Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianne Kreul (* 1927)

• v roce 1927 se narodila v Žitavě

• v dubnu a květnu 1945 se skrývala na české území, Žitava se připravovala na boj do posledního muže

• v poválečném období studovala ve vybombardovaných Drážďanech

• v roce 1952 se provdala, má dvě děti

• 21. srpna 1968 zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Marianne Kreul strávila bezmála celý život v lužickém městě Žitava (německy Zittau), kde jsme s ní také pořídili rozhovor. Žila v blízkosti české hranice a má také kořeny v Čechách - její matka byla sudetská Němka z Liberce. Marianne pamatuje ještě předválečné poměry, kdy se z Žitavy do Liberce muselo přes celnici, obsazení Sudet hitlerovským Německem i válku, kterou prožila v průmyslové Žitavě a na jejímž sklonku musela s matkou utéct, protože nacisté prohlásili město za pevnost, která se postupující Rudé armádě nesmí vzdát. Zažila poválečnou bídu, odsun německého obyvatelstva z Polska a Československa, které se týkalo i jejích příbuzných a vznik Německé demokratické republiky na půdorysu sovětské okupační zóny Německa. Zatímco Žitavu a Liberec od sebe patnáct let po válce oddělovala neprostupná hranice s ostnatým drátem, Marianne studovala učitelství ve zcela rozbombardovaných Drážďanech. Její české kořeny v ní ale stále probouzely zájem o Česko, kam pravidelně jezdívala na dovolenou. U Máchova jezera  Doksech byla i 21. srpna 1968, kdy proběhla invaze „bratrských“ vojsk do Československa. Ta přijela mimo jiné i z NDR, Marianniny domoviny, přes německo-českou hranici. 

Marianne Kreul je velice milá, na svůj věk úžasně čilá paní. A také naprosto upřímný člověk. Rozhovor s ní, zejména pasáže týkající se druhé světové války, nám nabízí až trochu děsivý vhled do toho, jak může být obyvatelstvo země, která začala a vede krutou válku a dopouští se přitom válečných zločinů, udržováno v nevědomosti a nadšení až do doby, dokud válka není prohraná.  

Dětství před válkou

Narodila se 23. prosince 1927 jako Marianne May v Žitavě. K tomu říká: „Kromě studia jsem celou dobu žila v Žitavě, takže jsem Žitavanka. Ale chtěla bych říct, že mám maminku, která se narodila v Liberci a byla sudetská Němka. A protože mluvíme o mateřském jazyce, tak já jsem také tak trochu sudetská Němka.“ Znala prý lépe dialekt Jizerských hor než Horní Lužice a v oblibě byla v jejich rodině česká kuchyně - moučníky a povidlové knedlíky.

V Liberci měla v dětství příbuzné, často tam jezdili. Přes hranice a celní kontroly. „Ve městě se mluvilo německy, ale bylo tam i dost Němců, kteří mluvili česky, moje teta, nevlastní sestra mojí maminky, měla v Liberci malý obchůdek a chodili tam Němci i Češi a ona se dokázala dobře domluvit oběma jazyky. A taky jsem měla pocit, že se jim tam dobře žije pohromadě, to byla norma. Vždycky se najdou lidé, kteří jsou nespokojení, ale nebylo to tak, že by vztahy mezi Němci a Čechy byly špatné.“

Henlein a válka

Po obsazení Sudet nacistickým Německem byla najednou historická hranice pryč, ze samotného záboru ale Marianne nic neviděla. Zpětně si paní Kreul uvědomuje, že sudetoněmecké obyvatelstvo se nechalo manipulovat. „Vím že se používalo to heslo „Heim ins Reich“ (domů do Říše) a „Wir sind auch Deutsche“ (My jsme také Němci). Vzpomínám si na volební plakáty s Konradem Henleinem, které také vnášely nacionálně socialistické tendence do Sudet.“

Samotnou válku moc nevnímala, v rodině se o politice nemluvilo. Slyšela o křišťálové noci, vnímala, že židovské obchody musely zavřít. Ale nic víc. Dodnes si pochvaluje, jak ji rodiče svou nemluvností před hrůzami války „ochránili“. Vnímala, že potraviny a uhlí byly na příděl, že nešlo chodit do divadel a kina, že se večer zatmívala okna. Viděla muže vracet se z fronty jako invalidy. Zároveň ale chodila do BdM (dívčí odnože Hitlerjugend) a dopisovala si na dálku s přiděleným vojákem na frontě, tak jak to po ní ve škole chtěli. Není proto divu, že jako „nejhorší dobu“ vnímá až rok 1945.

