Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Konzal (* 1927)

• narodil se 31. prosince 1927 v Praze do početné nábožensky založené rodiny

• od třicátých let žili ve Zbuzanech (tehdy Třebonicích)

• v letech 1939 a 1940 žil v klášterní internátní škole na Svaté Hoře u Příbrami

• studoval soukromé gymnázium řádu redemptoristů v Libějovicích

• za heydrichiády musel studium přerušit, byl učněm textilního obchodu v Praze

• na jaře 1945 ho Němci poslali kopat zákopy do Polska

• po válce pokračoval na gymnáziu v Libějovicích a připravoval se na řeholní život

• žil v klášteře redemptoristů v Českých Budějovicích

• 13. dubna 1950 se stal obětí likvidace mužských klášterů, byl internován v Králíkách

• na podzim 1950 narukoval na 40 měsíců k PTP do Komárna k tzv. farářské rotě

• z politických důvodů nemohl dokončit maturitní vzdělání, ani studovat teologii

• v roce 1957 byl odsouzen v kauze katolického aktivisty Zdeňka Ciklera ke 3 letům vězení

• byl v jáchymovských dolech, jeho žena Zdena v pracovním táboře v Želiezovcích

• s manželkou působili v katolických kruzích, byli sledováni StB

• pracoval v ČKD v dělnických profesích, i jako řidič měřícího vozu na katedře geofyziky

• od roku 1987 byl asistentem pražského biskupa Antonína Lišky

• v roce 1989 spoluorganizoval zájezdy do Říma na svatořečení Anežky České

• po revoluci 1989 působil na diecézi v oddělení památek

• dostal vyznamenání od kardinála Dominika Duky

Rodina

Pavel Konzal se narodil 31. prosince 1927 v Praze jako druhé z šesti dětí Antonína Konzala a jeho ženy Anny. Nábožensky založení rodiče pocházeli z chudých poměrů z jižních Čech. Než se Pavel narodil, jeho otec absolvoval zemědělskou školu a poté pracoval jako poklasný u hraběte Schwarzenberga. Svou ženu poznal ve sdružení katolické mládeže, vzali se v roce 1925.

Poté, co Antonín dostal v Praze příležitost pracovat ve františkánské církevní záložně Velehrad, která sídlila na Kampě, přestěhovali se Konzalovi do Prahy do Salmovské ulice, kde měli k dispozici skrovný byt, do doby, než v době hospodářské krize v polovině 30. let postavili domek ve Zbuzanech (tehdy Třebonicích), jihovýchodně od Prahy.

Početná rodina byla živa jen z otcova platu, ale hladem netrpěla. Přilepšovali si chovem králíků a slepic. Žili spíše uzavřený život katolické rodiny soustředěný kolem kostela. O nedělích navštěvovali kostel v Ořechu, který kdysi proslavil místní farář a spisovatel Jindřich Šimon Baar. „Byli jsme v pohanské oblasti bohatých statkářů, Baar kdysi napsal, že bohem místních lidí byla řepa,“ říká pamětník.

Silně nábožensky orientovaný životní styl synům předurčil jejich životní směřování, o kterém nikdy nezapochybovali. Všichni bratři, jeden za druhým, studovali v církevních školách.

Válka a klášterní život

Když bylo Pavlovi 12 let, psal se rok 1939, začínala válka, Němci obsadili Československo a Pavel se těšil na nový život v klášterní škole.

„Otec díky své práci znal mnoho českých farářů, a tak došlo k tomu, že se naskytla možnost dát mě na dva roky do internátní klášterní školy řádu redemptoristů na Svatou Horu u Příbrami jako vokalistu a ministranta. Bylo nás tam 12 chlapců, já byl nadšený. Jižní Čechy a Svatou Horu jsem měl rád, jezdívali jsme tam na prázdniny,“ vzpomíná Pavel.

