Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Klenerová (* 1946)

• narodila se 27. června 1946

• její děd František Pošta byl ruský legionář

• vystudovala Střední zdravotnickou školu v Kladně

• pracovala na interně ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí

• v roce 1971 se provdala za hematologa a onkologa Pavla Klenera

• po roce 1989 se stala zakládající členkou Výboru dobré vůle

• ve výboru byla činná do roku 1996

Těžký, ale hezký. Tak Marcela Klenerová popisuje svůj život, který od sedmdesátých let prožila po boku známého hematologa a onkologa profesora Pavla Klenera. Pamětnice, která se provdala do čistě lékařské rodiny a sama celý život pracovala ve zdravotnictví, původně chtěla studovat bytovou tvorbu. 

Ačkoliv je teď tělem i duší Malostraňačka, kam se provdala na začátku sedmdesátých let, kořeny má úplně jinde. Pamětnice se 27. června 1946 narodila v Řepích u Prahy. A tam také u svých prarodičů vyrůstala. „Moji rodiče spolu nebydleli. Otec mého otce byl legionář, takže měl tatínek škraloup a nesměl pracovat v Praze. Jezdil proto do Netolic v jižních Čechách. Já jsem žila v Řepích u babičky a dědečka a moje sestra a matka zase žily ve vile v Ruzyni,“ vysvětluje pamětnice složité rodinné poměry. Dědeček z otcovy strany se jmenoval František Pošta a bojoval v ruských legiích. „Šel s Masarykovým vojskem, vrátili se v roce 1920,“ popisuje příběh, který zná z vyprávění. V Rusku také František Pošta potkal svou budoucí ženu. „Byla z bohaté ukrajinské rodiny z Kyjeva. Měli velkostatek. Bílí je všechny povraždili, ona jediná z rodiny se schovala někde pod stolem, sebrala šperky a utekla na nádraží,“ vypráví pamětnice, jak se její předci stali obětmi občanské války na území Ruska. Babička Anna utekla Bělogvardějcům, což byli příslušníci skupin bojujících proti Rudé armádě. Šlo o odpůrce bolševické vlády v Rusku.
Mladým manželům se ještě v Rusku narodil první syn a otec pamětnice, Mstislav Pošta. Cestou do Československa přišla na svět ještě teta Tamara. 

Sestru učila sestra Milady Horákové

Malá Marcela se s prarodiči z otcovy strany tolik nevídala, proto na babičku Annu nemá mnoho vzpomínek. Dětství trávila u rodičů své matky v Řepích. A i když nevyrůstala se svou starší sestrou, některé události z doby její školní docházky se jí vryly do paměti. „Moje sestra chodila do školy na Bílou horu, kde učila paní učitelka Tůmová. Sestra Milady Horákové. Můj otec té malé holce napsal dopis, aby ho paní učitelce přečetla. Stálo tam, že tatínek a naše rodina s tím nesouhlasí,“ vzpomíná Marcela Klenerová na to, jak se Mstislav Pošta postavil proti vraždě Milady Horákové. Na počátku padesátých let se podobné názory nahlas neříkaly. To si zpětně uvědomuje i pamětnice. „Bylo to hrdinství, protože si myslím, že kdyby to někdo býval řekl, tak za to tatínek mohl pěkně zaplatit. A on stejně platil, protože měl takového otce,“ přiznává, že komunistům nebyli legionáři po chuti. Kromě toho ale na první roky svého života vzpomíná s láskou. „Měli jsme nádherné dětství, i když jsme toho neměli moc. Nepamatuji si, že bychom měli maso. Jedla jsem chleba se sádlem a cibulí. Říkala jsem tomu chlsoco,“ popisuje pamětnice, že s prvními roky života má spojenou hlavně babiččinu výbornou kuchyni. „Namáčela květy bezinek do těstíčka a to se smažilo,“ vybavuje si jednu z pochoutek. U rodičů maminky vyrůstala do desíti let, pak se všichni společně i s tatínkem odstěhovali do domu na Ruzyni. 