„Se Stalingradem přišel zlom v celé válce,“ vzpomíná Marianne Kreul. „Každý den jsme slýchali zprávy, že bylo dobyto další město a tak dále. Kdo by nerad vyhrával? Měli jsme radost, když byla dobyta další země a další město a tak dále,“ přiznává a dodává: „Můj první špatný zážitek byl, když v roce 1941 přišlo zvláštní hlášení, že německá armáda vtrhla do Ruska. Tehdy můj otec řekl - teď je válka prohraná.“

1945

A prohraná byla. První předzvěstí byla v únoru 1945 rudá záře nad bombardovanými Drážďany, na kterou Marianne nikdy nedokázala zapomenout. V následujících měsících Žitavu zaplavily proudy zbědovaných německých uprchlíků z východu. Jako zdravotnice školená Červeným křížem jim pomáhala, vzala k sobě jednou i matku s dítětem v šestinedělí.

Na samém sklonku války se objevily protitankové zátarasy a barikády i v Žitavě. Město bylo prohlášeno za „pevnost“, tzn. že dostalo příkaz se bránit do posledního muže. Ženy a děti byly 7. května evakuovány, včetně Marianne s bratrem a matkou a její tety s třemi dětmi. Vyrazili v koloně lidí s kočárkem a vozíkem směrem k horám, brzy se museli schovat do příkopu. Letěly nad nimi bombardéry, bylo to směrem od východu. Viděla, jak bombardují zátarasy. A pak šli dál.

„Můj otec měl obavy o rodinu a protože tušil, co se blíží, tak nám to dopředu zařídil v bývalých Sudetech u jednoho bývalého obchodního přítele, také sudetského Němce, ubytování. Oni měli svůj domeček, a tak jsme měli cíl, kam jsme mohli jít. Pak jsme byli docela dlouho v jednom městečku za hranicemi. I když hranice tam tehdy nebyla. Prostě v Sudetech.“

Děti se mohly do Žitavy vrátit poměrně brzy, matka až po pár týdnech. Otec totiž ve městě prožil 8. květen a viděl příjezd Rudé armády a jejich zacházení s ženami. K dětem se ale sovětští vojáci chovali pěkně. Válka skončila. Pro některé ale útrapy pokračovaly, v Československu začal odsun německého obyvatelstva: „Pak přišla chvíle, kterou si budu pamatovat do konce života, kdy moje babička a liberecká teta se dvěma dětmi stály u dveří. Do svého libereckého bytu už se nikdy vrátit nesměly.“

Poválečné ruiny

V německých městech byl po válce hlad, chodilo se na houby a fungoval směnný obchod s okolními vesničany. Marianne tak přišla skoro o všechny vzpomínky na dětství. Hračky, panenky, knihy - to všechno se vyměňovalo za mouku a brambory. Množství vystěhovalců ve městě k situaci nepřispívalo. Nebylo jich málo - velká část studentů gymnázia byla například původně ze školy v Rumburku.

Marianne odešla studoval do Drážďan na Technickou vysokou školu. Až tady poznala, jak velký byl rozměr škod po bombardování. Ze školy zbyla jen kupole a jedna posluchárna pro šest set studentů. Psal se rok 1947, v centru města byly jen ulice a řady v té době již zbořených domů či ruin. Byl problém s ubytovacími kapacitami, dva roky přespávala v kumbálu s košťaty. V Drážďanech poznala manžela. Vzali se o pět let později, potom se vrátila do Žitavy.

Návštěvy socialistického Československa a rok 1968

V šedesátých letech už se smělo do ČSSR přejíždět legálně, ostnatý drát z poválečných let byl pryč. Kreulovi tam jezdili až do osmdesátých let téměř každý rok na dovolenou, byli tam i jako Němci poměrně dobře přijímaní. Svoji roli sehrálo jistě i to, že Marianne měla k zemi kvůli matce emocionální vazbu. Ale také fakt, že umístěnku na dovolenou v NDR nebylo tak lehké získat.

„Jednou mi někdo řekl, že Česko už znám lépe než Německo, protože jsme tam vždycky jezdili,“ vypráví Marianne Kreul. „A také v srpnu 1968 jsme tam jeli, do Doks na jezero se spřátelenou rodinou, které jsme vždycky básnili, jak je v Čechách krásně. Na vlastní kůži jsme zažili invazi ruských vojsk do Československa. Seděli jsme s Čechy u rádia, oni z celé situace nebyli vůbec nadšení. Ta druhá německá rodina, se kterou jsme se přátelili, tak ti říkali: ‚Teď se musíte zase jednou stydět, že jste Němci.‘ Protože oni přijeli z Německa... Zázemí pro tu invazi, to bylo v Německu.“

Až po roce 1990 vstoupilo ve všeobecnou známost, že NDR sice poskytla invazi zázemí, ale její vojáci se ve skutečnosti na invazi nepodíleli. V té době už ale Marianne Kreul do Československa na dovolenou nejezdila. Padla železná opona a ona směla cestovat, kam se jí zachtělo.