V klášteře se o chlapce staral představený, oblíbený pro svou vzdělanost a schopnost vyprávět příběhy. Po dvou letech patřil Pavel mezi pět studentů, kteří pokračovali ve studiích na církevním gymnáziu kongregace redemptoristů v Libějovicích. Gymnázium se nacházelo v budově zámku.

„Škola se nacházela v obrovské zámecké zahradě, žili jsme tam uzavřeně a válka k nám nedoléhala, i když jsme chodili na vycházky ven. Starali se o nás okolní sedláci, kteří nás zásobovali potravinami. V rámci školy jsme měli divadelní kroužek, kapelu, hráli jsme hokej na rybnících, lyžovali jsme, dělali jsme věci jako běžní gymnazisté,“ vypráví Pavel Konzal.

Heydrichiáda

Takřka idylické časy v Libějovicích ale překazila heydrichiáda. Všechna soukromá gymnázia Němci zavřeli, Pavel se musel vrátit domů. Do státního gymnázia se pro velký zájem uchazečů nedostal, nakonec ho přijali na soukromou obchodní školu v Truhlářské ulici. „Byla to německá škola, učilo se tam hodně němčiny, německý těsnopis, my jsme ale byli takoví buřiči. Jednou přišel majitel školy, a prý že když chodíme do německé školy, měli bychom přispívat na německý Červený kříž. Asi osm nás to odmítlo dělat, a tak nás ze školy vyhodili,“ vzpomíná pamětník.

Učněm v textilním obchodním domě

Pavel se pak díky známostem dostal jako učedník do obchodního domu textilem v Havířské ulici poblíž Stavovského divadla. Obchod původně patřil židovské rodině Ascherových, Sigmund Ascher v roce 1939 prchl do Anglie a stal se významným textilním designérem. „Byl to obrovský obchod se 70 prodavači. Měl jsem projít všemi odděleními od expedice v přízemí až po obchodní oddělení v nejvyšším patře. V obchodním oddělení se cenily látky podle bodů. Za války bylo všechno na body. Staral jsem se tam také o herce a herečky, které s každou novou rolí dostaly poukaz na látku. Byl tam tajný sklad s kvalitními předválečnými látkami. Tam ti herci chodili a vybírali si. Vzpomínám na Natašu Gollovou nebo Jiřinu Štěpničkovou, ty byly milé,“ říká Pavel, který také popisuje, jak se snažil v dobách válečného přídělového systému pomáhat potřebným tím, že švindloval s body za látky. V obchodě pracoval do roku 1945.

Útěk ze zákopů v Polsku

Před koncem války, 15. března 1945, Pavla spolu s dalšími vrstevníky narozenými v roce 1927 poslali Němci kopat zákopy, které měly zabrzdit postup sovětské osvobozenecké armády. Osmnáctiletí chlapci byli odtransportováni vlakem do Ostravy a pak přes rozbombardovaný Český Těšín do Polska. „Tam jsme kopali zákopy ve velice drsných podmínkách. Byli jsme ve vojenském pásmu, platily tam vojenské zákony. Měli jsme hlad, byli jsme vyčerpaní. Jeden z nás měl být zastřelen, protože utekl, aby sehnal potravu,“ vypráví pamětník.

Nakonec se celému oddílu při přestřelce podařilo i s velitelem utéct a došli až do Českého Těšína, v Ostravě se pak setkali s Rudou armádou a na 180 zběhlých chlapců se vydalo na Prahu. Uhelným vlakem dojeli do České Třebové, ale další cestu komplikovali hloubkaři, kteří ničili lokomotivy. Na pražské Masarykovo nádraží se dostali 3. května, vyhublí, hladoví, špinaví.

Libějovice po válce

Po válce Pavel odjel do Libějovic, kde se dávala do pořádku škola. Budova gymnázia byla za války obsazena Němci, poté sovětskou armádou a nakonec se ve dvou patrech usadili američtí vojáci. „Byla to výhoda, protože nás zásobovali kvalitními potravinami, které tam přiváželi z letiště,“ vypráví pamětník.

