Helena Kratochvílová

„Protože už emigroval můj bratr a já jsem měla, my jsme měli celá rodina k sobě – a máme – takový vztah, že když už byl brácha pryč, a on k tomu měl důvod, že odešel, protože ona mu tu v šestaosmdesátém v březnu zahynula dívka, se kterou chodil. Nahoře na Bořislavce ji smetli policajti, kteří jeli seshora z letiště a ona přecházela přes přechod – tím nechci obvinit policajty, ale bylo to tak, že zkrátka ji smetli nehoukající policajti a byla na místě mrtvá. Oba její rodiče si ještě zažili to, že byli Židé a byli oba v koncentráku a měli jedinou tuhle Věru. Takže ten můj brácha to prožíval strašně, strašně a měl důvod emigrovat, že z tohohle ze všeho odcházel. Takže mě to nenapadlo v tom osmašedesátým roce. Naopak jsme si slíbili, že já se tady o ty rodiče postarám a že zkrátka neodejdu. Já už bych odcházela se dvěma dětmi a to by asi už naši nepřežili, to ještě žila i babička, ta umřela ve čtyřiaosmdesátým roce. To nešlo.“

„Ale osmačtyřicátý rok, právě jsem se vrátil z Hradu soudruha Gottwalda, ano, to si pamatuji a moc se o tom mluvilo, a pak velmi nešťastný pro rodinu byl rok 1953, kdy zabírali a rušili soukromé ordinace lékařské a dědeček, i když už mu vlastně v tom padesátým třetím bylo šestašedesát roků, tak se pamatuju, jak strašně moc plakal, a jak ty Vánoce v třiapadesátým, kdy mu zavřeli a sebrali ordinaci, plakal u stromečku a říkal: ‚Děti, letos ode mne nic nedostanete, já na to nemám.‘ Bylo to strašně smutné, ale nedalo se nic dělat, život šel dál, jak měli takové rodinné heslo, že řeknu to tak familierně, Honzy Masaryka, to se tak říkalo: ‚Furt se jde,‘ tak zkrátka si vždycky řekli ‚Furt se jde‘ a vždycky se dodalo: ‚A žádné kňourání.‘ Takže babička, malířka Marie Fischerová-Kvěchová, ta vlastně už od války, po válce ještě možná do toho osmačtyřicátého nějakou pohlednici nebo knížku vydala, ale myslím, že už ne. A po osmačtyřicátém už nemohla vůbec nic, tu nazvali kritici buržoazní malířkou a už nesměla nebo nemohla nic.“