Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kroupa (* 1932)

• narozen 13. července 1932 v Praze

• v roce 1944 vstoupil do nacisty zakázaného Junáka

• od roku 1947 studoval na Českoslovanské akademii obchodní dr. Edvarda Beneše

• zapojil se zde do studentské protistátní skupiny

• v roce 1948 byl za tuto činnost zatčen a odsouzen na 6 měsíců odnětí svobody

• 4 měsíce strávil ve vazbě na „čtyřce“ v Bartolomějské ulici a 2 měsíce v pankrácké věznici

• po propuštění nemohl dostudovat a sehnat práci

• v roce 1952 narukoval k pomocným technickým praporům

• pracoval pak jako řidič náklaďáku pro Uhelné sklady

Milan Kroupa sedí v obýváku malého bytu na okraji Prahy. Bydlí zde s manželkou a s dcerou, která se o oba rodiče stará. „Vyprávěj, jak jste měli na ubikacích zamrzlou vodu… nebo jak ti chtěl dát ve vězení Zdeněk ten bonbon,“ navrhuje Milanovi dcera. „To bylo ponižující,“ řekne otec, odmlčí se, ale pak dodá: „Brácha mi chtěl na návštěvě ve vězení mezi pletivem strčit bonbon a ten dozorce začal řvát. Ihned jsme museli ukončit návštěvu.“ S bývalým komunistickým režimem se Milan pustil do křížku už v šestnácti letech, když se zapojil do studentské protistátní skupiny na Českoslovanské akademii obchodní dr. Edvarda Beneše. „Byl to protest proti tomu, co se dělalo. Slíbili, že prověrky studentů u maturit nebudou, ale přesto se vypracovávaly posudky. My jsme ty posudky prakticky ukradli ze sekretariátu mládeže, aby se nedaly k těm maturitám použít.“ To bylo jaro roku 1949 a Milan byl spolu s dalšími zhruba 35 spolupachateli souzen za rozvracení republiky podle nově ustanoveného zákona číslo 231. „Do toho zákona spadalo všechno, co se neslučovalo s komunistickýma názorama.“

Popravenej nebudu

O odhalení skupiny se vědělo ještě před samotným zatýkáním a několika studentům se díky tomu povedlo utéct za hranice. Milan o útěku také přemýšlel, v té době prý hranice ještě nebyly tak hlídané – nakonec však zůstal. „Už by člověk měl sjednáno, jak utéct, ale tenkrát byla matka hrozně nemocná… se srdcem… tak jsem věděl, že kdybych utekl, tak bych ji měl na svědomí. To jsem si nedovolil.“

Samotné zatýkání se na chvíli zdrželo i díky odvážnému řediteli školy dr. Baliharovi, který prohlásil, že dokud on bude ředitelem, nedopustí, aby se na půdě školy zatýkalo. Tak ho zavřeli jako prvního.

„V 10 hodin o velké přestávce jsme zjistili, že už nikdo nesmí ze školy ven – to jsme si někdy chodili pro svačiny a tak. Zavolali nás do ředitelny, ani nám neřekli jménem zákona, nic… prostě nás tam zavolali, jmenujete se takhle, posadili nás do auta a odvezli na čtyřku do Bartolomějský. Tam nás rozdělili na cely. To bylo celý.“

„Jak probíhaly výslechy?“ ptám se.

„O tom radši pomlčím. Na to nemám moc dobrý vzpomínky.“

„Mlátili vás?“

„No, že by nás mlátili… Pár ran člověk schytal, když chtěl dělat chytrýho, protože oni jinak vyslýchat neuměli. Ale většinou podle povahy, no. Slabší povahy podlehly a řekly jim, co bylo potřeba. Pak už bylo jedno, jestli jim člověk něco řek nebo ne, když už to všechno věděli. Nemělo cenu jít hlavou proti zdi. Něco člověk přiznal, něco nepřiznal.“

Po čtyřech měsících vazby na „čtyřce“ v Bartolomějské ulici přesunuli Milana do pankrácké věznice, kde si měl odpykat ještě zbývající dva měsíce. Zdejší mladistvé oddělení komunisté umístili do bývalých protektorátních cel smrti, což možná byla náhoda, ovšem přehnaný a zbytečný nátlak, který byl vyvíjen na mladistvé vězně, zažíval Milan neustále. „Soud byl první dva dny neveřejný. Nevím proč, jestli měli obavy, že 17letý studenti jim rozvrátí republiku.“ Milan během šesti měsíců odnětí svobody nesměl psát dopisy, mohl dostat jeden jediný balíček a nikdo ho nesměl chodit navštěvovat. Jednu návštěvu však povolili alespoň jeho matce a podle Milana by bývalo lepší, kdyby byla vůbec neproběhla. „Bylo to ponižující. Říkal jsem jí, jak ji to vůbec napadlo o to žádat, neměla o nic prosit, mohl jsem to vydržet.“ Ponižující byla pro Milana i samotná návštěvní místnost, uprostřed přepůlená dvěma pletivy – od stropu až po podlahu. Museli na sebe s matkou hledět mezi železnými oky.

