Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Koryčanská (* 1933)

• narozena 25. června 1933 v Hážovicích

• rodiče Josef a Zdenka Hoffmannovi byli zemědělci, otec byl za války starostou Hážovic

• po ukončení měšťanky absolvovala tzv. lidovou školu na Zemědělské škole v Rožnově

• svědkyně lokálních válečných událostí

• pracovala v kuchyni Zemědělské školy v Rožnově, později v místní Tesle jako dělnice

• v roce 1955 sňatek s Josefem Koryčanským, stěhování na Koryčanské Paseky v Rožnově

• rodiče vstoupili do JZD, otec se stal předsedou družstva

• rodiče manžela se bránili vstupu do JZD, byl na ně vyvíjen nátlak

• s manželem vychovali dvě děti

4. května 1945 dopoledne ještě běžel život v Rožnově pod Radhoštěm jako obvykle, dokonce se vydávaly potravinové lístky. Přestože se v Hážovicích už ozývala vzdálená střelba, poslali rodiče Jindřišku ještě nakoupit ke Kramolišům. „Bylo tam strašně moc lidí, každý šel nakupovat na lístky. V obchodě nás dětí bylo více. Když už jsme slyšeli střelbu z Hutiska, vedl nás jeden dospělý pán do Hážovic polem. Po cestě jezdili Němci s vozy. Nad námi hvízdaly střely, pan Smrček vždycky zavelel: ‚Děcka, k zemi!‘ Tak jsme si lehli a pak pokračovali dál a takto jsme došli domů,“ vzpomíná Jindřiška Koryčanská.

Ve tři hodiny ráno už jsme byli na poli

Josef Hoffmann pocházel ze Starého Hrozenkova, rodiče vlastnili hospodářství. Syna proto poslali na studia do dvouleté hospodářské školy v Rožnově. V nedalekých Tylovicích měli příbuzné. Při práci na poli u svého strýce se Josef Hoffmann seznámil se Zdenkou Janíčkovou – vdovou, která zůstala po smrti manžela sama s malou dcerkou. Vzali se a hospodařili v Hážovicích, v domě, kde po smrti svého manžela nadále žila s jeho matkou a jeho bratrem.

Jindřiška Koryčanská, rozená Hoffmannová, se narodila 25. června 1933 jako první ze tří dcer. Rodina žila v chalupě s popisným číslem 22, starali se o 19 hektarů pozemků, na kterých se nacházela pole a les. Samotná chalupa byla klasickou dřevěnicí s jednou velkou světnicí, kuchyňkou a hospodářskými prostory pro koně a dobytek. Ve světnici jich žilo šest, v domě pak ještě maminka prvního manžela a jeho svobodný bratr. Rodiče byli věřící katolíci, všechny dcery byly pokřtěné a chodily do kostela.

Roku 1939 začala válka. Otec Jindřišky byl tajemníkem a později starostou obce Hážovice. S Němci údajně nikdy problémy neměl, pomáhalo mu, že se domluvil německy. Vzpomínky Jindřišky Koryčanské na dětství se vážou především k práci v hospodářství a k válce. Protože rodiče neměli žádného syna, pracovaly v hospodářství všechny čtyři dcery. Jindřiška měla už jako šestileté děvče na starost koně. Každý den vstávala s otcem za šera, ve tři hodiny ráno už přijížděli na pole. Otec oral, Jindřiška vodila koně. V sedm hodin utíkala domů, převlékla se, nasnídala a šla do školy v nedalekých Viganticích, kde absolvovala první čtyři roky školní docházky. V době protektorátu se museli učit německy. Po obecné škole nastoupila do měšťanky v Rožnově pod Radhoštěm. Do školy se chodilo pěšky, první autobus začal jezdit až po válce. Otec, v té době starosta, odcházel do úřadu v šest hodin večer, tato funkce tehdy nebyla celodenním zaměstnáním. Matka s dcerami musely obstarat zvířata.

