Monika Kreuzová

* 1942

  • "Nejdříve jsem chodila do školky a v roce 1948 jsem začala chodit do školy. Bylo nás tam více dětí z dvojjazyčných rodin, které se tady rozhodly zůstat, tak jsme se stýkali a navštěvovali s těmi, kteří mluvili německy. Hlavně maminka, té bylo hrozně smutno. Já jsem se ve škole brzy seznámila s dětmi. Měla jsem někdy trošku problémy, kluci mi namočili cop do inkoustu. Pamatuji si jeden zážitek. Kamarádili jsme se s Lavičkovými, kteří neměli děti. Byli to zahradníci. Chodila jsem k nim na návštěvu, pomáhala v zahradnictví. To mě hrozně bavilo. Jednoho dne jsem tam také byla, mluvila jsem německy a šla kolem maminka s holčičkou, Češky, a měly na mě nějaké poznámky, tak jsem do té holky strčila a spadla do kopřiv. Byl z toho rachot a pan Lavička mi pak říkal, abych tam nechodila v době, kdy tam chodí zákazníci, aby z toho neměl nepříjemnosti."

  • "Odsun jsem zažila, protože odešlo plno lidí, se kterými jsme se stýkali. Když byli v odsunu, tak nabízeli, abychom se přestěhovali do jejich bytů, na což naši vůbec nepřistoupili, protože měli pocit, že oni je odsud tlačí pryč. Se mnou měla maminka a táta takový zážitek. Stála jsem v okně, když se tam shromažďovali k odsunu. Měla jsem pannu a vykřikovala jsem, že mi Rusové chtějí ukrást mé dítě. To bylo z toho, co jsem tak postřehla, o čem se mluvilo. Ale jak říkám, naši nás od toho drželi dál."

  • "O tom se u nás doma mluvilo, protože vyhodili do vzduchu cukrovar [vybuchl tam sklad munice] a mezi starousedlíky byl dost strach, co z toho bude. Když mi to pak maminka později vyprávěla – jak to bylo toho jednatřicátého [31. července 1945], kdy házeli lidi do vody, šokovalo mě to. Shodili maminku s kočárkem i s dítětem. Už jsem pak byla starší, když mi to vyprávěla, dělala jsem obor ve zdravotnictví a nedokázala jsem si vůbec představit, že by takhle mohl někdo někomu ublížit. Vím, byla válka, ty hrůzy jsem nezažila, naši to před námi tajili, nechtěli, aby se o tom mluvilo. Když pak došlo k odsunu, maminka se musela rozhodnout. Tatínek řekl, že tady zůstaneme, a pokud by chtěla odejít, tak že bez dětí. Maminka zůstala, protože dětí se nechtěla vzdát. Nikdy se nenaučila česky, uměla 2 až 3 slova a to bylo vše. V té době bylo ale v Krásném Březnu ještě hodně starousedlíků, kteří zůstali, nebo byli Češi, chovali se k nám hezky a maminka se všude domluvila německy."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 23.11.2023

    (audio)
    délka: 01:10:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Ústí nad Labem, 22.03.2024

    (audio)
    délka: 44:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vůbec jsem jako dítě nechápala, proč ti lidé musejí odejít

Monika Kreuzová
Monika Kreuzová
zdroj: Paměť národa

Monika Kreuzová, rozená Srbová, přišla na svět 7. července 1942 ve čtvrti Krásné Březno v Ústí nad Labem. Pocházela ze smíšeného manželství, maminka byla Němka, tatínek Čech. Před hrůzami války se ji rodiče snažili uchránit, po válce se ale stala svědkem odsunu rodinných přátel. Ačkoliv chtěla maminka také do Německa, Srbovi v Ústí nad Labem zůstali. Monika chodila do německé školky. Na základní škole, na kterou nastoupila v roce 1948, se za půl roku naučila česky. Kvůli své národnosti musela čelit urážkám a nepřátelskému chování. To ustalo právě v době, kdy svoji češtinu zdokonalila natolik, že nebylo znát, že dříve mluvila jen německy. Po základní škole studovala na porodní asistentku, ve zdravotnictví pracovala až do důchodu. Její maminka se nikdy česky nenaučila a později se do Německa odstěhovala. Monika Kreuzová za ní do Německa jezdila a v Mnichově dva roky i žila a pracovala. Ráda cestovala, po sametové revoluci se jí otevřely nové možnosti a procestovala svět. V roce 2024 žila v domově pro seniory na Bukově v Ústí nad Labem. Příběh pamětnice mohl být zaznamenán díky podpoře z města Ústí nad Labem.