Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Kratochvílová (* 1943)

• narozena 23. září 1943 v Černošicích

• rodina pamětnice vlastní v Černošicích vilu Sakrabonie

• babička pamětnice byla známá prvorepubliková malířka a ilustrátorka Marie Fišerová-Kvěchová

• po únoru 1948 rodina perzekvována

• v roce 1962 nastoupila do Národního divadla, na umělecké správě činohry pracovala 40 let

• v divadle prožila normalizaci, Antichartu i sametovou revoluci

Jakožto potomek buržoazně-intelektuální rodiny neměla Helena Kratochvílová z pražských Černošic na přelomu 50. a 60. let mnoho šancí na studium. Nakonec se jí s přímluvou strýce podařilo vystudovat alespoň ekonomickou školu s maturitou. Po škole dostala umístěnku do mzdové účtárny Národního divadla. V roce 1964 se vdala, narodil se jí syn Tomáš. Rok nato chystala Činohra Národního divadla zájezd do Londýna s představením Ze života hmyzu (režie M. Macháček) na festival Divadla národů. Mladá a šikovná dívka dostala svoji šanci. Toho času ředitel Josef Maršálek ji z účtárny převedl na oddělení umělecké správy Činohry Národního divadla, aby zájezd připravila a organizačně vedla. Osvědčila se. Na umělecké správě Činohry Národního divadla zůstala dalších 37 let.

Vila Sakrabonie

Rodina pamětnice vlastní od roku 1917 vilu Sakrabonie v Černošicích. Jako první se zde usadil pražský finanční rada Otmar Kvěch se svou ženou Marií, rozenou Zavačovou. Zakladatelka pražského rukodělného spolku Zádruha měla výtvarný talent a nadání, které po ní zdědila jediná dcera Marie. Talentovaná dívka vystudovala umělecko-průmyslovou školu v Praze u profesorů Jakuba Schikanedera a Jana Preislera. Poté absolvovala roční pobyt v Paříži na Colarossiho akademii. V roce 1915 se provdala za gynekologa, porodníka a dětského lékaře Jana Fischera a mohla se naplno věnovat svému povolání. V roce 1933 se v tu dobu již slavná malířka a ilustrátorka Marie Fischerová-Kvěchová přestěhovala s rodinou za svými rodiči do černošické vily. 
Helena Kratochvílová na babičku, slavnou malířku, ráda vzpomíná: „Babička měla s dědou tři děti – moji matku Marii (vdaná Borková), ta vystudovala UMPRUM, byla sochařka a keramička, dělala hodně návrhy hraček. Syn Jan byl strojní inženýr, nejmladší Jelena (vdaná Látalová) vystudovala etnografii, celý život pracovala v Národopisném muzeu v Praze. Babička před válkou hodně vystavovala. Za války, kdy to pro lidi bylo strašně potřebné, vydávala knihy u nakladatele Fastra. Broučky, text Prodané nevěsty, Chodské písně... Po válce ještě nějakou pohlednici a knihu vydala, ale po únoru 1948 už nemohla nic. Nazvali ji buržoazní malířkou a už nesměla nic. Ale dělala, každý den vzala tužku a štětec do ruky, byla úžasná.“

