Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdenka Kopecká (* 1933)

Mívali jsme nejlepší systém jednotné péče o dítě na světě

  • narozena 22. února 1933 v Praze

  • dědeček Václav Kotyška z Dobrušky byl posledním členem redakce Ottova slovníku naučného

  • rodiče Zdenek Varhaník a Anna Varhaníková měli v Praze Na Pankráci knihkupectví

  • za Heydrichiády je varovali bývalí legionáři, že budou prohlídky

  • 14. února 1945 zažila nálet letadla na vlak z Kladna a následky bombardování Prahy na Pankráci

  • při osvobození Prahy pomáhala ošetřovat raněné a byla svědkem bojů na barikádách na Pankráci

  • v roce 1953 nastoupila na lékařskou fakultu

  • v roce 1958 odešla na umístěnku jako pediatr do Kutné Hory

  • v roce 1963 začala pracovat ve Výzkumném ústavu organizace zdravotnictví a sociálního lékařství

  • pracovala jako okresní pediatr Prahy 5 a lékař statistik OÚNZ Prahy 5

  • během sprnové invaze v roce 1968 jí zbloudilá kulka málem zabila malého syna

  • v roce 1983 dostal manžel Karel Kopecký ocenění Laureát státní ceny za geobotanickou práci

  • v témže roce odmítla vycestovat do Rakouska, protože ji StB při výslechu urazila

  • v devadesátých letech jí konzultant z USA nevěřil, že systém péče o dítě v ČSSR je natolik propracovaný

  • do roku 2006 přesluhovala jako pediatr v Ústavu pro hluchoněmé

Při pražském povstání viděla hory mrtvých na Pankráci, ženy a děti jako živé štíty, lynčované Němce na kandelábrech. 21. srpna 1968 jí zbloudilá kulka málem zabila syna. Od padesátých let pomáhala budovat nejpropracovanější systém pediatrické péče na světě.

Dědeček byl posledním členem redakce Ottova slovníku

Zdenka Kopecká se narodila 22. února 1933 v Praze, rané dětství prožila v Dobrušce u nevlastního dědečka Václava Kotyšky v domě na adrese Opočenská č.p. 100.[i] Patřila mu i vedlejší roubenka se zahradou a malým hospodářstvím, které později během války rodinu zásobovalo potravinami. Dědeček byl vážený dobrušský občan, spisovatel, spoluautor Technického slovníku naučného a Místopisu království českého a také poslední šéfredaktor redakce Ottova slovníku naučného.

Václav Kotyška adoptoval maminku malé Zdenky Annu Tošovskou, nechal ji vyučit v knihkupecké škole a našel jí ženicha, o pět let mladšího Zdenka Varhaníka, učně v obchodě s knihami a papírem na Kladně. Novomanželé si po svatbě otevřeli malé knihkupectví a nakladatelství v Praze na Pankráci.

Dědeček malé Zdenky z otcovy strany, Bohuslav Varhaník, byl Sokol a přednosta Nučické dráhy. Zdenka Kopecká na něj vzpomíná jako na odtažitého tlustého pána, který dokázal na posezení sníst polévku z prádelního hrnce.

Gestapák se na mne usmál a snad mne i pohladil

Varhaníkovi bydleli v družstevním domě Na Pankráci 1020/63. Dům postavili legionáři, část z nich pracovala u policie a v přízemí domu se kromě knihkupectví a bytu Varhaníkových nacházel také 51. policejní okrsek, kde část legionářů pracovala. V den, kdy byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha, byla Zdenka Kopecká u maminčiny kolegyně. Jakmile se tatínek z rozhlasu doslechl, co se stalo, přikázal, aby šli domů, dokud jezdí tramvaje. Doma jim legionáři řekli, že se chystají prohlídky. Večer po desáté hodině, kdy malá Zdenka už spala, dorazilo gestapo v černých uniformách. Dívali se pod všechny postele i pod vanu, z malé Zdenky odhrnuli peřinu. „Nikdo jiný tady není, jen já, maminka a tatínek,“ řekla jim pamětnice německy. „Ten gestapák se na mě usmál a mám dojem, že mě i pohladil, protože jsem s nimi komunikovala nebojácně,“ vypráví pamětnice, „ale po jejich odchodu se maminka zhroutila.“

Modlila jsem se, abych našla maminku a sestru živé

Za války Zdenka Kopecká pravidelně navštěvovala prarodiče na Kladně. 14. února 1945 se s tatínkem vraceli vlakem do Prahy, když vtom nad nimi začalo kroužit spojenecké letadlo. „Těm letcům se říkalo kotláři, protože než začali střílet na konvoj, zakroužili nad lokomotivou, aby dali lidem šanci vyběhnout z vlaku,“ vypráví pamětnice. Strojvůdce zavelel: „Do polí!“, všichni vyběhli ven a tatínek malou Zdenku chránil vlastním tělem. „Ani nevím, jestli přijela další souprava nebo jak jsme se dostali do Prahy“, pokračuje pamětnice, „ale ve vlaku se už povídalo, že byl útok na Prahu a že nejvíc byly zasaženy Vinohrady a Pankrác.“