„Takže to byla taková převýchova?“ ptám se.

„No, některej ten dozorce byl hodnej, některej byl prase zlej. Za každou blbost hned pendrekem přes záda, přes zadek. Měl jsem asi dva dny temnici, že u mě našli kamínek do zapalovače. Jsme měli kamínky, z toho se udělala jiskra a čoud. Učili jsme se kouřit. Cigarety se získávaly mezi dospělejma vězněma, různý výměny, třeba za nějakej medajlonek.“

„Radili vám dospělí vězni?“

„Hlavně říkali – o ničem nemluvit. Mlčet. Protože na těch celách, co byl člověk zavřenej, tam měli svoje lidi, kteří jim donášeli. Nevědělo se přesně kdo, ale o některejch se říkalo, že choděj na výslechy a prozrazujou, kdo má jaký názory a jestli nepřipravuje nějakou akci.“

„A měl jste strach?“

„Strach… To byly různý fámy v tom vězení, že nás maj převážet do Ruska, někam na Sibiř… ale to byly vězeňský fámy, těch se tam vyskytovalo hodně. Ale strach? Jsem věděl, že popravenej nebudu – tak nějaký vězení, jsem zas nebyl takovej slabota, že bych to nevydržel. Člověk si to nepřipouštěl, abych to řekl správně.“

Skautské zásady

Jejich rodinu opustil otec, když byl Milanovi jeden rok. Matka na jeho výchovu kvůli zaměstnání nestačila, a tak Milan vyrůstal u babičky na venkově. „Byla to hodná ženská. Vychovávala mě k pravdě a poctivosti,“ říká Milan a na poslední dvě slova klade velký důraz. Babička ale nebyla jediná, kdo mu vštěpoval mravní ideály.

Do první třídy nastoupil Milan už v Praze a v roce 1944 vstoupil ilegálně do Junáka. „Scházeli jsme se pod značkou KČT (Klub českých turistů – pozn. ed.) v Braníku, v loděnicích, až do revoluce. Kdyby nás někdo udal, zřejmě by to vedoucí odskákali.“

V roce 1945 byl skauting oficiálně povolen, ale ne nadlouho. Nastupující komunistické moci se výchova ke skautským ideálům příliš nehodila. „Klubovny nám zabavili a pak začala agitace do svazu mládeže, čemuž jsem zaplaťpánbůh celej život odolal. I na škole, když jsem studoval, nikdy jsem do takový organizace nechtěl vstoupit, protože ty skautský zásady, co nás naučili a na co jsme si zvykli, tak ty se nesnášely s tím, co se začalo propagovat.“ Některé vedoucí zatkli, členové se přestali scházet a oddíl se rozpadl.

Na svobodě

Po propuštění z vězení v listopadu roku 1949 Milan několik měsíců marně sháněl práci. Všude narážel na cejch politického vězně. „Musel jsem se hlásit na národním výboru a tam mi doporučili zemědělství, hornictví, lesnictví. Pro mě nic jinýho neexistovalo. Až po čase se našel dobrý člověk, který mě dostal do textilní továrny.“ Nedlouho nato pomohl Milanovi kdosi podruhé a jemu se podařilo nalézt práci účetního. Byl to obor, který studoval a kterému se opravdu chtěl věnovat, jenže ředitel ho varoval, že vzhledem ke své minulosti nemůže počítat s kariérním postupem. Milan rezignoval a prohlásil, že přestupuje do dělnického stavu. „Šel jsem dělat s lopatou, protože tam jsem si vydělal víc.“ Do roku 1983 rozvážel po Praze náklaďákem uhlí.

První dva roky po propuštění se musel Milan hlásit dvakrát do roka na policii. „Chtěli, abych jim referoval o lidech, kteří nesouhlasí s komunismem – to ale ze mě nikdy nedostali, to se neslučovalo s myšlenkou skautingu, nějaký udávání.“

„Přemýšlel jste, že byste se pustil znovu do protistátní činnosti?“ ptám se.