Na gymnáziu pak studoval do sexty. „Byl jsem průměrný student a na rozdíl od ostatních jsem musel dřít. Ve třídě jsme byli v kvartě čtyři, já jediný měl i čtyřky,“ vypráví pamětník.

Smrt otce v roce 1947

V roce 1947 už v Libějovicích studovali tři bratři Konzalovi a rodiče se rozhodli, že je přijedou navštívit. „Otec na zámku, kde škola sídlila, kdysi pracoval u hraběte Schwarzenberga, a tak se za námi přijeli podívat, aby také navštívili stará místa. Otci, který trpěl astmatem, se tam večer udělalo špatně a zemřel. Stalo se to dokonce v místnosti, kde kdysi úřadoval. Bylo mu 46 let.“

Chtěl být knězem

O svém budoucím povolání kněze měl Pavel jasno již od svých dvanácti let, kdy se učil v klášteře na Svaté Hoře. Tam se začal sžívat s řeholním životem mezi faráři a stýkal se se studenty bohosloví, kteří tam jezdili na prázdniny. Po absolvování sexty na libějovickém církevním gymnáziu odešel do tzv. noviciátu do Červenky u Litovle, kde se po celý rok vnitřně připravoval k dalšímu studiu a na řeholní život. Poté pokračoval v klášteře redemptoristů v Českých Budějovicích, kde skládal časné sliby a dostal talár. Souběžně měl také během dvou let dokončit gymnaziální vzdělání na tamním klasickém gymnáziu.

Jeho plány však byly ze dne na den zmařeny.

1950: Likvidace mužských klášterů

Psal se rok 1950 a komunistická vláda již dva roky připravovala likvidaci církví. Komunistická společnost měla být založena na ateismu a vědeckém materialismu, náboženství bylo dle komunistické ideologie překážkou v emancipaci lidstva. Proto jej bylo třeba vymýtit, a to i násilím, nezákonně, bez opory v právu.

Aby však komunisté likvidaci církve nějak odůvodnili, rozhodli se zdiskreditovat v očích veřejnosti významné představené církevních řádů, z nichž v zimě 1950 devět pozatýkali a ve vykonstruovaných monstrprocesech je tvrdě odsoudili za údajné zločiny proti republice.

Poté přikročili k tzv. akci K, obsazení klášterů a internaci řeholníků. Oběťmi tohoto zákroku se stali i Václav a Pavel Konzalovi.

„Toho 13. dubna 1950 obsadili všechny mužské kláštery v republice. Policajti, lidové milice a podobná sběř. Já jsem spal v jedné světnici ještě s jedním studentem. Spal jsem u okna, on u dveří. Vzbudili ho dřív, a tak jsem slyšel, co se děje. Dělal jsem, že spím. Pak přišel ke mně milicionář nebo kdo, v civilu, s automatem. Šťournul mě do žeber a říká: ‚Vstávej, ty svině, půjdeš s námi.‘ Nahnali nás do jídelny a řekli nám, že jsme ohroženi, lidé by nám uškodili a oni nás musí chránit. A že nás svezou na jedno místo. Bylo tam asi deset kněží a my studenti. Naložili nás do autobusu, představené odvezli do Želiva, kam soustředili všechny představené z republiky. Nás že prý odvezou někam jinam. Bylo asi pět ozbrojených policajtů s námi v autobuse. Divili jsme se, protože jsme jeli na východ a nikdo nevěděl, jestli nás nevezou na Sibiř. V tom momentě člověk neví, co se s ním stane,“ vzpomíná Pavel.