Dědeček strašně moc plakal

Komunistický převrat v únoru 1948 rodinu zasáhl velmi. Heleně bylo sice jenom pět let, ale ty okamžiky se jí vryly do paměti: „Velmi nešťastný pro rodinu byl rok 1953, kdy zabírali a rušili soukromé lékařské ordinace. Dědeček, i když už mu bylo 66 let, strašně moc plakal. Bylo to strašně smutné, ale nedalo se nic dělat. Život šel dál. Pro babičku po válce ten veřejný prospěšný svět malířky bohužel také skončil. Malovala do šuplíku a nebyl den, aby nedostala dopis, kde od ní chtěli obrázek, knihu nebo jen tak popovídat – to ji velmi drželo, ti lidé, kteří jí psali a kteří o ni pořád projevovali zájem, to byla šťastná.“
Dědeček byl z početné rodiny, měl devět sourozenců. Jeho otec Karel Fischer, průmyslník a továrník, v Letkách v Libčicích nad Vltavou vyráběl cihly. Vlastnil také velkou rodinnou firmu na stavbu průmyslových komínů. Po celé Evropě jich firma Bratři Fischerové postavila na 1 600. Na podnik se vztahovaly po válce Benešovy dekrety, takže rodina vše odevzdala už v roce 1946. „Zůstali tam dál všichni zaměstnaní až do roku 1948. Pak se to úplně rozpadlo, ale podrobněji o tom víc nevím. V Libčicích byl silný Sokol, to taky padlo. Prožívalo se to nejen přes tu cihelnu, ale přes všechny tyhle záležitosti. Vzpomínalo se na poslední slet a na průvod sokolskej po Praze a tak.“

Na studia zapomeňte

Helena šla do první třídy v roce 1949 v Černošicích. Pokračovala na tzv. jedenáctiletce v Radotíně: „Nedostala jsem se na vysokou školu, s tím my jsme měli velké problémy, tak mně asi protekcí jeden ze strýčků, který tam učil, pomohl na Vyšší ekonomickou školu v Dušní ulici, ale to byla taky jen taková odborná maturita, vysoká škola to nebyla.“ Se vzděláním si užil obstrukce i bratr pamětnice Jan. „Měli jsme špatné posudky, bratr, který byl od přírody chytrý, dostal oznámení, že se dál nedostane, že stačí, že už jsem tam já a že nikdo další z rodiny studovat nebude. Pak se přece jen po všech dalších prosazováních a odvoláních a asi i přímluvách dostal na stavební vysokou školu.“ Chtěl studovat architekturu, ale musel být rád za pozemní stavby.
Jak konstatuje Helena, měla to štěstí, že Vyšší ekonomická škola byla hrozně fajn. „Sešli jsme se tam třída, všichni spolužáci na tom byli stejně, že se nedostali na vejšku – ne že by na to neměli, ale že je tam zkrátka nepustili. Do dneška se hodně stýkáme a všichni byli takový, že nám bylo jasno, nebáli jsme se před sebou mluvit, bylo to prima.“ Po maturitě v roce 1962 dostala umístěnku do Národního divadla jako mzdová účetní. „Pak jsem se ještě jednou o studia pokusila i z divadla, ale nechtěla jsem už odsud odejít, bylo to tam hrozně fajn a hrozně krásně se tam ke mně chovali, už se mi odsud nechtělo.“

Divadlo národů

Zájezd s legendárním představením Ze života hmyzu v režii Miroslava Macháčka byl první velký organizační úkol pro Helenu a také její první cesta na Západ. Festival Divadlo národů pořádal mezi roky 1957 až 1986 ITI – International Theatre Institute, mezinárodní nevládní divadelní organizace UNESCO, založená v roce 1948 v Praze. „Londýn, to víte, my jsme byli všichni u vytržení, protože to bylo omamné, ale přitom velmi pracovně náročné. Jeli s námi dva estébáci, který prokazatelně hlídali, byli představeni jako zástupci ministerstva kultury, a když jsme třeba šli někam na večeři nebo byla recepce, kam přišla i princezna Margareta, tak toho se všeho účastnili a sledovali a zapisovali si.“