Z vlaku je vypustili na Hlavním nádraží. „Viděla jsem hořící domy, sklo, raněné a mrtvé lidi, které odnášeli z domů. Celou dobu jsem se modlila, abych našla maminku a sestru živé“, pokračuje Zdenka Kopecká. Maminka pamětnice unikla smrti jen o vlásek. Měla jít na operaci do nemocnice na Karlově náměstí, na poslední chvíli si však uvědomila, že si zapomněla oblíbený polštářek, a vrátila se pro něj domů. Mezitím dostala budova nemocnice vedle Kostela svatého Ignáce přímý zásah.

Němci stříleli do propuštěných vězňů

Legionáři asi tušili, že se chystá povstání, vybavili proto sklep kamny, nádobím a kavalci, aby v něm nájemníci mohli nějakou dobu přečkat. V něm pak malá Zdenka strávila čtyři dny, od pátého do devátého května. Její tatínek mezitím nosil povstalcům na barikády jídlo a pravidelně jí referoval, co se děje venku. Někdy mezi sedmým a osmým květnem se otevřely brány pankrácké věznice a vězni se vyhrnuli ven. Z oken bytů zabavených Židům po nich Němci stříleli. „Byla tam spousta mrtvých“, vzpomíná pamětnice, „pak zase Češi věšeli Němce na kandelábrech. Mrtvoly odklízeli až do devátého května.“

„Němci, kteří se chtěli vzdát americké armádě, před sebou hnali ženy a děti jako živé štíty. Některé rovnou postříleli“, pokračuje Zdenka Kopecká. Připravila si tehdy jednoduchou větu v němčině: „Pánové, jsme tady jenom maminky a děti, nechte nás.“ Naštěstí ji nemusela použít. Osmého května se z Podolí začaly ozývat detonace, to jak se  Vlasova armáda postavila německé armádě. „My jsme těm Vlasovcům byli nesmírně vděční, zachránili nám život“, vypráví pamětnice.

Ve dvanácti pomáhala ošetřovat raněné

Ve druhém patře pankráckého domu bydlel lékař, jmenoval se Reimann. Chodil za války s Němci na lov, ale při pražském povstání se postavil na stranu barikádníků a ve sklepě si zařídil ošetřovnu. Protože ženy při pohledu na raněné omdlévaly, požádal dvanáctiletou Zdenku, aby mu pomáhala. To byla její první zkušenost s pacienty. Doktor Reimann jí ještě stačil diagnostikovat zánět slepého střeva a raději hned po válce odešel do pohraničí, kde ho nikdo nezna,l a zařídil si tam praxi.

Jedním z uprchlíků byl také rakouský odbojář Hugo Netter. Zachránil se z cely smrti, vběhl do sklepa, na chvíli si odpočinul a hned zas vyběhl na barikády pomáhat při povstání.

Po celou válku poslouchali Varhaníkovi zahraniční rozhlas. Zejména milovali Jana Masaryka, který jim dodával naději a energii. Proto byla Zdenka Kopecká konsternovaná, když se dozvěděla o jeho domnělé sebevraždě. O jeho pohřbu vypráví: „Vystáli jsme hrozně dlouhou frontu. Stáli jsme tam přes noc. Byla jsem v blízkosti rakve. Masaryk měl u levého spánku položenou velikou kytici sněženek. Tradovalo se, že byl postřelen a pak vyhozen z okna a že vnik kulky byl maskován těmi sněženkami.“

Bez školníka by ji na medicínu nevzali

Zdenka Kopecká studovala po válce na gymnáziu v Ohradní ulici. Hlavní slovo tam měl školník, předseda komunistické strany. „Báli se ho všichni, bál se ho i ředitel,“ vypráví pamětnice. Ji si ale oblíbil, protože pomáhala jeho ženě uklízet. Přijímačky Zdenka Kopecká udělala, ale přijetí jí třikrát zamítli. Zasloužily se o to takzvané desítkářky, jak se říkalo domovním důvěrnicím, které měly „na starost“ vždy deset nájemníků. „Měli jsme nálepku vykořisťovatele, i když jsme měli jen jednoho prodavače. A také jim vadilo, že jsme byli věřící,“ říká Zdenka Kopecká.

