Pavel Konzal

„Moje žena byla na stejné chodbě jako já. Protože byla na první cele na té chodbě, tak z ní udělali chodbařku. To znamená, že uklízela koupelnu, chodbu a roznášela jídlo v ešusech za dveře. Před každou celou byla polička, kam se dávaly falešné zuby a brýle. Po večerce se tedy chodbou rozléhalo: 'Zuby! Brejle!' To jsme odložili a ona poznala moje brýle a podle toho i mou celu. Pak tloukla koštětem o dveře. Je to neuvěřitelné, vypadá to jako pohádka, ale na dveřích byly špehýrky s klapkami a zrovna ta naše se nedovírala úplně. Takže tam byl takový měsíček. Když tedy tloukla na ty dveře, tak já jsem ji mohl vidět. Víte, co to pro mě bylo? Že jsem ji viděl?! My jsme byli rok spolu. Když šel někdo k soudu, jejich jídlo zůstávalo na chodbě a ona vždycky říkala veliteli, aby nám to dal na celu, že jsou tam takoví dva hladovci. Takže jsme měli někdy chleba a oběd navíc. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Byla to věc boží a já se do toho nepletl.“

„Odvezli nás do Králík, kde je klášter redemptoristů. Rozdělili nás do světnic, my jsme byli čtyři na cele. Tam už byly tzv. jízdní řády, jak jsme tomu říkali – tedy pravidla, jak se máme chovat. Nechali nás nastoupit, obklopilo nás asi třicet ozbrojených policajtů a začali na nás řvát, že jsme vyvrhelové národa a že lid by nás mohl zlikvidovat, ale oni že nás budou chránit. Takže to byl úvod. Každý den že tady bude takovýto nástup, a pak že budeme pracovat. My jsme měli s sebou jen to nejnutnější, co jsme si sbalili, jen pár šatů. Ráno přišel vrchní estébák. Byli tam čtyři estébáci, a to bylo vedení. Ti na nás řvali, že jsme vyvrhelové a že nás odnaučí flákat se. Bylo nás tam asi sto padesát. Byli tam univerzitní profesoři a řvali na ně takoví pohůnci. Ale řekli jsme si, že jsme v rukách božích, a co se nám tedy může stát.“

„...a on říkal: 'Máme průšvih. Zašili našeho vedoucího. A on mluvil a je to o hubu.' Ale protože jeho rodiče byli velcí bolševici, tak ho pustili, on podepsal spolupráci, ale spolupracovat nechtěl. Chtěl tahat komunisty za nos. No, prostě študák, čerstvě po maturitě. Potřeboval se tedy někam schovat. Ptali se mě, jestli půjdu do toho. Jako křesťan jsem byl povinen, když jsem vyzván pomoci, abych do toho šel. Tak jsem toho kluka dva roky schovával po různých místech. Tedy nejen schovával, ale taky živil a dával peníze těm lidem za to, že ho schovávají. On mezitím že uteče za hranice a půjde studovat na Sorbonnu.“ - „On se tedy schovával před StB? Kde jste ho schovával?“ - „V jižních Čechách na Sušicku.“ - „A kde přímo?“ - „V rodinách. Byl schován také u jedné zdravotní sestry. Měli přepaženou místnost a tam on bydlel. A bylo to už na mozek. On tam například překládal a nevím co všechno. Chtěl utéct za hranice. Tak jsem se dal do hledání přechodu. Svatý Kámen, to byl redemptoristický klášter přímo na jižní hranici, a ten kněz, který to tam spravoval, ten tam znal každý kámen, ten tam převáděl. Převáděl přes hranice.“

„Po soudu ji poslali do Želiezovců. Po čtyřech měsících. Prokurátor se totiž pořád odvolával, protože mu naše tresty byly málo. Dostali jsme podle něj nízké tresty. Až potom už to vzdal. Mě odvezli do Jáchymova na Svornost a ji do Želiezovců. Jistě už máte nějaké zprávy, jak vypadaly Želiezovce. Byl tam statek, ony bydlely v ovčíně. Bylo tam šedesát žen v jednom ovčíně. Byla tam jen studená voda, pracovaly na poli, na tabáku, byly špinavé, nemohly se umýt. Bylo to tam strašné. Byly tam Cikánky, prostitutky a hodně řeholnic. Tam trpěla strašně. Na noc je zavřeli, měly tam jen takzvaný šajzák, byly nachlazené z venku, umýt se nemohly, chodila na ten šajzák, který přetékal. Bylo to vyloženě dělané na to, aby je ničili.“

„Partaj v bydlišti – to byl kámen úrazu. Ti nás měli plné zuby. Já jich taky. Protože za války jsme viseli se sestrou na tabuli, že nechceme vstoupit do německého kuratoria, a potom na té samé ceduli, že nechceme vstoupit do SSM. Dostal jsem tedy z Ústředního výboru KSČ vyrozumění, že nejsem připuštěn k maturitě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Oznámil jsem to tedy svým představeným. Měli jsme totiž pořád ty samé představené, které jsme měli v klášteře. Tehdy tam byl šéfem jeden profesor a ten říkal, že když mě nenechají odmaturovat, studovat na černo teologii mi on nedovolí. On byl tvůrce kodexu církevního práva. Přednášel právo v Římě. A ten mi řekl, abych se oženil a pak s nimi spolupracoval jako laik.“