„Jo, brácha malej mi chtěl strčit mezi tim pletivem bonbon a ten dozorce tam začal řvát a ihned museli ukončit návštěvu. Já na to nerad vzpomínám, to je ponižující.“
(Dcera: „Já vim, to by ale právě ty lidi zajímalo.“)
„Jo, no jo no. To jsem říkal, že tam byli dozorci prasata a že tam byli taky dobrý lidi, ale málo který.“
„První zimu jsme dostali pracovní oděv po Němcích. Co slíkli Němce, tak to přidělili nám. Když jsme šli do města kopat kabel, tak si lidi mysleli, že jsme německý zajatci, protože neviděli v životě vojáka pétépáka. Boty jsme neměli žádný, akorát gumovky. V tom jsme museli dělat celou zimu ve sněhu. Nějaký svetry nebo vatovaný kabáty, to neexistovalo. Člověk si všelijak balil nohy do novin a pod košili si dával noviny, aby nenamrznul. Nebylo to nic příjemnýho. Bylo to v lesích. Teplá voda tam nebyla, pomalu ani studená.“
„Jednou jí povolili návštěvu, ale to jsem jí řekl, aby tam radši nechodila, protože to bylo ponižující. To jsme měli návštěvní místnost. Pletivo odshora až dolů a mezi tim mezera 30 centimetrů a zase pletivo, takže jsme se viděli akorát mezi těma okama. To bylo ponižující. Ještě jsem jí říkal, že tě to vůbec napadlo o to žádat. Jsi se neměla o nic prosit. Jsem to mohl vydržet. No, ale byla to máma, tak mě chtěla vidět.“
Milan Kroupa se narodil 13. července 1932 v Praze. Roku 1944 vstoupil do nacisty zakázaného Junáka a aktivním členem byl až do jeho opětovného zákazu komunisty. V roce 1947 nastoupil na Českoslovanskou akademii obchodní dr. Edvarda Beneše. Zde se zapojil do studentské protistátní skupiny. V roce 1949 byl za tuto činnost zatčen, vyslýchán a odsouzen na šest měsíců odnětí svobody. Čtyři měsíce strávil ve vazbě na „čtyřce“ v Bartolomějské ulici a dva měsíce v pankrácké věznici na oddělení pro mladistvé. Po propuštění na svobodu již dostudovat nemohl a bylo pro něj těžké nalézt si práci. Roku 1952 narukoval k pomocným technickým praporům, kde byl nasazen na dva a půl roku. Po odchodu z vojny až do roku 1983 rozvážel uhlí po Praze pro Uhelné sklady. Poté byl osm let v invalidním důchodu a od roku 1989 do roku 1992 pracoval u Rekonstrukce památek.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
