Marcela Klenerová

"Můj dědeček Pošta, František Pošta, byl legionář, který šel s Masarykovým vojskem, jeli do Vladivostoku. Dělali anabázi. A pak nazpátek přes Vladivostok domů. Vrátili se v roce 20. Ale mezitím dědeček našel na nádraží dívku, která se tam schovávala. Byla to moje babička, která byla z bohaté ukrajinské rodiny z Kyjeva, kde měli několik domů, měli velkostatek a Bílí je všechny povraždili. Ona se jediná z rodiny schovala někde pod stolem, sebrala šperky a utekla na nádraží. Chtěla prostě pryč z té hrůzy, kterou zažila. Celá rodina vyvražděná. A dědeček, protože dědeček můj byl moc hezký. Po něm byl můj tatínek moc hezký, říkali mu vždy: ženy, zpěv a víno. A dědeček si ji potom vzal. Babička byla v jiném stavu a to bylo s mým tatínkem. Ten se narodil v Šadrinsku na Urale, po cestě. A když jeli nazpátek, tak se narodila teta Tamara. Tatínek se jmenoval Mstislav. A dříve mi každý říkal: Ty máš tatínka Mstislava, co to je za divný jméno?"

"A pak byl 68. rok. A já jsem s mým mužem sloužila, on měl službu lékařskou, já sesterskou. A přišel ke mně ve dvě v noci lékař z umělé ledviny, tam byla umělá ledvina, první v republice založená. Říkal mi: Pusťte rádio po drátě. Já jsem říkala, to nehraje už, ve dvě. Mělo to určitou omezenou dobu. A on říkal: Ne, něco se děje, pusťte to, hned to pusťte. A tam bylo, že jsme okupováni vojsky. Nad námi začala létat letadla, byl velký hluk. Já jsem telefonovala mému muži a říkala jsem: Pane asistente, vstávejte, jsme okupovaní. Takže já jsem ho vzbudila. Všichni jsme letěli z celé kliniky, to byly tři patra, já sloužila v prvním patře. Letěli jsme před kliniku a pozorovali jsme letadla a všechno. Pak se usadili na Karláku v parku. Tam to všechno bylo podělané, protože se tam usadili Rusáci. Já jsem týden nemohla ze špitálu, protože ta děvčata, co měla službu, se nemohla dostavit. Pak jsem tam týden sloužila, vždy jsem si šla akorát lehnout. Dělali jsme to takhle. Byla to velice těžká doba."