Marianne Kreul

"A pak v květnu, a to jsem si v životě nemyslela, že je možné, jsme také museli utéct ze Žitavy. 7. května. Ale nikdo ještě nevěděl, že válka skončí 8. května. 7. května se najednou zavřely všechny ty zátarasy a protitankové zábrany a pak se řeklo, že Žitava bude opevněná a všechny děti a ženy musely ze Žitavy pryč, do hor, a sami se postarat, kde skončí. Vím jenom, že můj otec z velké obavy o rodinu a proto, že nějak tušil, že se ta situace blíží, tak nám to dopředu zařídil v bývalých Sudetech u jednoho bývalého obchodního přítele, také sudetského Němce ubytování. Řekl, že kdyby bylo potřeba rodinu dostat do bezpečí... Oni měli svůj domeček, a tak jsme měli cíl, kam jsme mohli jít. A pak jsme byli docela dlouho v jednom městečku za hranicemi. I když hranice tam tehdy nebyla. Prostě v Sudetech."

"Kromě studia jsem celou dobu žila v Žitavě, takže jsem Žitavanka. Ale není to tak úplně pravda, a protože se tento film promítá i v České republice, chtěla bych říct, že mám maminku, která se narodila v Liberci a byla sudetská Němka. A když už jsme u toho mateřského jazyka, tak já jsem také tak trochu sudetská Němka. Když jsem tedy v prvním období cestovala do Reichenbergu, museli jste tady v Žitavě ještě procházet celnicí. Pořád tu byly hraniční kontroly. A kufry se musely otevírat a prohlížet atd. Ve městě se mluvilo německy, ale bylo tam i dost Němců, kteří mluvili česky, moje teta, nevlastní sestra mojí maminky, měla v Liberci malý obchůdek a chodili tam Němci i Češi a ona se dokázala dobře domluvit oběma jazyky. A taky jsem měla pocit, že se jim tam dobře žije pohromadě, to byla norma. Vždycky se najdou lidé, kteří jsou nespokojení, ale nebylo to tak, že by se dalo říct, že vztahy mezi Němci a Čechy byly špatné."