Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Kročák (* 1954)

• narodil se 26. dubna 1954 v Praze, do své dospělosti žil se svou rodinou v Mnichovicích

• v osmi letech našel svůj vzor hrdiny a autority ve Vinnetouovi

• ve 13 letech byl na prvním trampu a od té doby trampoval pravidelně, byl tzv. mánička

• v letech 1973–1978 vystudoval vysokou školu ekonomickou

• v roce 1978 se oženil s Milenou, postavili dům, založil rodinu

• ze svého prvního zaměstnání v Národní bance odešel, protože odmítl vstoupit do KSČ

• nechtěl do KSČ, a proto nemohl najít práci odpovídající jeho vzdělání, proto šel pracovat manuálně do Úklidových služeb

• Kročákovi se podíleli na subkultuře českých „Indiánů“, jezdili na indiánské kempy

• v roce 1992 o nich kanadský filmový štáb natočil dokument If Only I Were an Indian

• v roce 1990 spoluzaložil český Indian Corral

• kolem roku 2002 přestali být v subkultuře českých „Indiánů“ aktivní

• s manželkou podnikají s rukodělnými výrobky v indiánském stylu

• od roku 2012 se specializovali na výrobu tzv. šamanských bubnů a provázení na bubnovacích workshopech

Ladislav Kročák si nevzpomíná na žádnou přirozenou autoritu z doby svého dětství a mládí. V osmi letech mu ale učarovala fantazijní románová postava Vinnetoua. „Člověk se potřebuje upnout k něčemu, co ho vede. Rodiče ani příbuzní to nebyli, pravá víra, ta přišla až mnohem později, ale tehdy to byl Vinnetou. Byl to chlap čestný, pravdomluvný, a když o něco šlo, uměl i vystřelit. To byla moje autorita,“ vysvětluje Ladislav Kročák, jak se v něm zrodil zájem o Indiány, v nichž spatřoval pravé hrdiny, a jak se za totality dostal do subkultury tzv. československých „Indiánů“. Říkají si hobbysté, nebo také „wannabe“ (want to be – chtít být). Ladislavovi se říká Sam. 

Rodiče se snažili žít po svém

Ladislav Kročák se narodil 26. dubna 1954 v Praze, do své dospělosti žil se svou rodinou v Mnichovicích. Dětství prožil v padesátých a šedesátých letech a jak říká, bylo velmi nekonformní, vzhledem k tomu, v jak skromných až chudých poměrech jejich rodina žila. Bydleli v domě matčiných rodičů spolu s prarodiči a také se strýcem a rodinou matčiny sestry.

„Byli jsme sto let zpátky. Bez tekoucí vody, s kadibudkou na dvoře. Měli jsme dvě místnosti vytvořené z původní konírny, topilo se jen v jedné. Když jsem šel jako sedmiletý ráno do školy a chtěl se umýt, musel jsem pěstičkou prorazit led v umyvadle,“ vypráví Ladislav Kročák. Vyrůstal jako jedináček. Vzpomíná, že v útlém dětství měl jen dvoje tepláky, a když si jedny venku zmáčel a druhé byly špinavé, musel čekat, až uschnou.

Proč žili takovým způsobem, neví. Doma se prý o rodinné minulosti moc nemluvilo. V živé paměti má ale dědečka, který tvrdě pracoval, postavil dům a v neděli hrál na křídlovku. Kouřil viržinka a zprávy v rozhlase komentoval jedním výmluvným gestem beze slov. Ladislavovi bylo odmala jasné, co si má myslet o politicích.

Jako příklad, proč nikdy nevěřit politikům, který mu děda vyprávěl, byla situace kolem měnové reformy. „Zápotocký se večer dušoval, že měnová reforma nebude, že lid nesmí věřit štvavé propagandě ze Západu. A druhý den měnová reforma byla. Takže když mi politik říká, že bude dost benzínu, tak já pojedu a nakoupím si plnou nádrž,“ objasňuje Ladislav Kročák, jak se od dětství formovaly jeho postoje. Jeho rodiče se snažili držet stranou. „Nebyli v KSČ, do ničeho nemluvili, proti ničemu nebojovali, ale ani na nikoho nemávali. Nevzpomínám, že by šli někdy na prvomájový průvod a podobné úchylárny. Snažili se žít pro rodinu a po svém.“

