Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Kot (* 1945)

• narozen 8. června 1945 v Praze

• jeho otec byl krejčí, po roce 1948 musel zavřít krejčovskou dílnu

• vystudoval střední průmyslovou školu spojové techniky

• v roce 1964 nastoupil do Československého rozhlasu jako technik natáčení, později povýšil na mistra zvuku

• spolupracoval na pořadu Vinárna U Pavouka, často také zajišťoval živé přenosy

• v srpnu 1968 spolupracoval na okupačním vysílání v budově armádní redakce

• po okupaci prošel prověrkou a dál setrval v Československém rozhlase

• v sedmdesátých letech se podílel na živém přenosu spartakiád

• po roce 1989 setrval v rozhlase a podílel se na seriálu Tlučhořovi

„Akorát vyjedete kliku,“ popisuje Miloš Kot stručně své celoživotní povolání. Takto se práce mistra zvuku v rozhlase jeví až skoro banálně. „Akorát musíte vědět, kterou kliku, kdy, jak rychle a jak vysoko. A těch klik je tam třeba dvanáct, čtrnáct, nebo i dvacet,“ naznačuje, že zas tak snadná práce rozhlasového technika není. Přesto by neměnil a se zvukem si dál „hraje“ i v důchodovém věku. Na školu, která mu nakonec umožnila tuto profesi vykonávat, se přitom kvůli špatnému kádrovému posudku málem nedostal.

„Dochodil jsem na základní škole osmičku, a abych se dostal na průmyslovku, tak mi bylo někým doporučeno, abych vstoupil do Pionýra a pak šel ještě do devítky,“ vysvětluje pamětník, jak náročné bylo dostat se v roce 1960 jako patnáctiletý chlapec na vysněnou střední školu. Ani členství v Pionýru totiž nestačilo a na konci deváté třídy ho tak čekal ještě vstup do Svazu socialistické mládeže. „Tam mě ale nechtěli vzít, protože jsem byl syn živnostníka. Ale nakonec jsem tam vstoupil a ten pán, co mi radil, řekl, ať si dám přihlášku na průmyslovku a že se dostanu až po odvolání. A přesně tak to bylo,“ přibližuje Miloš Kot, jak se jeho život nasměroval k technice už během dospívání. Na průmyslovou školu vzpomíná rád, i když ho hned vyhodili z SSM. „Zjistili, že je otec krejčí, tudíž třídní nepřítel,“ vysvětluje. Po válce měli totiž jeho rodiče v Libni malou krejčovskou dílnu. Otec šil a matka mu pomáhala. Když mu dílnu komunisté v padesátých letech zavřeli, nastoupil jako vrátný do leteckých opraven v Kbelích, kde dělníci pracovali na vojenských letadlech. „To bylo zajímavé, že on jako živnostník šel na takové místo. Mohl tam v noci pustit nějakého záškodníka, aby tam něco provedl,“ zamýšlí se Miloš Kot po letech, že ne vždycky komunisté promýšleli, koho zaměstnávají na konkrétních pozicích. V opravnách později pracoval i pamětníkův starší bratr, který chtěl jít původně studovat na kameramana. „Jenže jakási soudružka z uličního výboru prohlásila: ‚Kot kameraman? V žádném případě! Ten půjde do Českých loděnic Praha učit se lodním zámečníkem,‘“ vzpomíná pamětník. A bratrovi skutečně druhý den přišel telegram s příkazem, aby nastoupil do učení na lodního zámečníka. Místo údržby lodí nebo natáčení filmů ale nakonec opravoval letadla. Otec už se ke krejčovině nikdy nevrátil, šil jen občas pro dobré známé. „Ale jen pro hodně dobré známé, protože jinak by ho ta paní dotyčná z uličního výboru česky řečeno práskla,“ přibližuje pamětník tehdejší sousedské vztahy.

