Wilibald Klinger

„Po těch deseti letech se naskytla možnost, že jsme mohli náš dům, starý, původní, můj rodinný dům, že jsme mohli koupit zpátky. Potom, když nás vystěhovali, tak nám vlastně zkonfiskovali veškerý majetek. To jsme neměli nic jiného než jenom, co bylo v těch balíkách, co jsme si vezli s sebou. To ještě když v tom lágru, když jsme tam přišli, tak se pamatuju, tam měli takový prkna a každýmu ten raneček vysypali, ještě zkontrolovali. A pamatuju se, ještě tatínek měl v kapse cigarety, měl krabičku, tak tu mu sebrali. Tu ani nesměl mít. Tam jsme takhle byli. Přežili jsme celou zimu v tom lágru.“

„Babička byla potom odsunutá v roce 1945. Veškeré německé rodiny musely potom opouštět vlastně svůj domov, kde se narodily, kde žily. Já jako dítě si pamatuju, když babička odcházela, tak byl průvod takový, kde se těm lidem dalo předem říct, že si můžou zabalit do váhy padesáti kilogramů, co si můžou vzít s sebou. A to ostatní všechno zanechali doma. Byli odsunutý a my jsme potom o nich ani nevěděli, kde končili, kde končila jejich dráha. Až potom po dlouhé, dlouhé době jsme potom získali kontakt, kde vlastně jsou, a mohli jsme se s nimi i spojit.“