Tlustý, hodný kluk se samými jedničkami a první čundr

Ladislav, jak sám říká, byl v dětství tlustý, hodný chlapec, který měl samé jedničky, což byl na vesnici mezi dětmi handicap. Trávil hodně času sám, toulal se po lese nebo četl dobrodružné romány. Ne zcela dobrovolné samotářství skončilo mezi sedmou a osmou třídou, když do školy v Mnichovicích začaly dojíždět děti z Mirošovic. Byly jiné, otevřené a k jinakostem přátelštěji naladěné. V roce 1967 ho poprvé vytáhly na čundr. Ladislav chodil do té doby každý týden s maminkou do kostela, i když o smysluplnosti těchto návštěv měl rostoucí pochybnosti. Když doma oznámil, že by rád s ostatními na víkend na čundr, první matčina otázka prý byla, kde tam půjde v neděli do kostela, a když řekl, že zřejmě nikam, výlet mu zatrhla. Otec měl však pochopení a syna pustil. Důvěřoval mu, že je dost rozumný na to, aby víkend bez dozoru dospělých pod širákem bez průšvihů zvládl.

Od té doby chodil nebo jezdil na čundry, kdykoli to bylo možné. „Za socialismu bylo pro mě trampování nejsmysluplnější činnost. Trampským rájem byly brdské lesy, tam jsme jezdili celý život. V trampování byly různé přístupy. Jedněm šlo hlavně o to, někde se přes víkend ožrat, jiní ty dva volné dny prochodili po lesích. My patřili mezi ty toulavé,“ vypráví Ladislav Kročák.

Do přírody vyráželi bez ohledu na počasí, v létě i v zimě. Překážkou nebyly ani patnáctistupňové mrazy. Pořádná výbava nebyla, spacáky maximálně do chladnější srpnové noci, karimatky neznali. „Moje tehdejší družka, dnes už manželka, to odnášela záněty močového měchýře, ale učili jsme se. Místo karimatky jsme si dělali matraci ze chvojí, abychom se izolovali od země a tak podobně,“ vzpomíná Ladislav Kročák na tramping v šedesátých letech.

Vstávej, vole, je válka!

V roce 1968 mu bylo 14 let a euforii politického uvolnění, které vyvrcholilo tzv. pražským jarem, příliš zaujatě neprožíval. V srpnu o prázdninách na něj ale kluci zabouchali se slovy: „Vstávej, vole, je válka!“

„To byla docela rána, hned se mi vybavily válečné filmy, tanky, výbuchy. Naši byli v práci. Táta v Praze, máma v Říčanech,“ uvědomil si svou zranitelnost Ladislav. Válka, jak ji znal z filmů, se ale naštěstí nekonala, život čtrnáctiletého kluka šel za čas dál, takřka jako dosud. Středobodem jeho vesmíru byly čundry a už také první studentská láska.

S Milenou se dali dohromady po deváté třídě, na chmelové brigádě. Chodili do stejné střední školy, na ekonomku do Vršovic.

Ekonomka byla spíše naplnění snu Ladislavova otce, který chtěl pro syna to nejlepší. Hlavně aby nemusel dělat špinavou práci za malé peníze tak jako on, opravář obuvi. Tatínek usoudil, že ekonomická škola bude dobrým začátkem kariéry zaměstnance v diplomatických službách. Ladislav neměl jasné představy o své budoucnosti. „Školu a povolání jsem bral jako něco nutného, ale nedůležitého, co šlo bokem. Důležitější pro mě bylo žít si po svém,“ říká. „Špinavé“ práce se ale rozhodně nebál. Od střední školy si vydělával, pracoval na brigádách, v zimě například vstával v půl šesté, aby včas stihl v nevlídných mrazivých ránech naládovat uhlí do kamen ve třídách své střední školy, kde se tehdy ještě topilo v kamnech.