Mladá Zdenka byla zrovna v ředitelně a plakala, že ji zase nevzali. „Tak to zkusíš přes rok,“ povídá ředitel. Vtom se objevil školník a ptá se: „Holka, co tu bulíš?“ Řekla mu, proč pláče a že ji nevzali asi proto, že rodiče nejsou ve straně. „To bych se na to podíval!“ praštil do stolu školník a přikázal řediteli: „Zavolej mi rektorát! Kádrováka.“ Když ředitel vytočil číslo na univerzitu, slyšela Zdenka Kopecká školníka křičet do telefonu: „Soudruhu, jakej tam máš bordel? Když já někoho doporučim, tak si za nim stojim! A jestli to okamžitě nenapravíš, tak se sejdeme na jiné úrovni!“ „ Já jsem málem lezla pod stůl, protože jsem si myslela, že teď mě už snad zavřou,“ vypráví pamětnice. Školník praštil sluchátkem a řekl: „Vomluvěj se ti. Do tří dnů budeš přijatá“. A skutečně přišel dopis, že se jednalo o omyl. Celých 6 let se pak Zdenka Kopecká učila na výbornou, aby neměli záminku ji vyhodit.

Na Karlově univerzitě pamětnici učily velké osobnosti, mimo jiné i profesor Josef Švejcar, s nímž stála u zrodu Pediatrické fakulty v roce 1953. V roce 1955 se vdala za Karla Kopeckého a přestěhovali se do Prahy Košíř. Přesto, že po promoci v roce 1958 dostala umístěnku do Bruntálu, podařilo se jí dostat do Kutné hory, kde pracovala na dětském oddělení ve sjednocené nemocnici s poliklinikou. Odpoledne byli v terénu, po návratu šli často hned na noční. V roce 1963 se vrátila do Prahy a nastoupila do Výzkumného ústavu organizace zdravotnictví a sociálního lékařství pod Ministerstvem zdravotnictví. Scházeli jí však pacienti, začala tedy pracovat jako okresní pediatr Prahy 5 a lékař statistik OÚNZ Prahy 5.

Kulka skončila v synově peřince

21. srpna 1968 byla Zdenka Kopecká v práci na Sokolovské ulici, když uslyšeli střelbu. Od Rozhlasu přijížděly tanky a mířily lafetami do oken. „Musím jít za svým dítětem,“ prohlásila pamětnice a přesto, že ji kolegové odrazovali, vydala se pěšky přes Nusle k rodičům na Pankrác. Malého synka pak nesla až domů do Košíř. Večer, když dali malého spát, uslyšeli břinknutí a viděli, že se prostřední okno rozbilo. „Koukáme a on měl u hlavy odraženou střelu,“ vypráví pamětnice. Vybudovali pak barikádu z matrací, aby se to znovu nestalo. „Tu kulku máme pořád schovanou,“ říká Zdenka Kopecká.

V práci vylepovali plakáty, obraceli směrovky, aby okupanty zmátli, ale nadšení trvalo jen do doby, než se vrátila vládní delegace z Moskvy. Řada lékařů emigrovala, a tak se uvolnilo místo školní lékařky při OÚNZ Praha 5, kam Zdenka Kopecká nastoupila a kde pracovala až do roku 1989.

Na začátku osmdesátých let dostal manžel Karel Kopecký za geobotanickou práci státní vyznamenání a nabídku jet se ženou do Rakouska. Zdenku Kopeckou si zavolali do Bartolomějské, kde ji dva muži vyslýchali, proč má manžela doprovázet. „Byli ironičtí, zesměšňovali mě, že chci jet na mnou idealizovaný Západ. Mě to tak urazilo, že jsem řekla: soudruhu, já nikam nepojedu, nemám zapotřebí, abyste mne takhle uráželi,“ vypráví pamětnice. „Dobře, tak když nikam nepojedete, tak na shledanou,“ oni na to.  „A já jsem řekla děkuju a odešla jsem. Mě to hrozně naštvalo,“ končí vyprávění Zdenka Kopecká.

Konzultant nevěřil, že máme tak dokonalou péči o dítě

V devadesátém roce poslalo Ministerstvo zdravotnictví Zdence Kopecké konzultanta z USA s tlumočnicí. Pamětnice mu popisovala, jak funguje jednotný systém péče o dítě, nemocnice s poliklinikou a školní zdravotní služby, když jí tlumočnice mezi řečí nezměněným hlasem sdělila: „On vám nevěří.“ Nechali ho, ať se přesvědčí sám. Týden pak obcházel různá zařízení a školy, a když se přišel rozloučit, prohlásil: „Nenechte si na tento systém sáhnout!“ „A já mu to s pýchou, která se nevyplácí, slíbila“, pokračuje Zdenka Kopecká. „Dnes je nedostatek lékařů i sester, zavírají se oddělení a mně je z toho smutno,“ končí své vyprávění pamětnice.

Zdenka Kopecká řadu let přesluhovala, pečovala o hluchoněmé děti až do roku 2006. V roce 2024 žila v Praze Košířích.

 

 

 

 

 

[i] O domě natočila v roce 2008 ČT dokument Příběhy domů – Osuduplné č.p. 100

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Prokopová)