Internace řeholníků v Králíkách

Chlapce odvezli do kláštera v Králíkách, kam dle vzpomínek pamětníka StB internovala na 150 řeholníků. „Rozdělili nás do světnic, my jsme byli čtyři na cele. Tam už byly tzv. jízdní řády, jak jsme tomu říkali – tedy pravidla, jak se máme chovat. Nechali nás nastoupit, obklopilo nás asi třicet ozbrojených policajtů a začali na nás řvát, že jsme vyvrhelové národa a že lid by nás mohl zlikvidovat, ale oni že nás budou chránit. Takže to byl úvod. Každý den že tady bude takovýto nástup a pak že budeme pracovat. Byli tam univerzitní profesoři a řvali na ně takoví pohůnci. Ale řekli jsme si, že jsme v rukách božích, a co se nám tedy může stát,“ vypráví Pavel. Klášter se proměnil v pracovní lágr, kde univerzitní profesoři opravovali a omítali zdi, mladí studenti dělali, co bylo potřeba. „Čistili jsme okapy a dělali drobné zednické práce. Vedle kláštera byl tři sta let starý dřevěný klášter, kulturní památka, kterou nám nařídili zbourat. Chodili jsme také na pole sklízet len, a když se nemohlo na pole, dělali jsme košíky,“ popisuje život v internaci pamětník.

Vojna u PTP

V září téhož roku Pavel narukoval na vojnu do Komárna k PTP (Pomocné technické prapory), kam komunisté za trest posílali „politicky nespolehlivé“ osoby. „Nastoupilo nás tam tři sta. V praporu bylo devět rot, z toho byly dvě tzv. farářské. Veleli nám tam maďarští důstojníci, nejdříve jsme se učili pochodovat, oblečení v kabátech, v nesnesitelných vedrech. Učili jsme se zpívat pokrokové písně a po třech nedělích byla přísaha,“ vzpomíná pamětník.

Poté tzv. farářskou rotu odvezli do vojenských tankových kasáren v Podbořanech. Tehdy armáda přesunula všechny tankové síly k západním hranicím, kde republiku domněle ohrožovaly imperialistické státy. Úkolem PTP pak bylo kasárna přebudovat. „Byli jsme odděleni od ostatních vojáků ostnatým drátem a do jídelny jsme směli, až když odešel poslední voják. Bydleli jsme v baráku o čtyřech místnostech a muselo se tam vejít sto padesát lidí. Spali jsme ve třech patrech, nebyla tam umývárna ani toalety. To jsme budovali za pochodu. Po práci jsme měli socialistické školení. Instruktoři s nízkou inteligencí to neuměli ani přečíst. Tak učební materiály předali jednomu knězi, aby nás školil. Jenže ten nás učil něco jiného. Nadřízení byli slovenští Maďaři a nerozuměli ničemu z toho, co nám říkal,“ vypráví s úsměvem pamětník.

Pavel vzpomíná také na nesmyslnou buzeraci ze stran nadřízených, ale i překvapivě světlé momenty, například když se vojínů zastal generál, bývalý kněz. Rota poté působila v Banské Bystrici a ve Zvolenu. „U Báňské Bystrice se budovalo letiště Tri Duby, my jsme tam stavěli vily pro důstojníky. Bydleli jsme za zdmi kasáren v takových zavšivených chlívcích. Tam jsme si sami i vařili, abychom nechodili do kasáren. Jenže jsme mezi sebou měli šikovné kuchaře a ti perfektně vařili. Navíc jsme měli skvělého velitele, nadporučíka, který byl u PTP také za trest. Měli jsme tedy pokoj.“

Pavel ve volných chvílích po těžké práci na stavbách neoficiálně vystudoval čtyři semestry filosofie, kterou přednášeli spolubratři redemptoristé a zkoušeli ho faráři – jezuité, s nimiž též sdílel stejný osud u PTP. Studijní materiály museli skrývat po stavbách, protože je každou chvíli šacovali vojenští estébáci.

