„Třeba jsem pracovala v účtárně s jednou kamarádkou a ona mi vyprávěla, jak to bylo v Rozdrojovicích hrozné. Popisovala, jak to bylo s ruskou armádou strašné. Ona vyprávěla, že museli utéct z domu, šli příkopama do Brna, byli tam zabití koně, lidi, a když se vrátili domů, tak to měli všechno zdemolované. Když tam přišli Rusi, tak si některé ženy vybrali a znásilnili je. A prý se jeden manžel postavil proti ruskému vojákovi, ale ten na něj vytáhl samopal, tak musel manželku pustit.“
„Byly šaty, všechno to objednali, maminka mi říkala, že to byla neděle, ale oni už viděli, že to bude konec. Všichni byli u mé postele, měli kolem ní svíčky, ležela jsem na posteli nahatá, ani mě neoblékli, a modlili se. A maminka tak šla ještě ten den do kostela pro faráře, naše celá rodina byla velmi pobožná, a tak se vydala za ním a řekla mu, aby za mě sloužil mši svatou. On ji šel sloužit k Marii Lurdské a on sloužil tu mši a všichni, kdo tam v tom kostele byli, tak se za mě modlili, a představte si, že já jsem se uzdravila!“
„A my jsme seděli v té kuchyni a brácha byl strašně proti komunistům a my jsme si s bráchou dobírali sestru, že ona je u komunistů, a vzpomínali jsme na to, že když dělala ekonomku na statku, tak musela vstoupit do strany. Já jsem se za ni trochu styděla a můj muž musel jít taky ke komunistům, jinak by to měl v práci špatné. Ale je to všechno o lidech. Ne všichni komunisti byli špatní, někteří druhým pomáhali a neškodili, jak říkám, je to všechno v lidech a není to o tom, že nosím na klopě placku.“
Marie Kolářová, za svobodna Varmouzková, se narodila 25. listopadu 1927 v Kuřimi. Její rodina byla bohatá a starala se o velké hospodářství. Jakmile začala druhá světová válka, rodina byla nucena opustit svůj dům a přestěhovat se do sklepa. Dům totiž obsadila německá armáda. Marie a její sestra Eva pracovaly i nadále na hospodářství a sloužily německým důstojníkům. Během války začala v Kuřimi mohutná výstavba výrobních hal a ubytoven pro dělníky. Z malé obce se tak stal přednostní cíl leteckých útoků Spojenců. Marie Kolářová a celá její rodina zažila několik leteckých náletů na Kuřim. Ten největší se odehrál v roce 1944, kdy na areál kuřimské zbrojovky dopadlo ve třech vlnách několik stovek bomb. Když se blížil konec války, Němci začali prchat z Kuřimi a také němečtí důstojníci opustili dům rodiny Varmouzkových. Z města museli odjet i němečtí statkáři, se kterými rodina pamětnice dobře vycházela. Místo nich se na rodinný statek nastěhovala ruská armáda. Po skončení druhé světové války dostala zelenou KSČ. Oldřich, manžel Marie Kolářové, vstoupil po válce do KSČ. Sám byl za války nuceně nasazený v Berlíně, a tak po jejím skončení uvěřil slibům komunistů a stal se jedním z nich. Pamětnice mu to rozmlouvala, ale manžel trval na svém, usiloval o lepší pracovní postavení a nezbylo mu nic jiného než se stát straníkem. Marie Kolářová pracovala celý život jako účetní. Žila v Kuřimi, měla jednu dceru a dvě vnoučata. Zemřela v roce 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
