„My jsme vyhraněný kmen nikdy neměli. Byli jsme Indiáni Severní Ameriky na horním toku Missouri kolem roku 1850. Indiánský vyhraněný kmen je obrovsky složitá záležitost. Například Šajeni, ti jsou takoví populární: Dva Šajeni vyrazili na výpravu a přitáhli si dvě ženy Lakotky. A ty se modlily po svém a vyšívaly tak, jak uměly. Za dva roky vyjelo pět chlapů a přitáhli si čtyři ženy Arapašky. A ty se zase modlily po svém a zase vyšívaly po svém. A zase se to promíchalo. Takže říct, že tohle je lakotský vzorek výšivky, to podle mě taky nejde. Ta jejich kultura se promíchávala. A v podstatě indiánská kultura vznikla až v 15. století, když tam byli zdivočelí koně. Prérie jsou bez koní naprosto neobyvatelné.“
„Tam bylo naplánováno, že za dva roky půjde nejvyšší šéf do důchodu, pak se to pošoupne o jednu příčku, pak támhleta pravděpodobně otěhotní, takže se to zase přešoupne. Přesně jak to vidíte ve filmu Jak básníkům chutná život: ‚Pak už samá pozitiva,‘ a to mě děsí. Takhle ne. Takže když jsem dostal ten papír, snažil jsem se domluvit, jestli je to opravdu takto nutné. Opravdu prý je. Tak jsem to doma probral se ženou, druhý den jsem vrátil podnikové stipendium, což byl tehdy balík peněz – 12 tisíc – a požádal jsem o rozvázání pracovního poměru. Dostal jsem razítko a vypadl jsem z banky. Máma mi sehnala místo u stavební firmy. Tam mi to řekli hned. Hlavní ekonom byl známý mojí matky a říkal: ‚Jasně, pane inženýre, tak tady mi to vyplňte.‘ Byla to přihláška do KSČ. Řekl jsem, že tohle nevyplním. On, zda už mám razítko v občance o přijetí do zaměstnání. Povídám, že mám. A on: ‚Tak si jděte pro propouštěcí.‘ Takže ráno mě přijali a odpoledne vyhodili.“
„To bylo jak červený hadr, když jste šli v čundráckém. Potom, když už jsem pracoval, měl jsem ještě navíc vousy. A když jsem šel po Václaváku, tak mě třikrát kontrolovali a dvakrát se mě ptali, proč mám ty vousy a vlasy a zapisovali si občanku. Bylo to ale o lidech. Když byli policajti v uvozovkách normální (normální člověk k policajtům nešel), tak když byl policajt jakž takž, tak si nás napsal a zeptal se, kam jdeme. My jsme řekli nějakou vymyšlenou blbost, oni si napsali, že jdeme na Kamenný přívoz, budeme tam spát a tím to skončilo. Ale když to byl nějaký jouda, který si na nás chtěl udělat frčku, tak se nás ptal, co to máme na tom báglu za nášivku. My, že U.S. – jako uhelné sklady, on, že ne, že to nejsou uhelné sklady, vytáhl řezák a nášivku vyřízl. Stejně tak s nášivkou domovenky: ‚Máte tu organizaci registrovanou? Nemáte?‘ Vyříznul ji. Takže to bylo i takhle.“
Ladislav Kročák se narodil 26. dubna 1954 v Praze, do své dospělosti žil se svou rodinou v Mnichovicích. Tatínek byl vyučený švec a v Praze opravoval obuv, maminka byla úřednice. Dětství prožil v 50. a 60. letech, ve velice skromných poměrech. Základní školu navštěvoval v Mnichovicích, s výborným prospěchem. Měl zájem o přírodu, rád četl, zejména dobrodružnou literaturu. V osmi letech našel svůj vzor hrdiny a autority ve Vinnetouovi. Ve 13 letech ho otec poprvé pustil s vrstevníky na trampský výlet a od té doby trampoval pravidelně. V prvním ročníku střední ekonomické školy v Praze Vršovicích se sblížil se svou budoucí ženou Milenou. Společně jezdili na trampy po celou střední školu. Coby tramp a mánička (nosil dlouhé vlasy) zažíval různé konfrontace s Veřejnou bezpečností, které se snažili co nejvíce vyhýbat. V roce 1973 odmaturoval a poté vystudoval vysokou školu ekonomickou. V roce 1978 se oženil se svou první láskou Milenou, s níž postavil dům a vychovával dva syny. V roce 1979, po roční vojenské povinné službě, Ladislav Kročák nastoupil do zaměstnání do Národní banky, ale záhy odešel, protože odmítl vstoupit do KSČ. Ze stejného důvodu nemohl najít jinou práci odpovídající jeho vzdělání, a proto šel pracovat manuálně do podniku Úklidové služby, kde setrval po celá 80. léta. Kročákovi dále jezdili do přírody, zajímali se o indiánskou kulturu a podíleli se na subkultuře českých „Indiánů“, kteří organizovali setkávání a kempy. Spali v teepee, vytvářeli si indiánské oděvy, vařili přírodním způsobem, obnovovali indiánské zvyklosti dle dostupných informací. V roce 1992 o nich kanadský štáb natočil dokument If Only I Were an Indian. V roce 1990 Ladislav Kročák spoluzaložil český Indian Corral, který v současnosti sdružuje příznivce kultur amerických Indiánů v České republice. Kolem roku 2002 přestali být v subkultuře českých „Indiánů“ aktivní. Ladislav Kročák s manželkou od počátku 90. let podnikají na živnost s rukodělnými výrobky v indiánském stylu. Od roku 2012 se manželé Kročákovi specializovali na výrobu tzv. šamanských bubnů a provázení na bubnovacích workshopech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