1973: Mánička u maturity

Nosil dlouhé vlasy do půl zad, což rozhodně nebyl příkladný účes socialistického člověka, a zařadil se tak mezi tzv. máničky. Učil se dobře, například těsnopis ho dokonce bavil, avšak před maturitou v roce 1973 ho třídní učitelka varovala, aby se nechal ostříhat, jinak ho nepustí k maturitě. „Tak jsem jí řekl, že jsem zvědavý, jak to udělá. Maturitu z účetnictví jsem měl nakonec za tři, ale udělal jsem ji,“ vypráví Ladislav Kročák. Vzpomněl také na gymnázium v Přípotoční, kam chodíval na obědy. „Tady klukům měřili vlasy pravítkem a holkám měřili délku sukní. Měli nějaký limit a ten se musel dodržovat. Tohle na naší ekonomce nebylo.“

Provokovali zjevem

Trampové a čundráci přitahovali pozornost státních represivních složek už jen kvůli svému vzezření. Často nosili oblečení a výbavu pocházející z pozůstatků západních armád, která se složitě pašovala a získávala na černém trhu. Někdo byl „Brit“, někdo „Amík“, Ladislav se svou družkou byli „Indiáni“ – nosili kůži, třásně, vlastnoručně vyrobenou indiánskou krosnu. „Policajtům a systému jsme dávali okázale najevo, že na ně kašleme.“ Přesto bylo jednodušší se vyhýbat příslušníkům Veřejné bezpečnosti, jak jen to šlo. Ladislav Kročák vzpomíná, že trampské potlachy (setkání) dělali 15 kilometrů od Benešova a nejjednodušší cesta by byla vlakem do Benešova, kde se přestupovalo na autobus. Protože však naproti benešovskému nádraží byla stanice Veřejné bezpečnosti, které bylo záhodno se vyhnout, museli jezdit z Čerčan lokálkou a pak jít 15 kilometrů přes kopce. Ladislav provokoval nejen čundráckým oblečením, ale i tím, že nosil dlouhé vlasy a vousy. Vypráví, že než přešel Václavské náměstí odshora dolů, třikrát ho kontrolovali a dvakrát se ho ptali, proč má vousy a vlasy a zapisovali si občanku. „Ale bylo to o lidech. Když byl policajt jakž takž normální, tak si nás jen napsal a zeptal se, kam jdeme. Ale když to byl nějakej jouda, který si na nás chtěl udělat frčku, ptal se nás, co to máme na tom báglu za nášivku. My že U.S. – jako uhelné sklady, on že ne, že to nejsou uhelné sklady, vytáhl řezák a nášivku vyřízl. Stejně tak s nášivkou domovenky na rukávu: ‚Máte tu organizaci registrovanou? Nemáte?‘ – A vyříznul ji.“

Ladislav Kročák vzpomíná, že v Brdech se nacházelo mnoho přístřešků, které se Veřejná bezpečnost snažila likvidovat. „Byly to nízké přístřešky s plochou několika metrů, střecha z kulatiny, na tom nějaký igelit, aby bylo kam zalézt, když pršelo. Jednou jsme k takovému tábořišti dorazili za tmy a viděli kusy igelitu na stromech. Přístřešek byl zničený trhavinou, aby s tím neměli moc práce. Vyspali jsme se pod širákem, ráno to uklidili a šli se podívat po dalších kempech. Tenkrát takto zlikvidovali na 80 tábořišť v Brdech během jednoho týdne. Nechali jsme to měsíc odležet a začali stavět znova. Než zase přišel nějaký aktivní hajný, který to naprášil, a než zase nějaký soudruh na okrese dostane nápad zlikvidovat nějaké protistátní přístřešky.“

Čundráci se scházeli v Praze na Uhelném trhu každou středu v určitý čas, kde si vyměňovali knížky a informace, například o tom, kde a kdy se bude konat jaký potlach, což se neslo tichou poštou dál.

Ladislav se svou přítelkyní Milenou se začali oblékat do „indiánského“ pozvolna. Svůj outfit kombinovali a mixovali. „V bazaru jsem sehnal kožený kabát, jak jsem později zjistil, šlo o kabát německé motospojky. Hákový kříž jsem vyškrábal a dal na to třásně, navlíkl džíny, v lese si vzal čelenku s pérem a bylo to.“

Ladislav, jak říká, provandroval se svou družkou Milenou a kamarády celou střední školu. Byl to pro ně únik do svobody. Za víkend běžně ušli kolem 40 kilometrů a jejich heslem bylo: „Kecy nemaj cenu, ukázaná platí.“

Ladislav Kročák je přesvědčen, že každý establishment dráždí, když nemá přehled o lidech. „Když šel někdo na diskotéku a tam strávil bouřlivý víkend, tak to bylo v pořádku. Ale když někdo v pátek zalezl do lesa a dva a půl dne nikdo nevěděl, co tam dělá, tak to bylo špatně. Každá vláda, i ta současná, chce mít o lidech přehled. Fašisti stříleli, komunisti mlátili, dnešní vláda tlačí ekonomicky.“ 

