Monika Kreuzová

"Odsun jsem zažila, protože odešlo plno lidí, se kterými jsme se stýkali. Když byli v odsunu, tak nabízeli, abychom se přestěhovali do jejich bytů, na což naši vůbec nepřistoupili, protože měli pocit, že oni je odsud tlačí pryč. Se mnou měla maminka a táta takový zážitek. Stála jsem v okně, když se tam shromažďovali k odsunu. Měla jsem pannu a vykřikovala jsem, že mi Rusové chtějí ukrást mé dítě. To bylo z toho, co jsem tak postřehla, o čem se mluvilo. Ale jak říkám, naši nás od toho drželi dál."

"O tom se u nás doma mluvilo, protože vyhodili do vzduchu cukrovar [vybuchl tam sklad munice] a mezi starousedlíky byl dost strach, co z toho bude. Když mi to pak maminka později vyprávěla – jak to bylo toho jednatřicátého [31. července 1945], kdy házeli lidi do vody, šokovalo mě to. Shodili maminku s kočárkem i s dítětem. Už jsem pak byla starší, když mi to vyprávěla, dělala jsem obor ve zdravotnictví a nedokázala jsem si vůbec představit, že by takhle mohl někdo někomu ublížit. Vím, byla válka, ty hrůzy jsem nezažila, naši to před námi tajili, nechtěli, aby se o tom mluvilo. Když pak došlo k odsunu, maminka se musela rozhodnout. Tatínek řekl, že tady zůstaneme, a pokud by chtěla odejít, tak že bez dětí. Maminka zůstala, protože dětí se nechtěla vzdát. Nikdy se nenaučila česky, uměla 2 až 3 slova a to bylo vše. V té době bylo ale v Krásném Březnu ještě hodně starousedlíků, kteří zůstali, nebo byli Češi, chovali se k nám hezky a maminka se všude domluvila německy."