli páni v dědině, ti mohli všechno.“

Atentát na Heydricha a zatčení rodiny

Už jméno Aloise Kubiše napovídá o příbuzenském vztahu k Janu Kubišovi, který provedl atentát na Heydricha. Jednalo se ale o velmi vzdálené příbuzenstvo, a tak se rodiny nijak moc nenavštěvovaly. (Dědeček pamětníka Jakub byl s otcem Jana Kubiše, Františkem Kubišem, druhý bratranec). Jen otec František Kubiš k nim občas přijel na návštěvu. „Tatínek se s nimi vídával. Já jsem byl poměrně malý klučina. Mně, když nás zatkli, bylo deset a půl roku.“ Nikdo z rodiny nevěděl o útěku Jana Kubiše za hranice ani o jeho zapojení do Operace Antropoid a jeho výsadku v prosinci 1941 u obce Nehvizdy.

Dne 27. května 1942 hodil Jan Kubiš na automobil vezoucí Reinharda Heydricha granát. Zastupující říšský protektor zanedlouho na následky vážných zranění zemřel v nemocnici. Spolu s dalšími atentátníky se Jan Kubiš potom skrýval v podzemních prostorách pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Po prozrazení a následné přestřelce 18. června 1942 umřel na vykrvácení po zásahu granátem.

Už v den atentátu bylo vyhlášeno stanné právo. Nacisté následně pozatýkali a popravili několik tisíc osob, vypálili obce Lidice a Ležáky, značnou část jejich obyvatel zavraždili nebo odsunuli do koncentračních táborů. Zběsilému řádění nacistů se neunikla ani rodina Jana Kubiše. Nejprve byla zatčena bližší rodina, jejíž členové byli posláni do koncentračního tábora Mauthausen, kde část z nich nacisté nemilosrdně popravili. Při další vlně zatýkání došla řada i na vzdálenější příbuzné a mezi nimi i na Aloise Kubiše, jeho rodiče Františka a Žofii a sestru Miladu. Celkem bylo pozatýkáno více než 250 příbuzných a mnozí z nich se domů již nevrátili. Alois Kubiš byl nakonec zatčen 6. srpna 1942 u dědečka Jakuba a babičky Marie ve Vémyslicích. Takto na celou událost dnes vzpomíná: „V tom dvaačtyřicátým roce přišel na četnickou stanici do Černé Hory zatykač. Že mají naši rodinu zatknout. Otec měl v té době zápal plic. Ale měli jsme tam tak dobré četníky, dalo by se říct vlastence, i když sloužili v protektorátu, a ti tátu předčasně varovali. Tak on, i když měl teplotu, on vlastnil pistoli a stačil ji ještě vyhodit do rybníka. Jak je ten velkej rybník pod tím zámkem. Tak je zatkli. Tatínka, maminku i tu dceru. Já v té době jsem byl na prázdninách na jižní Moravě ve Vémyslicích u dědečka a babičky. Tam byl zbytek tatínkovy rodiny. Přišli, zatkli naše – a kde jsem já. Měli zatknout nás všechny. Tak rodiče říkali, že jsem na té jižní Moravě. Mezitím na tu jižní Moravu do těch Vémyslic přijelo také gestapo a zatklo dědečka, strýce s tetou a jeho dvě malá dítka, druhého strýce s tetou a dvěma dětmi, na třetího strýce si počkali u autobusu, jak přijel z práce. Teď babička, protože tam byly tři baráky vedle sebe, oni bydleli vedle sebe, měli takové malé hospodářství. Babička, když viděla, co se děje, tak řekla: ,Honem utíkej do dvorku a schovej se za tím stohem slámy.‘ Tam jsem se schoval a oni všechny odvezli a ty tři baráky byly prázdné a já jsem tam zůstal sám s tím dobytkem.“

Ještě večer si pro malého Aloise přijeli četníci a odvezli ho na třebíčskou radnici, kde se nacházela úřadovna gestapa a byli tam shromážděni ostatní příbuzní z různých koutů Moravy. Následně byli všichni z Třebíče převezeni do jihlavské věznice.

