Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kolářová (* 1927  †︎ 2022)

• narozena 25. listopadu 1927 v Kuřimi

• její otec tragicky zahynul

• zažila několik bombardování v Kuřimi během druhé světové války

• sloužila německému vojsku, když zabralo jejich dům

• po válce se loučila s německými velkostatkáři, kteří byli z Kuřimi odsunuti

• matka ji schovávala před ruskými vojáky – bála se znásilnění

• manžel Oldřich Kolář totálně nasazen v Německu

• rodina pamětnice přišla o majetek v době zakládání JZD

• zemřela v roce 2022

Na ten zvuk, kdy nás odpoledne bombardovala letadla, nikdy nezapomenu...

Život před válkou

Marie Kolářová, za svobodna Varmouzková, se narodila 25. listopadu 1927 v Kuřimi. Rodině patřilo velké hospodářství, a tak se po tragické smrti otce – zabil ho elektrický proud – musela maminka znovu vdát. Sama by nestačila obhospodařovat tak velké hospodářství a na pomoc dětí se také nemohla spolehnout. V té době byly ještě malé. V Kuřimi v té době bylo pouze pět velkých statků, a to přímo ve středu města. Všude kolem se rozkládaly velké polnosti. Když se přihodilo, že některá žena přišla o manžela, tak se příbuzenstvo zapojilo do hledání nového muže. Brzy se našel odpovídající ženich i pro maminku Jiřinu Varmouzkovou. Jmenoval se Popek, byl svobodný a velmi pohledný. A tak obě rodiny spojily statky a brzy se vystrojila svatba. Ženichovi v té době bylo osmadvacet let a musel převzít zodpovědnost za obě malé děti a také za celé hospodářství. „Tam se nečekalo na nějakou lásku, bralo se to prakticky. Velká láska mezi maminkou a novým mužem  sice nebyla, ale dobré přátelství určitě ano,“ vzpomíná na nového otčíma Marie Kolářová.

Zázračné uzdravení

Nový otec se začlenil do rodiny Varmouzkových velmi rychle. Do roka ke dvěma sestrám přibyl nový sourozenec, bratr Jiří. Když nastoupila pamětnice do první třídy, objevila se u ní v té době fatální nemoc, zánět mozkových blan. Doktoři jí nedávali velkou naději na přežití. Trpěla vysokými horečkami, v noci blouznila, a když nic nezabíralo, radil lékař mamince, aby ji poslala do nemocnice. Ta to odmítla a dcera zůstala doma. Její stav se však bohužel velmi rychle zhoršil a všichni kolem se museli smířit s tím, že asi brzy zemře. A tak jí nechali ušít bílé šaty do rakve a objednali faráře na poslední pomazání. Kolem její rakve rozsvítili svíce, oblékli ji do šatů a modlili se. Všichni čekali, že bude konec. Maminka poprosila faráře, aby za její dceru sloužil mši svatou. A v ten okamžik se stal zázrak. Ještě té noci se malá Marie posadila v truhle a jakoby zázrakem se do ní začal vracet život. Nemoc ustoupila, ale  přece jenom jí něco vzala. Dlouho nemohla mluvit. Než se jí vrátil hlas, trvalo to téměř půl roku.

Válka v Kuřimi

Druhá světová válka citelně zasáhla malou obec nedaleko Brna, Kuřim. 

Když se v dubnu 1940, rok po příchodu nacistů, otevírala v malém sále sokolovny v Kuřimi první školka, nikdo z občanů netušil, jak radikálně se promění život ve městě. Tehdejší zhruba třiapůltisícový městys se zámkem, kostelem a pivovarem musel Palackého náměstí přejmenovat na náměstí Viktoria. Český název městečka, tehdy psaný Kuřim, byl stále častěji nahrazován německým Gurein. Výstavbu nové české obecné školy už protektorátní vláda zakázala.