Touha po vzoru – hrdinovi

Ladislav, jak sám říká, neuznával autority, a to ani ve škole. „O učitelích jsem si myslel své. Nebál jsem se jich, ale ani mě nezajímali. Byl jsem hodný svým založením, ne protože bych je respektoval jako autority. Vadilo mi, jak se k nám chovají. Učitelka seřvala kluka za nějakou blbost, a holku, která školní výsledky neměla, pochválila jen proto, že její máma je kadeřnice a ona k ní chodí na trvalou,“ vysvětluje. Na žádnou přirozenou autoritu z doby svého dětství a mládí si nevzpomíná. V osmi letech mu ale učarovala fantazijní románová postava Vinnetoua. „Člověk se potřebuje upnout k něčemu, co ho vede. Rodiče ani příbuzní to nebyli, pravá víra, ta přišla až mnohem později, ale tehdy to byl Vinnetou. Byl to chlap čestný, pravdomluvný, a když o něco šlo, uměl i vystřelit. To byla moje autorita,“ vysvětluje, jak se v něm zrodil zájem o Indiány, v nichž spatřoval pravé hrdiny.

Nejhorší rok v životě

V roce 1978 se oženil se svou první studentskou láskou Milenou a dostudoval Vysokou školu ekonomickou. Stavěli dům, žena otěhotněla, Ladislav měl nastoupit na roční vojnu. Žádal o odklad kvůli těhotenství své ženy a stavbě domu, ale narukovat stejně musel. Sloužil rok v Chomutově a vzpomíná na to jako na nejhorší rok svého života. Ani ne kvůli službě samotné – šlo prý v podstatě o úředničinu – měl na starosti pohonné hmoty. Avšak v době, kdy byl doma potřeba nejvíce, musel tvrdnout na vojně. Do civilu se vrátil půl roku po narození prvního syna.

Nechtěl do KSČ, vyhazov z banky

Do prvního zaměstnání nastoupil do Národní banky, která mu platila vysokoškolské stipendium. Dle zvyklostí absolvoval kolečko na různých odděleních a největší překvapení přišlo, když se dověděl, že ČSSR jakožto socialistický stát neobchoduje na světové burze. Otravovaly ho i zavedené zvyklosti. Svou práci měl hotovou za dvě hodiny, po zbytek osmihodinové pracovní doby neměl co dělat. Kromě toho po určité době se v bance automaticky počítalo s tím, že vstoupí do KSČ. Dostal do strany přihlášku a odmítl ji podepsat. Doma to probral se ženou, druhý den požádal o rozvázání pracovního poměru i za cenu vrácení podnikového stipendia 12 tisíc korun, což byl tehdy balík peněz. Díky matčině známosti dostal místo ve stavebním podniku. Ráno byl přijat, ale odpoledne už byl opět nezaměstnaný. Důvod – nechtěl do KSČ.

Byl ve složité situaci, neboť po určité době hrozil paragraf za „příživnictví“ a ztráta přídavků na děti. Musel urychleně nastoupit do jakékoli práce.

Úklidová služba

Nakonec dostal spásný nápad. Manuální, nekvalifikovaná práce platila mezi vzdělanějšími jako hrozba strmého pádu na sociální dno, trest za nepřizpůsobivost, Ladislav Kročák se rozhodl obléknout si montérky sám. Přihlásil se na pozici uklízeče k úklidové službě. Vydělával cca 4 500 Kčs, což byl nadprůměrný plat, dvakrát větší, než jaký měl coby elév v bance. Vzpomíná, že i tam ho lanařili do KSČ, ale nebylo to podmínkou. Vysvětloval soudružce, že žije život socialistického člověka – je ženatý, poctivě pracuje, staví dům a vychovává děti. Co víc by měl dělat? „Být angažovaný,“ odpovídala soudružka.

Na dlouhé roky, kdy pracoval v úklidové službě, vzpomíná veskrze rád. Potkal tam široké spektrum typů lidí pracujících v úklidu. Od mladých žen, které chodily do práce a z práce načančané jako manekýny, přes méně nápadné starší ženy, různé individualisty, kteří by se jinde nechytli, vzpomíná i na tři akademické malíře nebo partu tří svérázných Romů.

