"Nejhorší asi bylo – to už jsem byla tady v Rožnově –, když dědeček, manžel ani tak ne, dědeček... byli na to pole velice vázaní, prostě nechtěli ho dát do družstva. Vždycky chodilo přesvědčovat hodně lidí. Přišlo třeba deset lidí do baráku a pořád po nich chtěli, aby už dali pole do družstva, protože naše a Jakšíkovo pole na Lázi, to byla ta nejdůležitější. Tak nás pořád naháněli. Dědeček pole nechtěl dát, ale tehdy k nám přišlo deset komunistů a přesvědčovali. Dědeček se najednou položil a bylo po přesvědčování. Omdlel, volali rychle doktory. Sjeli se tři a pomohli mu, zase se vzpamatoval. Bylo to těžké, nechtěli pole dát, ale nakonec, po založení družstva, se připojili. Už si nepamatuji, kdo vstoupil do JZD první."
"Jezdily německé trény, vždycky s koňmi. Tehdy nebyla auta, jezdilo se s koňmi a povozy. Jednou trén zastavil u nás v Hážovicích. Do každé chalupy přidělili nějaké vojáky, které místní museli nechat přespat. Když byl tatínek na obci, museli chodit po chalupách, aby lidé dávali seno pro koně a tak. Měli jsme starou dřevěnici, spalo nás šest v jedné světnici. Takže jsme neměli kam dát deset vojáků. Nanosili si do světnice slámu, na tu si lehli, vojáci postavili pušky do takového jehlanu a všechno tam sedělo v té velké světnici. Na otomanu ležel nějaký oficír. Ležely jsme se sestřičkou na posteli a oni vedle nás na slámě na podlaze. Jeden z nich najednou vyskočil a vytáhl z kapsy odjištěný granát. Ten oficír začal hrozně nadávat, vzal granát a tatínka a museli to dát někam, kde to třeba neshodí kočka nebo pes, dali ho do vozu a ráno odstřelili. V noci nemohli, že by to způsobilo nějaký poplach."
"Z války si vzpomínám nejvíc, jak všechno ostřelovali, stříleli. Všechno jsme měli venku, i malá housátka. Všichni jsme byli ve sklepě. Pak válka přešla, přišli osvoboditelé. Tak už jsme potom mohli [vyjít ven]. Jinak jsme museli být pořád ve sklepě. V chalupě byli nastěhovaní Němci, vařili si ve velkém hrnci slepice. Na dvoře stál německý tank, na to si dobře pamatuji. Byli v kuchyni, já jsem byla v Rožnově nakoupit, přišla jsem zpátky, v chalupě nikdo, jen němečtí vojáci a vařili ve velkém hrnci slepice. Řekli mi, že naši jsou ve sklepě, tak jsem šla a všechny boty byly naskládané venku u psí boudy, byli vyzutí. Pak najednou už ostřelovali z Hutiska [na Rožnov se nemohli dostat dlouho, tak ho ostřelovali]. Němci pořád stříleli od sousedů, kde se na půdě schovával nějaký Němec. Pořád střílel, nemohli se k nám dostat. Když pak přišli ruští vojáci, měli opravdu špatné obutí. Němečtí vojáci naskákali do tanků a nestihli se obout. Rusové si všechny ty boty obuli, pokud jim to pasovalo. Když jsme byli ve sklepě, tatínkovi vzali [Němci] koně na trény. Musel s nimi odjet až do Přerova. Pak se sedláci v noci domluvili a utekli, koně nechali tam. Když jsme čekali ve sklepě, slyšeli jsme najednou řehtat koně. Tatínek vyšel ven, přišel zpátky a plakal. Jeden kůň se nám vrátil zpátky, kobylka se vrátila domů, úplně holá, bez postrojů. Chlév byl zavřený, strčila tam hlavu a řehtala, až ji šel tatínek pustit. To je moje první vzpomínka, na to nezapomenu, protože jsem měla koně hrozně ráda."
Jindřiška Koryčanská, rozená Hoffmannová, se narodila 25. června 1933 v Hážovicích nedaleko Rožnova pod Radhoštěm. Rodiče, Zdenka a Josef Hoffmannovi, měli větší hospodářství, otec za války působil jako starosta obce, později jako předseda jednotného zemědělského družstva (JZD). Jindřiška se narodila jako druhá ze čtyř dcer. Nejstarší Oldřiška pocházela z matčina prvního manželství. Válku i osvobození prožila v Hážovicích. Jako malá docházela do místního Orla. Po absolvování měšťanky v Rožnově pod Radhoštěm navštěvovala lidovou školu na Zemědělské škole v Rožnově. Po roce 1948 museli rodiče odevzdat pozemky družstvu, otec se později stal jeho předsedou. Roku 1955 se provdala za Josefa Koryčanského a přestěhovala se z Hážovic do Rožnova. Manželova rodina, vlastnící pozemky na Koryčanských pasekách, se vstupu do JZD bránila. Jindřiška Koryčanská pracovala tři roky jako traktoristka v JZD v Rožnově, poté v kuchyni Zemědělské školy a následně v Tesle Rožnov, kde setrvala až do odchodu do důchodu. S manželem vychovali dvě děti. V roce 2021, v době natáčení, žila v Rožnově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
