Miloš Kot

„To se točilo jen s takovým boďákem, kdy v podstatě oni říkali: ‚Hele, nedávno tady byl Armstrong a Fitzgeraldová, my tady máme nahrávky koncertu, takže o tom uděláme návštěvu, že Armstrong se zastavil ve vinárně U Pavouka.‘ Takže my jsme vybrali muziku a z televize jsme si sehnali nějaký rozhovor Armstronga. Vzali jsme si samozřejmě jen ten zvuk a Šebánek mu říkal otázky a zřízenec mu to občas překládal. Jako by, že uměl anglicky. Měl to napsané a vůbec nevěděl, co říká, která bije a nic. A na tom to bylo strašně prima. A když byly tyto rozhovory natočené, tak se to ozvučovalo různýma potleskama, a udělali jsme z toho minimálně hodinovku, aby to bylo jako rozhovor, že ten Armstrong byl ve vinárně U Pavouka, vyprávěl ty televizní věci, pak se pouštěly písničky. To samé se udělalo i s tou Fitzgeraldovou. Bylo to udělané tak dobře, že lidé chtěli vědět, kde to je, aby tam šli.“

„My jsme měli v rozhlase překladatele z ruštiny do češtiny a televize měla ženskou, my pána. A to bylo zajímavé, najednou mi odešel mikrofon. Tak jsem si čupl okamžitě k televizi, tam byla pauza, šoupl jsem tam překladatelku z televize, najednou mluvila paní, překládala, a všechno ostatní fungovalo dál. Za mnou stál tenkrát Květoslav Fajk, soudruh, který byl tenkrát ředitel programu. Byl bývalý šéfredaktor Rudého práva, potom šel do rozhlasu jako kádrová posila. Ten to měl na starosti a on tomu trošku rozuměl. To bylo hodně málo z těch soudruhů, kteří věděli o rozhlasu dost věcí. A on stál za mnou a začal tam řvát: ‚Co to tady je za bordel?‘ Já jsem se koukal po zemi, řekl jsem, že je tady uklizeno, že tu uklízečky uklidily, než jsme přišli. A on říkal, ať z něj nedělám blbce, že vidím, že mluví ženská – a my máme ve studiu chlapa, jak je tohle možný. Já jsem říkal: ‚No jo, ale víte, nám odešel mikrofon z toho studia, jak vidíte, tak tam chlapci pracují, za chvilku to bude v pořádku. No tak jsem to prostě udělal tak, aby to nikdo nepoznal, počkal jsem si, jak bude pauza v televizi, dal jsem tam dámu a překládala to dáma.‘ A on: ‚No a jak to, že jsem to neslyšel?‘ Já jsem říkal: ‚No to je správně. Když to neslyšíte vy, tak to nemůžou slyšet ani lidi. Protože vy jako odborník tomu rozumíte a lidi, který tomu nerozumějí, jak to tady chodí, tak nevědí, jestli se ten pán vystřídal s paní, to je úplně jedno.‘ A nechtěl jsem mu říct, že to nikdo neposlouchal. To se nedalo říct. A on říkal: ‚No a to bylo ven taky takhle?‘ Já jsem říkal: ‚Jo, to bylo taky takhle.‘ On se sebral, šel pryč, přinesl papírek a řekl: ‚Pak se zastav na pokladně.‘ Tenkrát na tom bylo 500 korun, bez daní, a já jsem bral 720, což byl docela slušnej balík peněz. A to byla moje první odměna za živé vysílání. A asi poslední.“