V deseti letech vězněm

Mezi příbuznými bylo i několik dětí. Ty byly nejprve odděleny od matek. „Nejhorší bylo, když nás odtrhli od matek. To byl oboustranně strašný zážitek. Máma nás nechtěla dát a dozorci nás násilím odtrhli, odvezli a tím to skončilo.“

Z Jihlavy následoval další přesun, tentokrát do Prahy. Alois Kubiš se spolu s dalšími příbuznými ocitl v Petschkově paláci, takzvané Pečkárně, kde měli podle uřezaných hlav ve skleněných dózách přiznat, zda znají atentátníky na Heydricha. „Z té Jihlavy nás odvezli do té Prahy, ale to už jsme byli roztřídění. V té Třebíči na gestapu nás odvedli kluky zvlášť, děvčata zvlášť, maminky zvlášť, otce zvlášť. Takhle jsme byli i v té Jihlavě uvězněni. Ale v té Jihlavě jsme byli chlapi. Jak kluci, tak dospělí. A v té Praze, tam nás přivezli do té Pečkárny. Tam nás postavili do takové dlouhé chodby a mezitím tam dojeli i z jiných těch skupin, co pozatýkali. Tam právě jsem se setkal i s tím nejmladším bratrem toho Kubiše, Františkem. Tomu bylo čtrnáct roků a hlavně dospělí chlapi říkali: ,Neříkej, že patříš k nim. Patříš k nám.‘ Pak nás provedli takovou místností, kde byl stůl, a na tom stole byly takový oválný skleněný lahve a v tom byly hlavy ořezaný těch výsadkářů. Ptali se: ,Poznáváš, poznáváš, nepoznáváš?‘ Takhle nás obešli a my jsme říkali: ,Nevíme, neznáme.‘ Tím to tam skončilo. Tak nás naložili do autobusu a odvezli do Terezína. V tom Terezíně já jsem se tam ještě s tím Františkem připletl mezi ty dospěláky. Páč ty jiný děti odvezli jinam, do nějaký vily u Karlova náměstí. My jsme se tam nějak mezi těmi chlapy dostali do toho Terezína. Asi za tři dny na to přišli, tak nás zase odvezli do Prahy, do Krče.“ (František Kubiš, bratr Jana Kubiše, jako jeden z mála přímých příbuzných válku přežil)

Alois Kubiš v Terezíně strávil pouhé tři dny. Přesto nebo právě proto na tyto dny nikdy nezapomněl. Velmi dobře si vybavuje utrpení vězňů neustále terorizovaných dozorci. Stal se také svědkem, jak dcery velitele věznice SS Hauptsturmführera Heinricha Jöckela posílají na polomrtvé vězně cvičené psy. „Já třeba jsem takovej drastickej zážitek zažil, když jsem tam zametal. Vězni tam stavěli pro ty Jöckelovy dcery bazén. To byli vesměs ruští zajatci, trosky, ti sotva chodili, ani pořádně kolečka s cihlama neuvezli. Ty Jöckelovy dcery byly s odpuštěním takový mrchy, že se svlíkly do plavek a provokovaly je. Měly takové velké vlčáky a běda, jak některej z vězňů se zakoukal, tak je poslaly a ti je pokousali jak… To byly takový hrozný zážitky. Nebo ten dozorce tam naložil na kolečka tolik těch cihel, že ten to ani neuzvedl, a pak je zmlátili do němoty. To bylo takový dosti drastický, to si vzpomínám, to mám v paměti dodnes.“

V Praze byl malý Alois společně s dalšími dětmi vězněn v Masarykově ústavu. Nacházela se tam také jeho sestra Marie. Rodiče byli uvězněni v terezínské Malé pevnosti. Jak vzpomíná pamětník, v Praze na nich Němci zkoušeli různé očkovací látky.„Tam nás úplně roztřídili. Ti starší byli jinde. Pak nás roztřídili i podle vlasů a očí a tam s náma dělali takový pokusy, že vždycky nám něco naočkovali, zas protilátky a takhle jsme tam prožívali celou tu dobu. (…) Někdo dostal teplotu, někdo nedostal teplotu, někomu to zrudlo. Různý takový reakce byly.“

