Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Kreuzová (* 1942)

• narozena 7. července 1942

• rodina žila v Krásném Březnu v Ústí nad Labem

• maminka byla Němka, tatínek Čech

• jako dítě se stala svědkem odsunu rodinných přátel

• po válce čelila kvůli svému původu urážkám a nepřátelskému chování

• česky se naučila až na základní škole

• vystudovala střední zdravotnickou školu a celý život pracovala ve zdravotnictví

• jejím koníčkem se stalo cestování, především po roce 1989

• roku 2024 žila v Ústí nad Labem

Monika Kreuzová, za svobodna Srbová, se narodila roku 1942 v ústecké čtvrti Krásné Březno z tzv. smíšeného manželství. Maminka byla Němka, tatínek Čech. Ústí nad Labem patřilo od 9. října 1938 k Německé říši a většina obyvatel příslušela k německé národnosti. Ve čtvrti, kde Srbovi bydleli, se po osvobození vyostřilo soužití mezi Čechy a Němci a došlo k násilnostem.

Až do odsunu prožívala krásné dětství

Monika Kreuzová přišla na svět 7. července 1942 a vyrůstala s bratrem, který byl o deset let starší. Tatínek pracoval v místním lihovaru, maminka se starala od domácnost, protože jí zdravotní stav práci neumožňoval. Když byla pamětnice malá, rodina bydlela v místním zámku. V tzv. starém zámku sídlila za války Územní sportovní škola Hitlerjungend. Pamětnice vzpomíná, že poté, co zámek opustili, přestavěla se tato část na sýpku: „Její hlídač, který tam byl za trest, uměl perfektně francouzsky a učil mě. Pak se ale ztratil…“

Rodiče se snažili Moniku Kreuzovou před válečnými událostmi chránit. To se jim dařilo až do doby, kdy se válka nachýlila ke konci. Dne 31. července 1945 vybuchly třaskaviny uložené v krásnobřezenském cukrovaru, což vzbudilo mezi místními obyvateli strach. Následovala odplata na německém obyvatelstvu známá jako Ústecký masakr. O tom, co se tehdy stalo se ale pamětnice dozvěděla od maminky až později. O Ústeckém masakru pro Paměť národa více vyprávěl František Pollak.

Ona sama se stala svědkem odsunu Němců. Na zámku vzniklo shromaždiště, odkud je pak odváděli na nádraží. Pro rodinu to bylo velmi bolestné, protože vyhoštění se týkalo řady jejich přátel: „Slyšela jsem kolem sebe řeči, jak odsun probíhal. Měla jsem strach… Měla jsem panenku, v zámku v našem bytě jsem si vlezla do okna, otevřela jsem si prostřední okénko a začala jsem vykřikovat: ‚Hilfe, hilfe! Die Russen will mir mein Kind nehmen‘ Že mi Rusové chtějí ukrást dítě,“ vzpomíná. „Nemohla jsem pochopit, proč ti lidé musejí odejít. Znali jsme se s nimi, stýkali jsme se s nimi, byli přátelští.“ Němci, kteří opouštěli město, nabízeli Srbovým, aby si vzali jejich majetek a nastěhovali se do jejich bytů, ti to však odmítali: „Přišli lidé a rabovali. Rodiče si ale z úcty k nim nic nevzali. Jednou otec přinesl oblečení po Němcích a bratr řekl, že to nechce,“ vzpomíná Monika Kreuzová.

Jak se žilo po válce Němcům, kteří zůstali

Situace v době odsunu byla pro rodinu Srbových náročná, maminka chtěla také odejít do Německa. Tatínek chtěl ale zůstat v Československu a trval na tom, že může odejít, ale bez dětí, tudíž zůstala. Nebylo to pro ni jednoduché. Jako Němka musela nosit bílou pásku a nedorozuměla se. Také bratr pamětnice těžce nesl, že zůstali. Mezi odsunutými Němci měl mnoho přátel. Učil se na truhláře, byl velmi zručný, ale odmítal mluvit česky, proto nemohl školu dokončit. Na odsunuté přátele doma často vzpomínali. 

V zámku bylo zahradnictví manželů Lavičkových. Ti neměli děti a pamětnice je chodila často navštěvovat a pomáhala s údržbou zámecké zahrady. Poprvé zažila, že na ni byl někdo hrubý kvůli tomu, že je Němka: „České děvče šlo s maminkou. Nevím už přesně, co se stalo, ale nedala jsem se a strčila jsem do ní a ona spadla do kopřiv. Bylo nepředstavitelné, že jsem si to dovolila k českému dítěti. Přitom já byla taky jen dítě, ale bohužel německé,“ vzpomíná.  