Odmaturovat už nesměl

U PTP prožil 40 měsíců. Po návratu domů v roce 1954 začal pracovat v ČKD, pak doufal, že si dokončí maturitní vzdělání, aby mohl začít studovat teologii, ale komunističtí partajníci, tzv. uliční výbor v místě bydliště, mu odmaturovat znemožnili. „Bez jejich doporučení to nebylo možné. Dělali mi problémy, protože jsem odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže,“ vysvětluje pamětník absurditu tehdejších poměrů. Pavel bez maturity na teologii nemohl a církevní představený mu navrhl, aby se oženil a stal se laikem, jichž je také velmi potřeba. Pavel se s tímto řešením smířil, v roce 1955 se oženil se Zdenou Vrbovou, kterou poznal ve Sdružení katolické mládeže.

Kauza Zdeněk Cikler

Ještě než se tak stalo, po návratu z vojny se Pavel dověděl, že zatkli jeho vrstevníka, vedoucího z katolické mládeže Zdeňka Ciklera. „Jeho rodiče byli komunisté, a tak se jim podařilo dostat syna ven pod podmínkou, že podepíše spolupráci s StB. Jenže on se rozhodl, že bude vodit StB za nos, a když ho pustili, potřeboval zmizet, potřeboval se někde schovat,“ vzpomíná Pavel.

Pavel mu pomáhal dva roky, živil ho a dával peníze těm, kteří ho schovávali, například rodinám na Sušicku v Jižních Čechách. „Byl taky ubytován u jedné zdravotní sestry, bydlel za přepaženou místností. Překládal, psal, ale po třech letech v ilegalitě už mu to lezlo na mozek a chtěl utéct za hranice,“ vypráví Pavel. Zdeněk Cikler se hranice skutečně pokusil přejít, ale kvůli zradě převaděče byl v říjnu 1956 zatčen.

Zatčení a věznění

Pavel v té době pracoval v ČKD jako slévač, když pro něj přišla StB na vrátnici fabriky. Předpokládal, že ho zavřou na deset let. Odsoudili ho v roce 1957 za napomáhání útěku přes hranice na 3 roky, jeho manželka dostala 2,5 roku, potrestáni byli i další lidé ze skupiny. Zdeněk Cikler dostal 4,5 roku.

Ve vazební věznici byli společně s manželkou, ale každý samozřejmě na jiné cele.

„Moje žena byla na stejné chodbě jako já. Protože byla na první cele na té chodbě, tak z ní udělali chodbařku. To znamená, že uklízela koupelnu, chodbu a roznášela jídlo v ešusech za dveře. Před každou celou byla polička, kam se dávaly falešné zuby a brýle. Po večerce se tedy chodbou rozléhalo: ‚Zuby! Brejle!‘ Když jsem odložil své brýle, poznala je a podle toho věděla, na které cele jsem. Pak tloukla koštětem o dveře. Je to neuvěřitelné, ale na dveřích byly špehýrky s klapkami a zrovna ta naše se nedovírala úplně. Takže tam byl takový měsíček. Když tedy tloukla na ty dveře, tak já jsem ji mohl vidět. Víte, co to pro mě bylo? Že jsem ji viděl?! Když šel někdo k soudu, jeho jídlo zůstávalo na chodbě a ona vždycky říkala veliteli, aby nám to dal na celu, že jsou tam takoví dva hladovci. Takže jsme měli někdy chleba a oběd navíc. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Byla to věc Boží.“

Pavla po odsouzení převezli do Jáchymova. Více než o vlastních útrapách, které prožíval v jáchymovských dolech, Pavel vypráví o hrůzách, které protrpěla jeho žena v pracovním lágru v Želiezovcích. „Bylo to tam strašné. Pracovaly na poli, šedesát vězeňkyň bydlelo v jednom ovčíně. Tekla jen studená voda, nemohly se pořádně umýt, záchody přetékaly, ony byly špinavé, nemocné. Byly tam Cikánky, prostitutky a hodně řeholnic. Trpěla strašně, bylo to vyloženě dělané na to, aby je zničili.“

Díky amnestii oba po několika měsících věznění předčasně propustili. „Když jsme se doma s manželkou sešli, klekli jsme na zem a děkovali Bohu, že jsme živi,“ říká pamětník.