Pronášení jídla přes nádražní kontroly

Z války jí v hlavě utkvěly hlavně všudypřítomná německá nařízení, povinné zatemňování a události, spojené s blížící se frontou a osvobozením. Vybavují se jí i potíže s nedostatkem jídla, vše bylo na příděl. Lidé na vesnici to měli o něco jednodušší, chovali dobytek a domácí zvířectvo, pracovali na poli a dokázali si tedy zajistit základní obživu. Lidé z měst za války často jezdili kupovat potraviny na venkov, protože tyto možnosti neměli. Riskovali, na nádražích bývaly německé kontroly. „K nám za Německa jezdila pro vajíčka paní Demelová až z Valašského Meziříčí. Pořídila si valašské sukně, na které našila kapsy. Každé vajíčko si zabalila do papíru a dala do kapes. Jezdila vlakem z Meziříčí, tašky musela ukázat, tak si všechno dala do kapes – byla to taková dáma, měli v Meziříčí zlatnictví –, aby to u ní nenašli. Říkávala: ‚Peněz mám dost, ale těch se děcka nenají.‘ Nezapomenu, jak to do těch kapes skládala. Bylo to těžké. Myslím si, že lidé ve městech měli dost hlad,“ vzpomíná Jindřiška Koryčanská.

Německé vyhlášky se nevyhýbaly nikomu. Lidé na vesnici museli hlásit například počet chovaných prasat a každou zabíjačku, z níž museli odevzdat sedm kilo sádla. Otec Jindřišky Koryčanské stál jako starosta pevně na straně místních obyvatel, i přes nebezpečí hrozící ze strany okupantů. Díky známému na okrese věděl předem, kdy hrozí obci německé kontroly. Malá Jindřiška pak, nic netušíc, chodila s šifrovanými vzkazy po jednotlivých chalupách, jejichž obyvatelé tak stihli zahladit stopy po zabíjačkách načerno chovaných prasat. Obilí se smělo zpracovávat na mouku jen v určených mlýnech. „Tatínek jezdil až do Valašského Meziříčí k panu Pečivovi, v Rožnově se pouze šrotovalo obilí pro dobytek,“ vzpomíná.

Pan učitel už se nevrátil

Po vypuknutí Slovenského národního povstání sílila na Valašsku partyzánská činnost, okolí Rožnova nebylo výjimkou. Roku 1944 přerostl odpor k okupantům v otevřenou partyzánskou válku, v níž byla aktivní zejména 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. K partyzánům se připojili členové již dříve vzniklých odbojových skupin, jako byla např. Obrana národa. Reakcí byla zvýšená činnost gestapa, které pročesávalo lesy a k odhalení partyzánů a jejich spolupracovníků využívalo konfidentů. „V Hážovicích jsou Končiny, kde bydlel pan Štůsek, u něho bývali, nebo na Bačovém vrchu,“ vybavuje si Jindřiška Koryčanská.

V březnu 1945 zatklo gestapo jednoho z učitelů rožnovské měšťanky. „Němci odvedli našeho pana učitele, jmenoval se Emil Seige, do školy už se nevrátil,“ vzpomíná pamětnice. Dle dostupných zdrojů byl Seige členem odbojové skupiny Michala Malíka z Valašského Meziříčí, měl působit jako partyzánská spojka. Zatčen byl 1. března 1945. Spolu s Malíkem a dalšími členy byl držen v Kounicových kolejích v Brně a následně zařazen do transportu KL 3, který vyjel 7. dubna 1945 z Brna. Cílovou stanicí byl koncentrační tábor Mauthausen. Na místo přijel transport 9. dubna 1945. O den později, 10. dubna 1945, byl Emil Seige spolu s ostatními pod záminkou koupele přiveden do plynové komory, kde jeho životní cesta skončila. Jeho jméno je možné nalézt na pomníku obětem druhé světové války ve Valašském Meziříčí i v Rožnově pod Radhoštěm.

Němci utíkali tak rychle, že na dvoře nechali boty

Válka se chýlila ke konci, Hážovicemi projížděly německé trény. Místní dostali příkazem vojáky ubytovat a poskytnout krmení jejich koním. Do chalupy Hoffmannových bylo přiděleno deset vojáků s velitelem. Přestože se šestičlenná rodina tísnila v jedné místnosti, museli se se situací smířit. Vojáci spali na podlaze na slámě, Jindřiška se sestrou vedle na posteli. Jeden z vojáků náhle vytáhl z kapsy odjištěný granát. Velitel s nadávkami, za pomoci Jindřiščina otce, granát vynesl na dvůr, kde jej schovali a ráno nechali vybuchnout. V noci hrozilo nebezpečí poplachu.

4. května 1945 se události daly do pohybu, ve vsi už se ozývala vzdálená střelba, fronta se blížila. Jindřiška ještě zaběhla do obchodu. Po návratu ji čekalo překvapení. Na dvoře stál německý tank a kuchyně byla plná německých vojáků, kteří vařili slepice. Boty měly vyrovnány na dvorku u psí boudy. Ukázali jí, aby šla do sklepa, kde našla ukrytý zbytek rodiny. Když pak vojáci ve spěchu prchali, naskočili do tanku a boty nechali na místě. Sovětští vojáci si je po příchodu vzali, protože sami měli chatrné obutí.