Jako třídní nepřítel jsem dělal i živá vysílání

Miloš Kot měl na rozdíl od svého bratra štěstí a mohl studovat to, co chtěl. Na střední průmyslovou školu spojové techniky šel s myšlenkou, že by ho bavilo opravovat rádia. A když se ve škole studenti rozdělovali do týmů ke studiu telefonních nebo rádiových vysílačů, skutečně se dostal k rádiové specializaci. „Když se blížila maturita, tak jsme přemýšleli, kdo by chtěl kam jít a čím bychom se chtěli živit. Mimopražští si rozebrali různé vysílače, aby to měli co nejblíž domovu, a na dva z nás, kteří jsme nešli na vysokou, zbyla umístěnka v Praze v Československém rozhlasu. Takže i když jsem byl třídní nepřítel, nastoupil jsem do rozhlasu,“ vrací se pamětník ve vzpomínkách zpátky do roku 1964. V rozhlase ho v prvních měsících čekalo takzvané „kolečko“. Mladí technici si museli povinně vyzkoušet práci v každém oddělení rozhlasu. „Měsíc na vysílání, měsíc v údržbě, měsíc v přenosech, měsíc v natáčení slova, měsíc ve vážné muzice, měsíc v taneční,“ vyjmenovává Miloš Kot jednotlivá oddělení. Prvních pět let v rozhlasu dělal technika natáčení v oddělení vážné hudby. Druhá polovina šedesátých let byla stran ideologie složitá, ale pamětník se v redakcích zvládl dobře zorientovat. „Vědělo se, kdo je a není soudruh. Kdo byl, tak před ním se nesmělo moc věcí říkat. A kdo nebyl, tak před ním se říkalo všechno,“ shrnuje. Jména jako Petránek, Šťovíčková, Vajnar, Dienstbier sice znal, ale jejich smýšlení a zpravodajské působení nijak zvlášť nevnímal. „Většinou jsem dělal hry nebo pohádky a podobné pořady,“ vysvětluje, že politiku a změnu poměrů začal vnímat až mnohem později. A i když byla tehdejší média státní a fungovala v nich cenzura, rozhlas měl mezi lidmi velkou prestiž. „Když se vás třeba policisté ptali, kde pracujete, a já jsem řekl, že v Českém rozhlase, tak hned říkali, že je to výborné, a ptali se, jestli znám toho a toho. Tak jsem řekl, že samozřejmě, co bych neznal. A oni, ať si dávám příště pozor a jedu,“ přibližuje oblibu nejsilnějšího média v době socialismu.

A i když byl rozhlas veřejností hodně oblíbený, po technické stránce se západním médiím nemohl rovnat. „Byli jsme hodně za opicemi. Ale my jsme se na tom naučili tak pracovat, že jsme vyhrávali veškeré technické soutěže, které byly v Evropě. Třeba Inter Radio Show,“ prozrazuje. Vzpomíná ale i na úsměvnou historku s japonskou delegací, když se přišla do rozhlasu podívat. Ve studiu si Japonci mysleli, že jsou v muzeu. „Když jsme ale spustili, tak začali blednout, a když jsme skončili, říkali, že to není možný, že na takovém zařízení vydáváme kvalitní snímky,“ vysvětluje pamětník a volně přechází k tomu, že navzdory svému „nevhodnému“ třídnímu původu velkou část své pracovní kariéry strávil i na živých vysíláních. „Vysílal jsem veškeré důležité přenosy, 1. máje, zasedání ÚV KSČ, přenosy z Moskvy,“ podivuje se po letech. „Dodnes nemůžu pochopit, proč jsem to dělal já, když jsem tam mohl cokoliv zkazit. Dát tam jinou linku, pustit něco ze Svobodné Evropy a podobně. Ale bavilo mě to strašně, většinou jste nevěděli, co se může stát,“ přibližuje adrenalin živého vysílání.

Vinárna U Pavouka byla zábavná mystifikace

Kromě živého vysílání se dostal i k vysílání dnes už legendárního pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka, která začala v Československém rozhlase vznikat v roce 1965. O rok později se stala místem, kde byl poprvé zmíněn Jára Cimrman. „Bylo to udělané tak dobře, že posluchači chtěli vědět, kde ta vinárna je, aby se tam mohli jít podívat. Volali do rozhlasu a spojovatelka všem říkala: ‚Bohužel vám nemůžeme říct, kde to je, protože je to neustále vyprodané a srocují se nám tam davy. Tak nemůžeme říkat přesnou adresu, ale je to na Malé Straně,“ vzpomíná se smíchem pamětník na pořad, u jehož vzniku stáli třeba Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák. Podle informací Českého rozhlasu se z oblíbeného pořadu všechny díly nedochovaly, ale některé epizody se dají dodnes poslechnout. Kromě autorů pořadu v dílech vystupovaly i smyšlené postavy, jako byl např. hudební teoretik Evžen Hedvábný, což byl ve skutečnosti jazzový hudebník Karel Velebný, posluchači prostřednictvím nahrávek mohli navštívit i výstavu všeuměla inženýra Leflera, ve skutečnosti Oldřicha Ungera, který pak řadu let působil i v Divadle Járy Cimrmana. A oblíbenou postavou byl zřízenec Hůla. Šlo o neherce, rozhlasového požárního preventistu Emila Dolejše. „Byla to taková mystifikace, že někteří z těch starších lidí dodnes netuší, že to byla mystifikace. Začalo mě to okamžitě bavit, protože to bylo něco, s čím jsem se dřív nesetkal, člověk musel hodně přemýšlet, aby hlavou nahradil nedostatek té techniky. Aby to nebylo poznat. A to bylo strašně prima, naučil jsem se v tom spoustu věcí,“ dodává. Období do roku 1970 dodnes označuje za svoje nejhezčí roky v rozhlasu.