Život pod kontrolou StB

Zdena Konzalová po propuštění z vězení pracovala jako sekretářka v krčské nemocnici, Pavel se vrátil zpět do ČKD, středobodem jejich života byla ale víra. Chodili nadále do kostela, věnovali se katolické mládeži, Pavel spolupracoval se svými řádovými spolubratry a poté, co se jim v roce 1963 narodil syn Josef, pořídili si chalupu poblíž Pelhřimova, která se stala neoficiálním centrem pro rodinná setkání katolíků. Věděli, že jsou sledováni StB, několikrát změnili chatu. „Sledovali nás ale už dříve. Po návratu z vězení jsme totiž navázali kontakty se Západem, s katolickými sudetskými Němci. Bydleli jsme v Praze U Vodárny, kde seděl fízl, který nás měl pod dohledem a my jsme při tom doma ubytovávali návštěvy z Německa,“ vypráví pamětník.

1969, výjezd na Západ

V roce 1969 dostali Konzalovi ke svému překvapení výjezdní doložku a vyrazili do Říma navštívit na smrt nemocného kardinála Berana, od něhož Zdena Konzalová měla pověření starat se o katolickou mládež v Praze. „Byl to stařeček, moudrý, usměvavý a měl radost, že mou ženu viděl. Byli spolupracovníci,“ vypráví Pavel. V Mnichově pak navštívili bývalého spoluvězně, který jim otevíral dveře k emigraci, ale Pavel odmítl. „Přece nevyklidím před bolševiky pole, řekl jsem mu tenkrát. Věřili jsme, že už to bude u nás lepší. Ale nebylo.“

Práce u pražského biskupa Antonína Lišky

Dva roky poté, roku 1971, odešel Pavel z ČKD. Přesto, že plnil plán na sto procent a byl jedním z nejlépe hodnocených a placených dělníků podniku, nadřízení chtěli, aby šel příkladem a zvýšil produktivitu práce o 20 procent. „Radši jsem odešel, i když jsem nevěděl kam. Nakonec mě přijali jako šoféra měřícího vozu na katedře geofyziky, kde manželka dělala sekretářku. Vzali mě tam i přes ošklivý kádrový posudek rozvraceče republiky,“ vypráví pamětník.

V roce 1978 musel z politických důvodů zaměstnání opět opustit a do důchodu pak pracoval ve stavební geologii.

„Bylo mi 60 let, když v roce 1987 přišel do Prahy Antonín Liška, který se stal o rok později pražským biskupem. Přijal mě jako svého řidiče a asistenta,“ vypráví pamětník.

Listopad 1989: Organizace zájezdu na svatořečení Anežky České

V roce 1989, když byla 12. listopadu v Římě svatořečena Anežka Česká, Pavel Konzal spoluorganizoval zájezd českých občanů do Říma, o který byl enormní zájem. „Přišlo 7000 přihlášek. Zorganizovali jsme 70 autobusů, 3 cestovky, 4 vlaky, letadlo, zařizovali jsme ubytování v klášterech, hotelích, kempech. Všechno na koleni, po práci, ale s radostí. Že se dostalo na 9000 Čechoslováků před revolucí na Západ, byl jasný příznak toho, že se komunismus hroutil. Říkalo se, že až bude Anežka svatořečená, nastanou u nás velké změny a budeme svobodní. A to se také splnilo,“ říká Pavel Konzal.

Po revoluci 1989 začal pracovat na diecézi v oddělení památek, kde měl na starosti 13 depozitářů. Ještě v době rozhovoru, kdy mu bylo 91 let, tam docházel jednou týdně. Za svou práci pro katolickou církev obdržel nejvyšší vyznamenání pro laiky od kardinála Dominika Duky.

Paměť národa natočila také příběhy jeho bratrů Jana a Václava.