„Ne, už mi to stačilo… To člověk šel kolem Pankráce, tak se radši koukal na druhou stranu, protože to nebylo nic příjemnýho. Ty vzpomínky byly… no, špatný.“ Komunistický režim tedy svou převýchovou alespoň částečně uspěl, ale jistou neústupnost si Milan zachoval. „Když se našli vedoucí, kteří se chtěli zavděčit, tak dělali desetiminutovky a přehled politický situace. Člověk měl vyjet autem v pět ráno a zatím mu tam někdo blafal z novin, co ho nezajímalo, protože nás zajímalo akorát, jestli máme auto v pořádku, abychom se nezabili. Ale desetiminutovky nebyly povinný. Prostě jsem odešel a hotovo. Byl jsem špatně zapsanej, a když byly prémie, tak jsem nic nedostal. To dostali takový ti věrní… Jako je to dneska pomalu.“ Kdyby se Milan trochu politicky angažoval, mohl by získat řadu výhod. „Nabízeli mi třeba lepší auto. Nebo lepší práci, lepší úsek, kterej jsem obhospodařoval, že mi dají nějakej, kde to není tak těžký nebo tak daleko. Byly to různý výhody, hlavně po finanční stránce. Ale nikdo by mě tam nedostal. Starýho skauta, politickýho vězně, absolutně ne.“ Vstoupit do komunistické strany nebo do Československého svazu mládeže, to bylo proti jeho přesvědčení.

Černí baroni bez smíchu

Milan narukoval na vojnu v roce 1952 a samozřejmě byl vzhledem ke své minulosti zařazen k pomocným technickým praporům (PTP). Odvezli je do Doupovských hor, kde politicky nevyhovující brance využívali jako dělníky: stavěli muniční sklady, budovali silnice, káceli stromy nebo těžili kámen v lomu. „Byli jsme levná pracovní síla,“ říká Milan. „Ve filmu Černí baroni to vypadá, že jsme měli veselou vojnu, samá sranda, hodně peněz a to všechno. Ono to ale takový nebylo.“

„Víte, za co jste tady, co jste udělali! Tady vás převychováme!“ řval na ně velitel při zahájení třítýdenního vojenského výcviku, který se skládal z nástupů, pochodování a řvaní a byl jim vlastně úplně k ničemu, protože hned po něm šli akorát „budovat“. Pracovní oděv dostali po Němcích, boty měli jen gumovky a svetry nebo vatové kabáty nedostali vůbec. „Člověk se balil do novin, aby nenamrzl,“ vzpomíná Milan. „Když jsme vyšli do města kopat kabel, tak si lidi mysleli, že jsme němečtí zajatci, protože předtím nikdy neviděli vojáka pétépáka. Když se ale dozvěděli, co jsme zač, začali se k nám civilisti většinou chovat slušně.“

Důstojníci je drželi skoro o hladu, protože část proviantu prodávali do místního hotelu. Vojáci bydleli v lese, v budovách, které profukovaly a promrzaly. Teplá voda tam nebyla – a někdy nebyla ani studená, když zamrzla nebo nepřijela cisterna. „Jo – jeden voják se snažil utéct, ale nevím, jak to s ním dopadlo, toho odvezla vojenská policie.“ Večery se snažili trávit hlavně odpočinkem, jenže ani na to často neměli čas. „Kolikrát se člověk vrátil, sotva se stačil najíst a už byl nástup na školení. Museli jsme nastoupit do takový místnosti veliký, vždycky se tam vyskytl nějaký poddůstojník, který nám četl vojenský řády – tam nás polovička spala, kór v zimě, když tam bylo teplo.“

Při pochodování lesem je nutili zpívat socialistické budovatelské písně. „V sedm hodin večer nás honili po silnici po lese a řvali jsme tam jak bejci, až si stěžovala lesní správa, protože jsme plašili zvěř. Nás to štvalo, protože byl člověk utahanej jako kůň a musel tam po silnici pochodovat sem a tam a přeřvávat se mezi četama. To byla třeba ta písnička Komandir Čapajev… byl som vremja někde… já nevim, já jsem to ani nezpíval, já jsem držel vždycky hubu, protože já jsem taky bývalej tramp.“ Milan měl na vojně kytaru, a tak když ho kamarádi poprosili, hrábl do strun a začal zpívat trampské písně.

S kamarády z útvaru se pak po vojně každý rok pravidelně scházeli. Jednou se potkali i s režisérem Černých baronů. Zeptali se ho, proč natočil film, který není pravda. On odpověděl: „Když to nafilmuju jako dokument, tak to nikoho nebude zajímat.“

Udělat si vlastní názor

Na závěr se ptám Milana, kdy bylo líp, jestli v 80., nebo v 90. letech. Odpovídá mi, že po revoluci člověk alespoň nemusel koukat, koho má za zády, nemusel mít strach, že ho někdo udá. Hned ovšem dodá: „To je pokaždý, když je takový uvolnění, tak je nadšení, euforie. Hodně lidí to ale dneska přešlo.“

„A jaký teda máte vzkaz pro další generaci?“ ptám se.

„Pro generaci vzkaz, hm… Ať se každej chová čestně, nenechá se přesvědčovat. Je třeba přemejšlet o tom, co mu kdo říká, co mu kdo slibuje, a udělat si svůj názor. Nepodléhat nějakym módnim výstřikům, že ten udělal to a ten zase ono. Vždycky to musí být tak, že to udělá celek. Tak jako to bylo u skautů.“