„Já jsem měla ráda šlágry a poslouchala jsem je v rádiu. Najednou začali hlásit, že letí nějaká letka amerických letadel. Pak přestala jít elektřina, takže rádio utichlo. Vyšla jsem ven a uslyšela silný hukot letadel. A přitom ten den bylo tak nádherně, svítilo slunce, na nebi ani mráček, a najednou zpovzdálí letěla letadla. Vypadala z dálky jako vlaštovky,“ vzpomíná na okamžiky před bombardováním Kuřimi Marie Kolářová. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo nechat pečení buchet a utíkat do zahrady. Všude strašný randál, valil se kouř a já běžela ze zahrady do nedalekého lesa. Tam už postával dav a všichni byli strašně zmatení. Dívali jsme se shora ze skalky na tu spoušť. To byly první okamžiky, kdy začala válka. Netušili jsme, že takových bombardování zažijeme ještě několik.“

Tak začala válka

Od třicátých let měl na vyspělý český průmysl spadeno čelný představitel nacismu Hermann Göring. Jedním ze strategických podniků byla také brněnská Zbrojovka, kterou záhy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 pod nátlakem ovládl německý kapitál a musela začít sloužit novým pánům. Potřeby zbrojní výroby rostly, a tak Göring rozhodl o vybudování nové strojírny v Kuřimi. Předpokládalo se, že by se tu ročně mohlo vyrobit více než 3 000 obráběcích strojů pro výrobu leteckých motorů. A tak po vypuknutí války začala v Kuřimi mohutná výstavba výrobních hal, železniční vlečky a ubytoven pro dělníky. Část zaměstnanců pocházela z okolních obcí, další přišli v rámci totálního nasazení. V průběhu války také Göring rozhodl, že se do areálu kuřimské zbrojovky přenese výroba z Hamburku, výroba společnosti Klöckner Flugmotorenbau GmbH. S německou firmou se do Kuřimi přestěhovaly i tisíce německých zaměstnanců s rodinami. Pro ně se začaly stavět nové ubytovací kapacity. „Jedna kolonie se v Kuřimi jmenovala Nový Hamburg a my jsme těm Němčourům říkali ‚Hamburáci‘,“ vzpomíná Marie Kolářová. Z malé obce Kuřim se stal přednostní cíl leteckých útoků Spojenců.

Úkryt v kuřimských štolách

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava pracovaly v kuřimské zbrojovce firmy Klöckner tisíce lidí. V roce 1943 ale Spojenci zintenzivnili letecké nálety na Německo i protektorát, a tak se pod kopcem Záruba začaly hloubit štoly, které měly být využívány jako kryty. Dokonce se počítalo s přestěhováním výroby do podzemí. To už ale nacisté nestihli. V pátek 25. srpna 1944 během odpoledne dopadlo na areál kuřimské zbrojovky ve třech vlnách několik stovek bomb. Kouř po svržení prvních dvou dávek zastínil pilotům výhled, a poslední bomby tak zasáhly nejen továrnu, ale i civilní objekty. Při náletu zahynuly desítky lidí. Nálet byl pro zbrojovku zničující a pro obyvatele městečka traumatizující, takže se při dalších náletech rozhodli opustit své domovy a ukrýt se ve štolách. Odhaduje se, že v posledních čtrnácti dnech války se ve štolách ukrývalo asi 3 000 civilistů nejen z Kuřimi, ale i z okolních vesnic. „Co se dělo ve štolách, jak tam probíhal denní život, jsem se dozvěděla od své babičky, která tam musela strávit několik týdnů. Moje maminka se rozhodla, že zůstaneme raději doma, a tak jsem se do útrob štoly nikdy nepodívala. Ale pamatuju si z vyprávění, že si tam lidé museli zorganizovat provizorní zásobování, toalety a větrání. Vchodů do štol bylo celkem šest,“ říká pamětnice. Vyhloubené chodby pronikaly do nitra kopce a spojovaly je příčné tunely. Šířka chodby čítala dva a půl metru, výška kolem tří metrů. Vchody do kuřimských štol byly po válce z větší části zavaleny.

