„Břečela jsem tam a ředitel říkal: to víš, tak to zkusíš napřesrok. A vtom tam přišel školník Král, kterej řekl: Holka, co tu jseš, co tu bulíš? A já jsem říkala: Já jsem nebyla přijata na medicínu, už jsem se třikrát odvolala a přesto to nevyšlo, je to asi tím, že naši nejsou členové strany. To jsem tedy řekla. A on řekl: To bych se na to podíval. Praštil do stolu a řekl: Řiditeli, zavolej mě rektorát! Tak já jsem si říkala, co se bude dít, nicméně ředitel řekl: Rektorát? Řikám ti rektorát! Kádrováka! Tak zavolal kádrováka na rektorátu a tam se ozval dost odměřený hlas, to jsem slyšela. A on říká: Soudruhu, jakej tam máš bordel? Tady Král z gymnázia v Michli. Když já někoho doporučím, tak si za ním stojím. A jestli to okamžitě nenapravíš, tak si mě nepřej! Tak se sejdeme na jiné úrovni. A já jsem málem lezla pod stůl, protože jsem si říkala, tak teď mě už snad zavřou. Ale nicméně on praštil sluchátkem a řekl: Vomluvěj se ti! Do tří dnů budeš přijatá! Já jsem tomu vůbec nevěřila, že je to možné, ale skutečně do tří dnů mi přišel dopis, že se jednalo o omyl, že jsem přijatá, ovšem to už byl začátek listopadu.“
„Nás neosvobodila Rudá armáda. My jsme byli téměř před likvidací, protože Němci, kteří opouštěli tu oblast, kde byli, a chtěli přejít k americké armádě, ne ruské, hnali před sebou ženy a děti jako živé štíty, aby se na ně nestřílelo, jako rukojmí. Některé postříleli rovnou, na Jezerce postříleli ženy a děti rovnou. Tahle hrůza se odbývala několik domů od našeho domu, kdy já jsem si jako jediná holka, která hovořila německy, připravovala takovou prosbu k esesákům: pánové, jsme tady jenom maminky a děti, nestřílejte nás, nikomu jsme nic neudělali. Takové dětské povídání. Naštěstí k tomu nedošlo, protože se ozvaly toho osmého obrovské rány, neb z Podolí přicházela Vlasova armáda, která byla vyzbrojená, a postavila se proti německé armádě. Takže ti se stáhli a odešli směrem západním.“
„Protože byla nouze o topení a bylo v zimě skutečně chladno, byly takzvané uhelné prázdniny. Uhelné prázdniny znamenaly, že jsme nechodili třeba týden, čtrnáct dní, do školy. To se také stalo 14. února 1945, kdy jsem trávila uhelné prázdniny u svých příbuzných na Kladně, u tetičky Jarmily, učitelky, která se mnou vypracovávala úkoly a starala se o mě. 14. února pro mě přijel můj otec, bratr tetičky Jarmilky, a jeli jsme do Prahy, protože v pondělí snad mělo začít vyučování. Jeli jsme vlakem a zde bych ráda zmínila svůj zážitek s takzvanými kotláři. Byla to západní letadla, která když viděla, že jede vlak, nad vlakem zakroužila, aby měl strojvůdce čas zastavit, on skutečně zastavil a průvodčí dal povel: Do polí! Takže veškeré obyvatelstvo uteklo do polí, kde lehlo. Nastala střelba a piloti nalétali na lokomotivy a prakticky je zdemolovali, aby nemohly být provozuschopné. To byl jeden z mých velmi nepříjemných zážitků. Vím, že na mne otec lehl, snažil se mě chránit. Piloti pak odlétli. Myslím si, že to bylo jen jedno letadlo.“
Zdenka Kopecká se narodila 22. února 1933 v Praze. V dětství jezdila k adoptivnímu dědečkovi Václavu Kotyškovi, poslednímu šéfredaktorovi Ottova slovníku naučného. Maminka Anna Tošovská si vzala Zdenka Varhaníka a za první republiky si otevřeli knihkupectví v Praze na Pankráci 1020/63, kde bydleli a kde se nacházel i 51. policejní okrsek. Policisté byli bývalí legionáři. Za Heydrichiády je legionáři včas upozornili, že budou prohlídky. Zdenka Kopecká zažila 14. února 1945 nejprve nálet jednoho spojeneckého letounu na vlak z Kladna, poté následky náletu na Prahu. V roce 1953 nastoupila na lékařskou fakultu, dostala se tam díky přímluvě školníka, předsedy KSČ. Studovala u profesora Josefa Švejcara. Po promoci v roce 1958 se na umístěnku dostala do Kutné Hory, kde pracovala na dětské pediatrii pět let. Poté se vrátila do Prahy a nastoupila do Výzkumného ústavu organizace zdravotnictví a sociálního lékařství pod Ministerstvem zdravotnictví, byla okresní pediatr Prahy 5 a lékař statistik OÚNZ Prahy 5. V roce 1968 pracovala nedaleko Vinohradské třídy, odkud pozorovala tanky. Zbloudilá kulka u nich doma v Košířích málem zabila jejího syna. V osmdesátých letech dostal manžel Karel Kopecký ocenění Laureát státní ceny za geobotanickou práci. Měla možnost vycestovat s manželem do Rakouska, ale urazili ji na výslechu v Bartolomějské, proto odmítla jet. V devadesátých letech jí Ministerstvo zdravotnictví poslalo konzultanta, který jí nevěřil, že systém jednotné péče o dítě funguje. Do roku 2006 přesluhovala, pracovala jako pediatr a starala se o hluchoněmé děti. V roce 2024 žila v Praze Košířích.
Rodina Varhaníkova, Zdenka Kopecká uprostřed nahoře, 11 let. Na fotografii je tatínek Zdenek Varhaník, maminka Anna Varhaníková a dědeček z otcovy strany Bohuslav Varhaník, 1944
Rodina Varhaníkova, Zdenka Kopecká uprostřed nahoře, 11 let. Na fotografii je tatínek Zdenek Varhaník, maminka Anna Varhaníková a dědeček z otcovy strany Bohuslav Varhaník, 1944
Skupina barikádníků z domu na Pankráci 1020/63, kde pamětnice bydlela. Muž v čepici je doktor Reimann, úplně vpravo rakouský protifašistický bojovník Hugo Netter, 1945
Skupina barikádníků z domu na Pankráci 1020/63, kde pamětnice bydlela. Muž v čepici je doktor Reimann, úplně vpravo rakouský protifašistický bojovník Hugo Netter, 1945
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
