Marcela Klenerová

* 1946

  • "Moje sestra chodila na Bílou horu do základní školy, je tam taková malá základní školička. Učila tam paní učitelka Tůmová, která byla sestra Milady Horákové. A můj otec, když se jednalo o tu popravu, tak napsal té malé holce - ona chodila snad do třetí třídy - dopis, aby ho přečetla paní učitelce. Sestra si na to teď vzpomínala, že četla paní učitelce Tůmové, že tatínek a naše rodina s tím nesouhlasí. Teď nevím, jestli už byla popravená, nebo jestli to bylo před tou popravou. Se sestrou jsme si říkaly, že to bylo hrdinství, protože si myslím, že kdyby to někdo býval řekl, tak za to tatínek mohl pěkně zaplatit. A on stejně platil, protože měl toho otce takového."

  • "Můj dědeček Pošta, František Pošta, byl legionář, který šel s Masarykovým vojskem, jeli do Vladivostoku. Dělali anabázi. A pak nazpátek přes Vladivostok domů. Vrátili se v roce 20. Ale mezitím dědeček našel na nádraží dívku, která se tam schovávala. Byla to moje babička, která byla z bohaté ukrajinské rodiny z Kyjeva, kde měli několik domů, měli velkostatek a Bílí je všechny povraždili. Ona se jediná z rodiny schovala někde pod stolem, sebrala šperky a utekla na nádraží. Chtěla prostě pryč z té hrůzy, kterou zažila. Celá rodina vyvražděná. A dědeček, protože dědeček můj byl moc hezký. Po něm byl můj tatínek moc hezký, říkali mu vždy: ženy, zpěv a víno. A dědeček si ji potom vzal. Babička byla v jiném stavu a to bylo s mým tatínkem. Ten se narodil v Šadrinsku na Urale, po cestě. A když jeli nazpátek, tak se narodila teta Tamara. Tatínek se jmenoval Mstislav. A dříve mi každý říkal: Ty máš tatínka Mstislava, co to je za divný jméno?"

  • "A pak byl 68. rok. A já jsem s mým mužem sloužila, on měl službu lékařskou, já sesterskou. A přišel ke mně ve dvě v noci lékař z umělé ledviny, tam byla umělá ledvina, první v republice založená. Říkal mi: Pusťte rádio po drátě. Já jsem říkala, to nehraje už, ve dvě. Mělo to určitou omezenou dobu. A on říkal: Ne, něco se děje, pusťte to, hned to pusťte. A tam bylo, že jsme okupováni vojsky. Nad námi začala létat letadla, byl velký hluk. Já jsem telefonovala mému muži a říkala jsem: Pane asistente, vstávejte, jsme okupovaní. Takže já jsem ho vzbudila. Všichni jsme letěli z celé kliniky, to byly tři patra, já sloužila v prvním patře. Letěli jsme před kliniku a pozorovali jsme letadla a všechno. Pak se usadili na Karláku v parku. Tam to všechno bylo podělané, protože se tam usadili Rusáci. Já jsem týden nemohla ze špitálu, protože ta děvčata, co měla službu, se nemohla dostavit. Pak jsem tam týden sloužila, vždy jsem si šla akorát lehnout. Dělali jsme to takhle. Byla to velice těžká doba."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.11.2024

    (audio)
    délka: 01:52:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Interna byla můj osud, muž se stal profesorem i bez strany

Dobová fotografie Marcely Klenerové
Dobová fotografie Marcely Klenerové
zdroj: Archiv pamětníka

Marcela Klenerová se narodila 27. června 1946 v Řepích u Prahy. Dědeček z otcovy strany František Pošta byl ruský legionář. Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Kladně a v roce 1964 nastoupila na interní oddělení do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, kde se seznámila se svým budoucím mužem profesorem Pavlem Klenerem. V srpnu 1968 strávila kvůli výjimečnému stavu na službě ve Fakultní nemocnici celý týden. V roce 1971 se provdala za Pavla Klenera a měli spolu dceru Veroniku a syna Pavla. V roce 1989 se Pavel Klener stal ministrem zdravotnictví za OF a Marcela Klenerová se seznámila s Olgou Havlovou. Stala se tak jedním se zakládajících členů Výboru dobré vůle. Aktivně v něm působila až do roku 1996. Celý život pracovala ve zdravotnictví, po nástupu do penze se začala věnovat uměleckým oborům na univerzitě třetího věku. V roce 2024 žila v Praze.