Osvobození Kuřimi

„Když přišli Němci do Kuřimi, přestěhovali jsme se do sklepa a oni zabrali náš statek. Ale na dobré náladě nám to nic neubralo. U nás byl dům otevřených dveří. My jsme ve sklepě zpívali, večery jsme trávili zpěvem v kuchyni, a když se blížil konec války a Němci se museli odstěhovat, tak dělali u nás doma rozlučku. Sousedka jim musela upéct dort a jeden Němec přišel za maminkou a prý, jestli by jim děvčata nezazpívala. Ale maminka nás nepustila. A Němci to respektovali. Třeba kdyby to byli Rusi, tak ti by nás asi vzali a znásilnili, ale Němci se k nám chovali slušně a nedovolili si naprosto nic. Možná to bylo především proto, že to byli důstojníci. Oni pak odešli a fronta postupovala,“ vzpomíná na válečné období Marie Kolářová. S německými vojáky se museli odstěhovat také starousedlíci. „Němec Sára byl velkostatkář, pak Brunovski, který měl v Kuřimi zahradnictví, a Seidner, ten měl lesy. Tito tři patřili k velkým továrníkům a museli z Kuřimi odejít.“ Pak přišlo osvobození. Na začátku května vpodvečer ustala palba ze samopalů, zbylí Němci ustupovali směrem k Tišnovu, ničili výzbroj a vozidla a v noci ustoupili úplně. Dne 8. května prošly obcí jednotky rumunských vojsk směrem k Senticím. Dne 9. května v poledne prošel obcí poslední oddíl vojáků a po poledni se to už v Kuřimi hemžilo ruským a rumunským vojskem.

Němce vystřídali Rusové

Z nekonečného ticha se najednou ozvala obrovská rána. Do povětří vyletěl most u hřbitova, kudy vedla trať na Tišnov. Němci most za sebou vyhodili záměrně, aby se k nim nedostali Rusové. „Vypadly nám doma všechny tabulky u oken. V noci jsme spaly jako děti vzadu v domě v malé světničce a najednou k nám  přišli Rusi. O půlnoci. Zabouchali na dveře a rodiče je museli pustit dovnitř. Maminka jim pod nátlakem byla nucena uvařit tele a tatínek jim ustlal na slámě. Maminka o nás měla velký strach, nechtěla jim to tele vařit, ale oni jí pohrozili, že když jim ho neuvaří, tak si vezmou jejich děti. Jakmile se ráno vyspali, tak odešli pryč. Ale pak k nám přišel jeden ruský důstojník, obrovský chlap. Já jsem byla sama doma a on na mě houkl, že se u nás chce ubytovat. Když si lehl do postele, tak pod ním praskla, jak byl obrovský. U postele schovával velký kufr. Měl tam  spoustu nakradených věcí. Povlečení, ručníky, broušené sklo, ale i zbraně. Když opouštěl náš dům, každému něco věnoval,“ vzpomíná Marie Kolářová. A tak maminka dostala povlečení, pamětnice punčochy, otec vodku a bažanty a bratr si vzal čokoládu.

Manžel totálně nasazený

Manžela poznala pamětnice hned po skončení války. Potkali se v Brně. Oldřich prožil krušná léta coby totálně nasazený v Berlíně, kde pracoval na leteckých motorech. Marii Kolářové vyprávěl o tom, jak tam všichni trpěli hladem a že tam zažil 240 náletů. Od té doby neměl v pořádku nervy. „Už se vědělo, že Němci prohrávají, a on si řekl, že musí utéct. Sebral se a dostal se vlakem až do Prahy, kde se schovával. Pak utekl na nádraží a rozhodl se jet vlakem do Brna. Ale všude byly německé kontroly, tak to udělal tak, že se vyhýbal lidem, a dostal se tak pěšky až na Moravu. Pomáhal lidem na hospodářství a dostal se domů, ale doma ho nechtěli. Řekli mu, že doma nemůže zůstat, že je tam načerno, a kdyby se to ostatní dozvěděli, tak by celou rodinu vyvraždili,“ vypráví pamětnice. Oldřich tedy odcestoval k sestře do Brna. Statečná žena neváhala ani minutu a schovala ho na půdě. Tam přečkal až do konce války.

Komunisté u moci

Lidé v Kuřimi po válce hromadně udávali a někteří museli pod nátlakem vstoupit do KSČ. Také Oldřich Kolář musel vstoupit ke komunistům.

„Někteří ale nebyli tak nejhorší, třeba lidem,  kteří se dostali do nesnází, pomáhali. Holt byla taková doba. Můj nevlastní otec musel jít také ke komunistům. Sebrali mu pole a statky a pak dělal v JZD. Bylo to pro něj hrozné. Asi kvůli nim taky umřel. Maminka se zhroutila, pořád byla špatná, pak nakonec dostala mozkovou mrtvici a v Tišnově v nemocnici zemřela. Já nevím, jak zemřu, třeba na té mojí zahradě, jak tam pořád něco okopávám,“ říká Marie Kolářová. Dnes žije v Kuřimi. Má jednu dceru a dvě vnoučata.