Svoboda v nesvobodném státě

V osmdesátých letech měli Kročákovi již dva malé syny. Sdružovali se s podobně smýšlejícími přáteli se zájmem o kulturu severoamerických Indiánů. Nejraději trávili čas v přírodě, v kempech, ve vlastnoručně vyrobených teepee. Vyráběli si indiánské oděvy a různé artefakty a snažili se uvádět do praxe to, co je inspirovalo z dostupných informací o tom, jak Indiáni žili. Jak Ladislav Kročák říká, nikdy neměli vyhraněný indiánský kmen. „Byli jsme Indiáni Severní Ameriky na horním toku Missouri kolem roku 1850. Indiánský „vyhraněný kmen“ je totiž skoro nemožný. Například Šajeni vyrazili na výpravu a přitáhli si dvě ženy Lakotky. Ty se modlily po svém a vyšívaly tak, jak uměly. Za dva roky vyjelo pět chlapů a přitáhli si čtyři ženy Arapašky. A ty se zase modlily po svém a zase vyšívaly po svém. A zase se to promíchalo. Takže říct, že tohle je lakotský vzorek výšivky, to podle mě nejde. Ta jejich kultura se promíchávala,“ vysvětluje Ladislav Kročák.

V uzavřeném Československu bylo obtížné shánět materiál na výrobu teepee, kožených indiánských košil, ale i korálky, kterými košile vyšívali, a tak si vypomáhali, jak se dalo. Mimochodem, výšivka na jednu košili čítala třeba i 120 tisíc drobných korálků a vyšít jimi vzory na zdobné pásy trvalo šest týdnů deset hodin denně.

Dlouhá cesta k duchovnímu poznání

Listopadovými událostmi, které přinesly změnu režimu, byl nadšený. V roce 1990 spoluzaložil český Indian Corral, který v současnosti sdružuje příznivce kultur amerických Indiánů v České republice a patří do celosvětové organizace Westerners Interanational se sídlem v Oklahomě v USA.

V roce 1992 do Čech přijel kanadský štáb a o českých „Indiánech“ natočil unikátní dokument o subkultuře československých Indiánů s názvem If Only I Were an Indian, v němž manželé Kročákovi také vystupují.

Po revoluci, když se otevřely hranice na Západ, mohli konečně navštívit Severní Ameriku a místa, odkud pocházeli ti, jejichž kultura je celý život zajímala. Poznali i současnou, ne zrovna optimistickou realitu potomků Indiánů, jejichž kultura byla bělochy během dvou století vymýcena.

V západní Evropě Ladislav Kročák zjistil, že je zájem o jejich indiánské výrobky, například kožené, korálky vyšívané košile, a začal je s manželkou dělat na zakázku. Obchod s rukodělnými pracemi prosperoval.

Díky inspirativnímu setkání s šamanem z Kanady se po revoluci 1989 začali hlouběji zabývat duchovním světem. „Chtěl jsem se duchovnímu světu přiblížit, komunikovat s ním, ale nevěděl jsem jak, neuměl jsem to. On mi dal jednoduchou radu: ‚Tak se to nauč.‘“ Jak Ladislav Kročák říká, od té doby s manželkou Milenou vymetli nespočet seminářů, workshopů a kurzů duchovního rozvoje, ale bylo to prý hlavně tahání peněz z kapes.

Až po 18 letech narazili na Pavla Kozáka a jeho učení. „Energie krajiny se to jmenovalo. Teprve díky němu se nám začal svět duchovních bytostí trochu otevírat. I díky tomu můžeme dnes dělat bubnovací setkání tak, jak to děláme,“ říká Ladislav Kročák. Se ženou se v roce 2011, když vzrostl zájem o tzv. šamanské bubny, specializovali na jejich výrobu, kterou započali počátkem devadesátých let. Kromě samotné výroby šamanských bubnů pořádají i bubnovací workshopy, na nichž účastníky s bubnováním seznamují a provázejí.

Kročákovi se už 20 let indiánských kempů a setkávání nezúčastňují. Žijí v sepětí s přírodou na polosamotě a nemají už potřebu. Ladislav Kročák se dnes na své indiánské období dívá se shovívavým úsměvem. „Bylo to docela naivní, ale zásadním způsobem obohacující. Byl to způsob, jak se cítit svobodný v totalitním systému, s lidmi, které pojily společné zájmy, v přírodě.“