Navštěvovala německou školku, do první třídy nastoupila po válce do české školy. Za půl roku se s pomocí paní učitelky naučila česky. Ze začátku měla ve škole kvůli své národnosti problémy. „Děti se na mě domlouvaly, tahaly mě za copy, nemohla jsem se bránit. Ubližovaly mi až do čtvrté třídy, i když jsem se nedala a prala jsem se i s chlapci, když mě pomlouvali,“ říká. Problémy ustaly, když se naučila tak dobře česky, že její německý původ nebyl znát.

Většina rodin z okolí pamětnice žila ve skromných podmínkách, na potraviny byly po válce lístky. Srbovi museli vyjít jen z tatínkova platu, pěstovali zeleninu, chovali slepice. Maminka na děti šila a přešívala oblečení, což se pamětnici příliš nelíbilo. Chtěla chodit jako děvče hezky oblékaná. Větších rozdílů v sociálních vrstvách obyvatel si začala Monika Kreuzová všímat až na střední zdravotnické škole, kdy její pražské spolužačky nosily  lepší oblečení. V roce 1960 odmaturovala a začala pracovat jako porodní asistentka.

V Německu byl všude pořádek

Maminka se nikdy česky nenaučila, bratr také úplně ne. Vyřizování na úřadech musela zastat pamětnice. Doma stále mluvili německy, otec později zemřel, a když už měli pamětnice i její bratr své rodiny, maminka se vystěhovala do Německa. Poprvé ji jela navštívit asi v 19 letech. Setkala se tam s lidmi, kteří bydlívali v Ústí nad Labem, a když viděla jejich krásné domy, trochu jim záviděla. Pak jí ale vyprávěli o době po odsunu. Říkala si, že ač bylo Ústí nad Labem válkou také zasaženo, přece jen tam po válce měla klidnější život: „Neuměla jsem si to představit. Když tam přišli, bydleli v dřevěných domcích, které se rozpadaly, čistili cihly…“ vzpomíná na těžké začátky rodinných přátel v Německu.

Návštěvy maminky se neobešly bez problémů s policií. Když chtěla pamětnice v roce 1969 za maminkou vycestovat se svou čtyřletou dcerou, které by tamější ovzduší pomohlo s nemocnými průduškami, nechtěli jí to dovolit: „Vyplnila jsem žádost, že chci vzít dceru s sebou. Řekli mi, že ne, protože není přímá příbuzná. Odvětila jsem, že je to její babička, tak proč by za ní nemohla jet,“ vzpomíná Monika Kreuzová. „Pak jsem se rozčílila a řekla jsem jim, že pokud vím, tak tam jezdí lidé, kteří tam vůbec nikoho nemají, mají devizový příslib každý rok a mohou jet kam chtějí.“ Nejspíše proto, že zůstal manžel, je nakonec pustili.

Pobyt si v Německu prodloužily na dva měsíce, pamětnice pracovala na soukromé klinice. Po návratu si ji předvolali k výslechu: „Někdo z mého okolí mě musel udat. Zavolali si mě do vyšetřovny v Horově ulici. Chtěli vědět, co jsem tam dělala a s kým jsem se stýkala. Hledali souvislost s odsunutými Němci. Řekla jsem jim, že jsem byla na návštěvě, nikoho jsem nesledovala a nebudu jim donášet,“ vzpomíná. V 90. letech měla možnost v Německu zůstat, byla tam spokojená, protože ale měla v Čechách rodinu, vždy se vrátila.

Ve zdravotnictví pracovala celý život. Po maturitě si dál rozšiřovala vzdělání, mohla tak pracovat jako instrumentářka na operačním sále: „Vždy jsem se snažila mít ve všem pořádek. Primář mi říkal: ‚To je ten váš německý ordnung.‘ Asi na tom opravdu něco bylo. Vždy, když jsem byla v Německu, všude byl naprostý pořádek. Všichni měli rodinný domek, rodiny byly soudržné, ulice uklizené, třídil se odpad a nic neleželo vedle,“ vzpomíná.

Poté působila jako krajská ženská sestra na cévní chirurgii v Mnichově a nakonec v privátních gynekologických ordinacích. V 75 letech odešla ze zdravotních důvodů do důchodu a dál se věnovala svému velkému koníčku, kterým byly poznávací zájezdy. Za svůj život procestovala nejen Českou republiku a evropské státy, ale i Kubu, Rusko, Čínu, Malajsii, Singapur a Srí Lanku. Poznala, že život v jiných zemích také není tak růžový, jak by se mohlo z propagačních materiálů cestovních kanceláří zdát. Kvůli zhoršujícímu zdraví se musela cestování vzdát a v roce 2024 žila spokojeně v domě seniorů na Bukově v Ústí nad Labem.