21. srpna 1968 jsme se vraceli z Jugoslávie

Srpnová okupace Československa zastihla pamětnici mimo republiku. To už v rodině ke staršímu synkovi přibyla v roce 1966 mladší Hanička. „Bylo to zvláštní, 21. srpna 1968 jsem se vracela s rodinou z Korčuly, kde jsme se dozvěděli, že jsme okupovaní. Další dny jsme se dostávali do Vídně a z Vídně zase až někdy koncem srpna domů. Takže do divadla jsem hned v tý nejkrutější době nenastoupila, protože jsem byla mimo republiku.“ Paradoxně v téže době, kdy se vracela přes Vídeň domů, byl tam už její bratr. Pamětnice vysvětluje: „Brácha končil vysokou školu, v září měl mít státnice. Jeho ročník se zrovna toho 21. srpna scházel a říkali si, co kdo bude dělat dál. Pan profesor jim doporučil: ‚Mládenci, jděte na zkušenou do světa a sejdeme se třeba v březnu.‘ Tak šel na zkušenou a už v tom Švédsku zůstal.“
Do práce nastoupila Helena až 2. září 1968. Situace byla, jak vzpomíná, rozpačitá. „Nastoupili šéfové, říkali jsme tomu kvarteto, jakože se střídalo a dávalo dohromady víc ředitelů. Byl tam taky chvíli pan Hrušínský, protože jsme se drželi toho, aby tam byl. No a pak následovala ta hrůza s upálením Jana Palacha, to šel pohřeb z Karlovy univerzity, všichni jsme stáli na ochozech Stavovského a loučili se. To jsou jenom takový okamžiky, na který si vzpomenu. Bylo to strašné. No v 70. letech řediteloval Přemysl Kočí a Václav Švorc. Věděli, že my jim to tam organizačně zajistíme, takže nás nevyměnili. I když já třeba na té správě činohry jsem byla jediná nečlenka strany.“

Bezpečný maják v bouřlivých vodách normalizace

Tak pamětnici nazvala herečka Taťjana Medvecká. Helena Kratochvílová se na umělecké správě činohry personálně starala o takové osobnosti, jako byla Olga Scheinpflugová, Leopolda Dostalová, Karel Höger nebo Josef Kemr, a o celou řadu dalších hereckých kolegů. V náplni její práce byla organizace zájezdů a výjezdů divadla, ale i méně radostné chvíle, jako byly například pohřby hereckých osobností. Za své působení v umělecké správě činohry jich vypravila 75! Osobně ji velmi zasáhla smrt Karla Högera, kterého dohnala v roce 1977 tragická situace v době nejtužší normalizace. Naopak jako na neobyčejně vyrovnané loučení se životem vzpomíná na poslední chvíle Josefa Kemra, s nímž se byla rozloučit u lůžka v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského na Malé Straně.

S vrahem Jany Rybářové sedět nebudu

Byl začátek září 1976 a činohra jako každý rok na začátku sezony vyjela do Ostravy. Helena vypravuje: „Ostrava, město hrdinů jsme tomu říkali. Z Ostravy pocházel soudruh ředitel Kočí. Seděli na večeři a vešel soudruh Kočí. Suverénně si zasedl k nám ke stolu. Pan Höger položil příbor a prohlásil: ‚S vrahem Jany Rybářové sedět nebudu.‘ Vstal a odešel do hotelu.“ Jana Rybářová byla hvězda tuzemské poválečné kinematografie, s níž měl Přemysl Kočí poměr a která si kvůli němu vzala ve 20 letech život. 

Helena si vybavuje, že „pan Höger pak dostal dopis, kde mu ředitel zakázal veškerou mimodivadelní činnost, rozhlas, televizi, hostování v jiných divadlech. Začátkem května přišel pan Höger na uměleckou správu, já tam byla sama, protože komunisti měli rojení. Říkal: ‚Prosím vás, podepište mi tady, že jste převzala moji výpověd.‘ A říká: ‚Heleno, teď si jdu koupit do Tuzexu barevnou televizi, udělám si radost.‘“ Večer Heleně volala paní Högerová, že herec dostal infarkt. Za dva dny, 4. května 1977, zemřel. „Bylo toho na něj moc,“ konstatuje smutně pamětnice.