Než se pamětnice nadála, musela přemýšlet, kam se vydá na střední školu. „Chtěla jsem jít na bytovou tvorbu,“ vypráví. „Hezky jsem kreslila, ale tatínek řekl, že z takové školy budu švadlena a ať jdu na zdrávku,“ vysvětluje. Medicínská kariéra byla původně sen její starší sestry, která ale kvůli otcově škraloupu všeobecné lékařství studovat nemohla. Místo toho šla na stomatologii. Marcela Klenerová se na zdravotnickou školu sice dostala, ale i tak to měla složitější než její vrstevníci. „Hlásila jsem se na zdravotnickou školu do Prahy, ale nebylo mi dovoleno tam studovat, tak jsem musela do Kladna,“ vysvětluje, že si v šedesátých letech nemohla vybírat, do které školy půjde. Celé čtyři roky studia tak dojížděla do středočeského města. Po maturitě se jí ale přeci jen podařilo dostat do Prahy. „V Kladně jsme byly z Prahy dvě, tím pádem jsem dostala umístěnku do Prahy na Karlák. Nikdo se neptal, jestli chci na chirurgii, oční, nebo kam. Dali mě rovnou na internu,“ popisuje běžnou praxi v umisťování vystudovaných odborníků na různá pracoviště. Na interně ve Všeobecné fakultní nemocnici se v roce 1964 seznámila se svým budoucím mužem. 

Vojáci se utábořili na Karlově náměstí

„Interna byla můj osud,“ shrnuje stručně seznámení, i když v té době Pavel Klener odjížděl na praxi do Francie. Navíc byl ženatý. I Marcela Klenerová se v roce 1966 nakrátko vdala. Když ale s Pavlem Klenerem 21. srpna 1968 sloužila noční službu, už byli oba rozvedení. „Ve dvě v noci ke mně přišel lékař z umělé ledviny a říkal mi: Pusťte rádio po drátě. Něco se děje. A tam bylo, že jsme okupováni vojsky,“ vzpomíná na příjezd vojsk Varšavské smlouvy. Marcela Klenerová pak ve fakultní nemocnici strávila celý týden. „Děvčata, co měla službu, se nemohla dostavit. Pak jsem tam týden sloužila, vždy jsem si šla akorát lehnout. Byla to velice těžká doba,“ vzpomíná. Na Karlově náměstí si vojáci navíc udělali improvizovaný tábor, doktoři na ně hleděli z oken. „Když jsem jela po týdnu domů, tak jsem se musela legitimovat u Národního divadla, byly tam tanky. Schválně jsme nosily s kamarádkou trikolóry, já ji ještě z toho osmašedesátého pořád mám,“ přiznává. 

Budoucího profesora si Marcela Klenerová vzala v roce 1971. „Byla to nejhorší doba, tehdy už byly prověrky. A muž tam řekl, že se vstupem vojsk nesouhlasí. Tím pádem ho vyhodili, ale on byl dost bojovný typ. Nenechal si to líbit a pořád se ohrazoval. Takže ho vzali nazpátek,“ vypráví pamětnice. Návrat Pavla Klenera ale nebyl tak jednoduchý. Vrátil se na pozici asistenta, která se musela každý rok obnovit. „První roky jsme tak žili v nejistotě a dluzích. Muž navíc sedm let nesměl obhajovat vědeckou kandidaturu.“ Když v roce 1974 napsal odbornou monografii, musel ji nejprve schválit politický cenzor – a teprve po této monografii mohl vědeckou kandidaturu v roce 1976 obhájit. Přednost vždy dostali straníci. „Muže nutili do strany čtyřikrát, ale šlo to i bez toho, stejně se stal profesorem,“ vypráví pamětnice pyšně. Mladý pár se hned po svatbě přestěhoval na Malou Stranu, kde Pavel Klener vyrůstal od dětství, i když se svým rodičům narodil v Bratislavě. 

Auto jsme východním Němcům nevzali

„Nikdo tam nebyl, bylo tam pusto a prázdno,“ popisuje jednu z nejstarších pražských čtvrtí pamětnice. Páru se brzy narodila dcera Veronika a syn Pavel a mladá maminka je často brala do divadel a na společenské akce, které patřily k malostranskému životu. Pražská čtvrť měla fascinující genius loci. „Bydleli tam Kemr, Kolářová, Werich. Pamatuji si na Janu Werichovou, jak seděla a pila červený víno v Karmelitské. Já chodila okolo do Prokopské.“ Navzdory životu v jedné z nejkouzelnějších částí Prahy rodina měla co dělat, aby se uživila. I kvůli ústrkům komunistické strany musela Marcela Klenerová brzy po porodu obou dětí nastoupit do práce. Na manžela ale vzpomíná s láskou, velmi si ho kvůli jeho práci a sebedisciplíně vážila. „Nemohl být bez práce ani den po svatbě, byl to jeho život. Napsal asi pětadvacet knih a nemůžu si už ani vzpomenout, co on všechno byl. A přitom jsem to s ním všechno prožila. Musím si přečíst jeho životopis,“ vypráví Marcela Klenerová se smíchem. