„Ráno, den před novým rokem, jsme přišli do Malé Cerekve. Byl tam cukrovar Ruda, ve kterém bylo strašně moc cukru. Němci ještě byli na cukrovaru a sovětští vojáci už ho obsazovali. Oni měli týlovou jednotku, která zajišťovala a hlídala kořist, různé sklady a materiál. A my jsme tam přišli a chtěli jsme ten cukr. Oni nám to ale nechtěli dát. ,Musíte nám to dát, nebo si to stejně vezmeme.‘ Tak jsme šli, vzali jsme jeden pytel a táhli jsme ho. Sovětský voják si na něj sedl a nechtěl slézt. Tak jsme asi čtyři vzali ten pytel i s vojákem a naložili ho na naše auto. On potom říká: ,Tak si to vezměte a jeďte pryč.‘ Dva stokilové pytle jsme tam vzali a pak jsme z toho vařili vodku na frontě.“
„Byl tam takový kluk, asi dvacátý ročník. Ten si vždycky vzal pušku a šel střílet Němce, jako když jde lesník lovit zvěř. Šel do přední linie, lehl si a stačilo, aby Němec vytáhl ruku, nebo... a trefil ho. Byl to snajpr. Jmenoval se Olovčák. No a ten, když přiletěla letadla nízko, tak jedno sestřelil.“
„Ještě se nám omluvili, že to byl omyl, že jsme byli zavření. Dali nám do vlaku jídlo prý na devět dní, ale to jsme snědli za dva dny a pak osm dní nebylo co jíst. Tak když jsme zastavili někde na nádraží, vyskákali jsme z vlaku, prodali anglické prádlo nebo košili, které jsme už měli, a nakoupili pirožky, chleba nebo okurky. Tak jsme se dotáhli až do Buzuluku.“
„Jednou ráno pod Duklou v Machnówce mi velitel Václav Růžička povídá, že má velký hlad, že by něco snědl. Tak jsem řekl kuchařům, aby udělali něco pro velitele. Oni rozštípali nějaké prkénko a chtěli mu udělat vejce se šunkou nebo s americkou konzervou. Velitel ale přišel a povídá: ,Kluci, mně se to nějak nelíbí, nechte tady všechno a běžte s autama tam za ty baráky!‘ Byly jsme na takovém náměstíčku. Ještě jsme ani auta nedali za ty baráky a přesně mina spadla na to místo, kde jsme stáli. A tam bylo okolo tolik lidí a koní, že i tak bylo hodně raněných.“
„Ráno byla dělostřelecká palba z tolika děl a kaťuší, že jak bylo spočítáno, na každý metr dopadly dva nebo tři granáty. Les se úplně od toho strašného hluku ohýbal. Pak jsme útočili. Pěchota vpředu, my za nimi, a Němců tam leželo jako snopů o žních, tady ležel, tam ležel, ještě byli živí.“
„Ráno šli vojáci na cvičák. Já jsem zůstal s klukama a připravovali jsme jídlo. Poprchávalo. Bylo asi sedm ráno. On říká (gen. Svoboda): ,Co vaříte?‘ Ti kluci byli volyňští Češi, nováčci, oni ho neznali. ,Co je Vám do toho? To je vojenský tajemství.‘ Všechno bylo vojenský tajemství na frontě. Já jsem ho poznal po hlase. Něco jsem dělal. Na autě jsem něco rovnal.“
Fedor Havran je rodákem ze Zakarpatské Ukrajiny, narodil se v roce 1919. V roce 1940 ho odvedli do maďarské okupační armády, odkud uprchl do SSSR. V Sovětském svazu se však dočkal odsouzení za nelegální přechod hranic a věznění v různých pracovních táborech. Vysvobození mu přinesl až vstup do rodícího se československého samostatného praporu v Buzuluku. V jeho řadách bojoval na různých místech na území SSSR i Československa, mimo jiné i u Kyjeva a na Dukle. Sloužil nejdříve u protiletadlového dělostřelectva, později jako proviantní důstojník, byl známý svým nevšedním talentem sehnat pro své vojáky jídlo za všech okolností. Po válce se usadil v severních Čechách a pracoval jako provozní v pohostinství. Zemřel v roce 2006.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