A zatímco se mladí autoři bavili nahráváním nekonvenčního pořadu, přišel rok 1968 a celospolečenské změny. Na začátku roku 1968 začala slábnout i celoredakční cenzura. „Byla jemná. Už to moc nehlídali,“ vzpomíná pamětník. Obrodný proces v něm ale důvěru nevyvolával. „Já tomu moc nevěřil, protože tím, jak jsem byl z toho divného původu a pořád jsem v tom žil, tak jsem doma slyšel, že je to nafurt. Naši tomu taky moc nevěřili, že by se to mohlo změnit,“ vysvětluje. Přesto si Miloš Kot uvědomoval změny i mimo redakci. „Občas mě v tramvaji praštilo přes ucho něco, co dřív nebylo slyšet. Že se povídalo otevřeně i proti režimu.“ Nejvíc v paměti mu utkvělo živé vysílání Prvního máje roku 1968. „Ti lidé už mluvili trošku jinak. Ani ne na tom pódiu, ale ty průvody už nebyly tak žhavé jako dřív,“ vzpomíná. Pod tribunou s Dubčekem navíc kráčely zástupy hippies. „Říkal jsem si, kde se ti lidé vzali. Dřív chodili po ulicích policisté a máničky stříhali. Tak jsem si říkal, jak je možné, že tam jsou. Tehdy mi začalo v makovici vrtat, co se děje.“

Během okupace jsem dělal spojku

Jednadvacátý srpen 1968 ho zastihl mimo Prahu. „Byl jsem na chatě a rádio jsem neposlouchal. Ráno mi sousedka říká: ‚Víš, že jsme obsazení?‘“ vzpomíná na příjezd vojsk Varšavské smlouvy. „Tak jsem se sebral, jel jsem do Prahy a ptal jsem se, co mám dělat. Bylo mi řečeno, že zatím nic, ale abych byl připravený. Pak mě zavolali do armádní redakce a tam jsem pomáhal. Tam už to jelo naplno. Dělal jsem i spojku, občas jsem odvezl něco na Vinohrady. Byl tam Petránek, Dienstbier, Šťovíčková,“ vzpomíná na okupační vysílání. Nevysílalo se z budovy na Vinohradské 12, ale z armádní redakce na Vinohradech. Ta sídlila v prvorepublikové vile s velkou zahradou a ovocnými stromy. „Byl tam klid. Dole bylo hezké studio a v hale bylo piano, kde pánové Suchý, Šlitr a Werich natáčeli Gramotingltangly. Redakce armády byla o patro výš.“ Okupační vysílání se jim podle pamětníkových vzpomínek podařilo udržet téměř čtrnáct dní, i když tehdejší šéf spojů nařídil vypnout vysílače. „Já jsem u toho vypínání a zapínání nebyl, to se dělo mimo rozhlas. Ale pan inženýr Havlíček už to pak měl pod palcem, aby se to vypnout nemohlo,“ zmiňuje okolnosti, které lidé v současnosti znají především z filmu Vlny. Moc se ale neví, že většina nahrávek ze srpna 1968 není zachována. „Když to skončilo, tak se všechny záznamy, které byly, odvezly do Českých Budějovic, kde byli dva kolegové a přetáčeli to do archivu. No a to zmizelo. Přišel nějaký pán, vzal si to a nevím, kde to je,“ uzavírá povídání o okupačním vysílání.