Hážovice byly osvobozeny 4. května odpoledne. „Už nevím, jak dlouho jsme byli ve sklepě, než přišli ruští vojáci. Přišli až do sklepa, takový mladý ruský vojáček chtěl mamince hádat z ruky, dobře jsme mu nerozuměli. Říkal něco o padesáti rocích, nevěděli jsme, jestli říká, že bude žít do padesáti, nebo přes padesát. V padesáti letech opravdu zemřela,“ popisuje. Boje v nedalekém Rožnově ustaly až 6. května, město bylo poničeno a ustupující Němci za sebou ještě vyhodili Dolní most.

Když dědečka přesvědčovali ke vstupu do JZD, zkolaboval

Po válce Hoffmannovi zbourali starou dřevěnici a na jejím místě začali stavět zděný dům. Po dobu stavby spali rodiče ve stodole, aby zabránili případným krádežím. Jindřišce a jejím sestrám poskytla přístřeší sousedka. Stavebního materiálu byl nedostatek. „Pálili jsme cihly z jílu na poli za domem,“ vzpomíná. Povolali pana Hlucháně z Tylovic, který se pálením cihel zabýval, pomáhala mu sestra Oldřiška.

Roku 1948 se k moci dostali komunisté. Roku 1955 se Jindřiška přivdala na Koryčanské Paseky čp. 468, nesoucí jméno rozvětvené manželovy rodiny. S manželem, Josefem Koryčanským, se znala z Orla, kam oba v dětství docházeli. Brzy po svatbě se jim narodil syn, o tři roky později dcera. Manželovi rodiče, Josef a Hermína, měli také hospodářství. Celá rodina pracovala na poli, manžel byl přes zimu zaměstnaný v Osevě v Rožnově, kde se čistila travní semena. Protože dům rodičů už tolika lidem nestačil, rozhodli se přistavovat.

Kolektivizace se neměla vyhnout ani rodině Koryčanských. Zatímco rodiče Jindřišky se se situací smířili a její otec působil jako předseda jednotného zemědělského družstva (JZD), rodina manžela do družstva dlouho vstoupit nechtěla. Místní komunisté začali na manželovy rodiče vyvíjet nátlak. Nebylo výjimkou, že do chalupy přišlo deset komunistů, kteří manželova otce jakožto vlastníka pozemků přesvědčovali ke vstupu do JZD. Při jedné z návštěv omdlel, dostal srdeční záchvat a museli volat doktora, naštěstí se probral. Nakonec do družstva vstoupil a poté zde dělal nočního hlídače. Další z příbuzných, Josef Koryčanský, který žil rovněž na Koryčanských Pasekách, se zastřelil poté, co mu vzali statek.

Noční kontroly skladu trhavin s SNB

Když děti trochu povyrostly, nastoupila Jindřiška Koryčanská do kuchyně Zemědělské školy v Rožnově, kde pracovala 15 let. Kvůli zdravotním potížím později přešla do rožnovské Tesly, kde dalších 15 let působila na dělnické pozici. Manžel pracoval jako střelmistr v kamenolomu v Tylovicích a Hážovicích. Jindřiška Koryčanská si vybavuje, že pro něj několikrát v noci přijela SNB a musel s nimi odjet do lomu na kontrolu skladu trhavin, naštěstí nikdy nic nechybělo.

Roku 1984 byla rodině v souvislosti s výstavbou školy, gymnázia a bazénu vyvlastněna pole. Náhrady se nikdy nedočkali, na souhlas se jich nikdo neptal. Jako náhrada jim byla zřízena vodovodní přípojka a zaveden plyn. Pouze za jedno z polí, kde byla postavena škola, dostali po pádu režimu finanční kompenzaci.

Jindřiška Koryčanská odešla roku 1993 do důchodu. S manželem vychovali dvě děti, syn se vyučil strojním zámečníkem, dcera po gymnáziu vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Brně. V roce 2021, v době natáčení pro Paměť národa, žila pamětnice v Rožnově pod Radhoštěm na Koryčanských Pasekách čp. 468 se svým synem a jeho rodinou.

 

https://jurickuvmlyn.unas.cz/kl3.htm

 

http://img.aktualne.centrum.cz/25/2/250216m-zs-zubri-mrtev-kdo-zapomenut.pdf