Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Wilibald Klinger (* 1941  †︎ 2022)

• narozen 14. srpna 1941 ve Velkém Šenově

• pochází z německé rodiny, babička v roce 1945 odsunuta

• rodičům přišel příkaz k vystěhování v roce 1946

• v táboře ve Šluknově čekali tři čtyři měsíce na transport do Německa

• díky práci tatínka se nakonec rodina vrátila zpátky

• dům i majetek už měli zabraný, žili v Leopoldově

• po 10 letech mohli odkoupit svůj původní dům

• celý život se věnoval muzice

• pracoval v podniku Stap, poté v autodopravě či ve skladu

• s manželkou měli penzion na Vlčí Hoře, kde bydlí dodnes

• v 60 letech si udělal letecký průkaz

• zemřel při letecké nehodě 12. listopadu 2022

„Dětství bylo trošku kruté. Narodil jsem se v roce 1941, což byl válečný čas. Jsem z německé rodiny,“ představuje se v úvodu vyprávění Wilibald Klinger, narozený 14. srpna roku 1941 ve Velkém Šenově. Na válku má Wilibald vzpomínek málo, ostatně byl ještě malý chlapec, přesto si však vybavuje dunění, když Američané bombardovali Drážďany.

Tehdy žili ještě jeho prarodiče. Dědeček, který byl mistrem v šenovských železárnách, zemřel v roce 1944 a babička byla odsunuta hned po válce v roce 1945.

„Jako dítě si pamatuju, když babička odcházela. To byl průvod, kde se lidem předem řeklo, že si můžou zabalit do váhy padesáti kilogramů. A všechno ostatní zanechali doma,“ vypráví Wilibald s tím, že jeho rodiče po odsunu o příbuzných prakticky nic nevěděli.

„Nevěděli jsme, kde skončili. Až potom po dlouhé, dlouhé době jsme získali kontakt, kde vlastně jsou, a mohli jsme se s nimi spojit,“ popisuje dobu, kdy už byl dospělý. A to přesto, že babička byla i s Wilibaldovým bratrancem a jeho rodinou odsunuta nedaleko, do Leutersdorfu, obce v německém Sasku, která leží kousek za Varnsdorfem. 

„Ale neměli jsme s nimi absolutně žádný kontakt. Nevěděli jsme, kde jsou. A bylo to tak blizoučko,“ popisuje dnes Wilibald.

Příkaz k vystěhování přišel v roce 1946

O rok později, tedy v roce 1946, přišel příkaz k vystěhování také pro Wilibalda a jeho rodiče včetně dalších čtyř sourozenců. Tehdy mu bylo pět let.

„Nevěděli jsme, kam jdeme, co a jak. Byl dojednán termín, to si pamatuju. Moje sestry ještě šily deky dohromady a do toho dávaly prádlo a potřebné věci, protože jsme si mohli vzít na osobu padesát kilo,“ popisuje.

Ve sjednaný den pro rodinu skutečně dorazilo nákladní auto, na které je i s věcmi naložili. „Odvezli nás do takového tábora na soustředění, byl ve Šluknově. Na ten si pamatuju už jako dítě,“ vybavuje si i dnes. Tady rodina čekala na transport do Německa, odkud je zase měli rozdělovat dál. Na místě však Wilibald s rodinou strávil tři nebo čtyři měsíce, v podstatě tam přečkali celou zimu.

Kousek štěstí

Wilibaldův tatínek Václav byl předtím zaměstnaný v tiskárně ve Velkém Šenově. Vystěhováni byli nejen majitelé firmy, ale i nemálo jejích zaměstnanců, takže se výroba v podniku prakticky zastavila. Správce tiskárny proto zajel do tábora do Šluknova za Wilibaldovým tatínkem s tím, že ho potřebují. A že chtějí, aby zůstal. 

O něco později tak rodinu opět naložili do auta a odvezli zpátky do Velkého Šenova. „Jenomže náš dům už byl obsazený, majetek byl také pryč,“ vzpomíná Wilibald. 

Rodina dostala k pronájmu domek, který byl pro bydlení nevhodný a nadto v něm byly také štěnice. Tatínek si na tyto podmínky stěžoval v práci a rodina se krátce nato přestěhovala do Leopoldova, do domu, který sdílela s další rodinou.

Nevšímej si toho

Tady žila rodina deset let, Wilibald zde prožil dětská léta. Poté se naskytla možnost, aby Wilibaldova rodina mohla svůj starý, původní dům, rodný dům Wilibalda koupit zpátky.

Roky ve škole ale nebyly pro Wilibalda jednoduché. Jako německé dítě nemluvil česky a výuce nerozuměl. Občas si také vyslechl od spolužáků posměšky. Vždy se ale snažil řídit radou své maminky Marie, která zněla: „Nevšímej si toho.“

Z tehdejších třiceti dětí ve třídě byla ani ne čtvrtina německého původu, neboť ostatní byli i s rodinami nekompromisně odsunuti.

Se ženou je dala dohromady hudba

Wilibald nastoupil po absolvování měšťanky do tkalcovny, tehdy mu bylo třináct let. V podniku Stap ve Velkém Šenově se učil tkalcovství.

V roce 1965 se seznámil se svou budoucí manželkou, stalo se tak díky jeho další vášni – muzice. Spolu s kapelou objížděl různé zábavy, později se dostal i do zahraničí. Vyučil se hře na housle, klarinet i saxofon.

Zaměstnání v tkalcovském podniku po letech vystřídal za práci v autodopravě ve státním podniku, kde jezdil s nákladním autem. Jeho tehdejší výplata činila 2300 korun hrubého, nadto měl mnohdy i 150 hodin přesčasů měsíčně. Později pracoval v prodejně motocyklů, kde strávil několik let, poté přešel pracovat do skladu nábytku, kde působil také jako vedoucí. Strávil tam třináct let. 

Po sametové revoluci si s manželkou založili na Vlčí Hoře, kde bydlí dodnes (2022), penzion Veronika. Tam je často navštěvovali němečtí turisté, zpravidla za války odsunutí, kteří se přijeli podívat do míst, která znali jako malí. 

Později se ženou penzion prodali a Wilibald se začal věnovat létání. „Když mi bylo šedesát, začal jsem dělat pilotní průkaz,“ říká dnes se smíchem.

A na dotaz, jakým krédem se v životě řídí, odpovídá: „Mám radost, když můžu někomu pomoci.“