I když v rozhlase nějakou dobu ještě vše fungovalo podle starých kolejí, nemělo to dlouhé trvání. Spousta lidí byla „dobrovolně povinně“ odejita a v rozhlase se opět nastolila tvrdá cenzura. Historky z vinárny U Pavouka posluchači na vlnách rozhlasu slyšeli naposled v září 1969. Všechny zaměstnance také čekaly povinné prověrky. Miloš Kot se u komise tvářil, že neví, co se děje. „Ptali se mě: ‚Nečteš noviny?‘ A já, že čtu. Tak se ptali, jaké, a já jim řekl, že táta odebírá Lidovou demokracii. To zbystřili. A já jim řekl, že to čtu odzadu. Začínám sportem, pak je tam černá kronika a končím u inzerátů,“ vypráví Miloš Kot, jak odvážně si z komise vystřelil. Na otázku, jestli se o politiku vůbec nezajímá, si vzpomněl na otcovu radu, kterou mu kdysi dal. „Říkal mi, abych se o tu politiku nezajímal, že to je svinstvo. Tak se o to nezajímám,“ řekl tehdy čtyřiadvacetiletý zvukař komisi. Úředníci reagovali rozhořčeně, ale Miloš Kot o své místo v rozhlase nepřišel. „Výsledek byl: ‚Doporučujeme ponechat na dosavadním místě‘ – protože jsem tvárný a mohli by mě předělat k lepšímu. To jsem se dočetl až po roce 1989, kdy se mi dostaly do ruky moje kádrové materiály,“ vysvětluje, proč se nad ním na konci šedesátých let prověřovací komise smilovala. V jeho tvárnosti se ale spletla, Miloš Kot na žádné politické školení nikdy nedorazil. „Pozvánky jsem vždy vzal a zahodil. Pak jsem zjistil, že to za mě někdo podepisoval, že jsem na tom byl, aby neměli průšvih, že tam nikdo nechodil,“ přibližuje nejspíš běžnou praktiku komunistických úředníků.

Po roce 1989 se vrátili do rozhlasu ti, co tam patřili

Po čistkách nastalo v rozhlase smutné období. Zmizela fiktivní nealkoholická vinárna a místo nich se začaly dělat ideologické kusy, pionýrské pohádky pro děti a publicistika hlásala krásy normalizace. Miloš Kot tehdy povýšil, místo technika nahrávání začal dělat mistra zvuku. Z vážné hudby se tak po pěti letech v rozhlase dostal do mluveného slova. Tehdejší mluvené slovo se ale v rádiu moc poslouchat nedalo. „Ta publicistika byla opravdu ošklivá, prorežimní. Vždy jsem po té práci vstal a vůbec jsem nevěděl, co jsem obsahově točil. Protože bych se z toho musel zbláznit,“ vzpomíná hořce na období normalizace. Světlý bod v šedivé době byla alespoň po pracovní stránce pamětníkova účast na přenosech ze spartakiády. „Museli jsme dávat reproduktory do cvičební plochy, museli jsme i vyzkoušet všechny mixážní pulty a veškerá spojení,“ popisuje práci, která byla pro rozhlasové techniky ideální vytržení z šedé reality normalizačních dní. Ironií osudu také je, že se na prorežimní akci sešla řada pracovníků, která byla v uplynulých letech z rozhlasu odejita. „Pan inženýr Havlíček, ten, co odmítl vypnout vysílače, tam byl za Supraphon a měl to celé na starosti po technické stránce. Vyhozený zvukař Miloš Svatoň celou jednu spartakiádu odvysílal. A Honza Fuchs, který v roce 1968 vysílal z armádní reakce, to vysílání režíroval,“ vyjmenovává další z paradoxů doby.

Uvolnění v chodbách rozhlasu nastalo opět až s příchodem Gorbačova. Pozvolnému uvolnění poměrů ale Miloš Kot stejně jako v roce 1968 nevěřil. Proto ani nepodepsal petici Několik vět. „Někteří kolegové a režiséři to podepsali. Pak se jejich jména četla na Svobodné Evropě.“ Důvěru v to, že by se převrat mohl povést, získal až během demonstrace na Letenské pláni na konci listopadu 1989. Změny v rozhlase přišly záhy po revoluci. „Vrátili se tam lidé, kteří na ta místa patřili. Šéfem přenosů byl člověk, který byl přenosák, a ne skladník. Šéfem natáčení byl zvukový mistr, a ne švec,“ vysvětluje. A po letech se do rozhlasu opět vrátila politická satira a nekorektní humor. Miloš Kot se podílel na legendárním rozhlasovém seriálu Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse Tlučhořovi. „Byla to nádherná práce, ze začátku jsme to točili na DAMU, pak se to točilo u Jirky Lábuse v bytě na půjčené zařízení od kolegů. Byla to moje nejradostnější práce, protože v ní zkoušeli, co vydržím. Když něco říkali, tak se na mě dívali, a já, abych se nesmál, tak jsem se kousal do ruky. A oni pořád víc přidávali,“ vzpomíná pamětník na pořad, který už v Českém rozhlase neběží. Miloš Kot ale na zvuk nezanevřel. Uši ho podle jeho slov úspěšně živí už jednašedesát let. A tak místo toho, aby si užíval zaslouženého důchodu, nahrává audioknihy.