Pamětní cedule pro Jiřího Plachého

Pamětnice ráda vzpomíná také na Josefa Kemra: „Pan Kemr byl takovej z gruntu úžasnej divadelní člověk. Třeba dělal pamětní desky, které chtěl pověsit na domy, kde žili herci Jiří Plachý a Eduard Kohout. Jiří Plachý bydlel v Chrudimské ulici, byl vyhozen z okna v roce 1952 estébákama,“ pokračuje ve vzpomínkách pamětnice, „takže pan Kemr přišel a řekl: ‚Paní Heleno, prosím vás, napište mi na hlavičkový papír, že mě pověřujete, abych zasadil pamětní desku Jiřímu Plachému a Eduardu Kohoutovi, abych to mohl dát zedníkům, kteří to budou dělat.‘ Já mu to napsala, pan Kemr vzal, desky nechal udělat a udělali to. Jindy zasadil do provaziště v Národním divadle tři šrouby s monogramy. Nebo zařídil Mozartovu pamětní desku ve Stavovském divadle. S Rudolfem Hrušínským dali pod lóži v Národním divadle tubus s údaji o dění v ND, takový doklad doby. Dbal na to, aby byly dochovány věci, o které se v tu dobu nestaralo a které se zásadně nedělaly.“

Lístky na Slováky pro Vlastu Chramostovou

Další z řady hereckých osobností, se kterou se Helena sblížila, byla Vlasta Chramostová. „Já jsem s paní Vlastou Chramostovou byla velmi přátelská, ona milovala slovenský představení a my jsme tu vždycky dělali hostování, my jsme bývali vždycky září říjen v Bratislavě a Slováci květen červen hráli tady. Ty představení Slováků byly úžasný a paní Chramostová je strašně uznávala a měla ráda. Já to věděla a vždycky jsem jí zavolala: ‚Máte tady lístky na Slováky.‘ Vždycky si ona nebo pan Milota přišli a děkovali, byli rádi,“ vzpomíná pamětnice na výraznou osobnost českého disentu 70. let. Jako poděkování od nich dostala jednu z dnes již ikonických skleněných lamp, které Vlasta Chramostová s panem Milotou vyráběli v době největší nouze, kdy nesměli hrát ani natáčet.

My měli v divadle revoluci už v roce 1985

Než se mohla celá země po 40 letech konečně svobodně nadechnout, nastoupil v roce 1985 jako šéf Činohry Národního divadla profesor Milan Lukeš. Pamětnice dobu jeho ředitelování popisuje jako velmi otevřenou: „Po takovým nijakým ministerským šéfovi Jaroslavu Fixovi nastoupil pan profesor Milan Lukeš. On překládal, měl divadelní vědu, úžasný člověk, a my jsme vždycky říkali, že my na umělecké správě činohry jsme měli revoluci o čtyři roky dřív. On nastoupil a byl k nám rovnej, všechno jsme si řekli, byl úžasný, a opravdu jsme měli revoluci, chováním, myšlením, pojmenováváním, i jak se choval k hercům, o čtyři roky dřív. Projevilo se to i v repertoáru divadla.“ 
Přišel 17. listopad: „Harfenistka Ivanka Pokorná, tenkrát mladá holka, přišla v sobotu večer na představení do Smetanova divadla a řekla, že přece nebudeme hrát, to není možný, rozebrala, co viděla na ulici, domluvili se a už to šlo, už se nehrálo nikde, ani ve Staváku, ani v Národním, ani na Nové scéně. Mně zavolal pan profesor Lukeš: ‚Přijeďte, děje se to a to.‘ Já jsem přijela, tady jsme se sešli v Národě a už jsme jeli, od soboty jsme v podstatě v tom Národě byli nonstop. Atmosféra byla úžasná. Připravovali jsme ty večery generálních stávek, to se nehrálo, ale lidi si mohli sednout a povídalo se, vystupovalo se, zkrátka bylo to jinak, bylo to dobrý. My jsme na těch večerech měli Zemana, Dlouhého a všechny ty pohlaváry, který v tu dobu něco znamenali. Jen Havla ne, ten byl s OF v Laterně Magice, ale my jsme mu tu všichni fandili a drželi palce,“ zakončuje vyprávění pamětnice a dodává: „Mé životní motto? Furt se jde. Říkala to moje babička, moje máma a teď v tom pokračuji já. A nekňourat!“