Po nějakém čase byl pamětník společně s jedenácti chlapci vybrán a byli odděleni od ostatních dětí. „A z toho nás asi dvanáct vybrali, přestali na nás dělat tady ty všelijaký kousky a dá se říct, že nás tak nějak proti těm ostatním zvýhodňovali. Měli jsme pečlivou lékařskou péči, zřejmě nás připravovali na nějaký jiný účely nebo na poněmčení. Nebo já nevím, protože jsme byli samí blonďáci s modrýma očima. (…) To jsme byli zavření v takový skleněný místnosti.“

Zase doma

Asi po půl roce věznění byla celá rodina propuštěna. Pro Aloise Kubiše je dodnes záhadou, proč se tomu tak stalo. Doma je ale nečekalo žádné vlídné přijetí. Mezitím co byli vězněni, někdo jejich dům vyraboval. Místní obyvatelé se rodině vyhýbali, protože jim bylo podezřelé jejich brzké propuštění, ačkoli domů byla poslána i většina vzdálených příbuzných Jana Kubiše. „Doma to bylo potom ještě krutější. O tom se mi nechce ani hovořit, protože jsme přijeli domů a tam, kde jsme bydleli, byly holý čtyři místnosti, všechno pryč, vyrabovaný. Tak se nás ujal otec maminky a ten měl takovej malej domeček o dvou místnostech. Jich bylo sedm a teď my čtyři. Spát nebylo kde, tak jsme spávali tak, že se daly dvě židle k sobě a na tom se leželo. Dospělí leželi na zemi. Nikdo s náma nechtěl mluvit, všichni se báli, jestli nejsme nějací konfidenti, že nás propustili. Všichni od nás dávali ruce pryč.“

Nakonec otec sehnal podnájem a rodina bydlela v důstojnějších podmínkách. Tam také pamětník zažil osvobození obce sovětskými vojáky. Zrovna v den, když se v obci objevili, nad Černou Horou prolétla sovětská letadla a spustila bombardování. To naštěstí nezpůsobilo větší škody. „Poslední den války Rusové přijeli ráno do Černé Hory, a měli podle plánu přijet odpoledne. Teď když ty letadla nalítávaly a viděly na náměstí plno lidí a vojáky, tak začaly shazovat bomby. Tam bylo velký štěstí, že v té pivovarské hospodě byla prakticky celá vesnice. Páč pivovarští vybourali dva ty sklepy, kde měli schovanou celou várku piva, a čepovalo se zadarmo. A teď ti Rusi, co tam mezitím přijeli, tak vítání. Shazovaly se ty pumy a do té pivovarské zahrady dvě dvěstěkilový pumy dopadly, ale nevybuchly. Ony se zabořily a vyjely ven. Tak to potom tatínek, protože z vojny trochu ovládal pyrotechniku, tak to odvážel na vozíku na rozestavěnou dálnici. A všechnu tu munici, co byla po dědině, páč Němci, jak prchali, tak těm větším sedlákům do stodol schovali ty auta a ty bedny s municí, tak to potom likvidoval.“

Po válce

Po válce se rodina přestěhovala do Moravské Třebové, kde otec jako národní správce dostal malou stolárnu, ta mu však byla po roce 1948 znárodněna. Tam také Alois Kubiš dokončil základní školní docházku a vyučil se truhlářem. V roce 1948 nastoupil do školy důstojnického dorostu v České Třebové a následně na Tankové učiliště v Dědicích u Vyškova. V armádě jako učitel tělesné přípravy zůstal až do roku 1964, kdy kvůli úrazu nohy odešel. Až do důchodu pak pracoval v dřevařském závodě v Šumperku.

Dnes je Alois Kubiš v předsednictvu okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Šumperku a takto dnes hodnotí provedení atentátu na Reinharda Heydricha. „Já na to nahlížím tak, že z jejich strany to byl velkej hrdinskej čin. Oni stoprocentně věděli, že už se nevrátí, že není úniku. Já osobně je stavím do role velkých hrdinů. Že na druhé straně zahynula spousta nevinných lidí, to je taky pravda, ale když člověk zváží tu mezinárodní situaci, jak jsme byli vůbec vnímáni, řekl bych zradou Angličanů, zradou Francouzů, mnichovskou dohodou. Ta mnichovská smlouva byla prakticky platná do té doby. Tak si myslím, že ty oběti stály za to, že jsme se zviditelnili, že jsme celistvej národ, že umíme za sebe bojovat.“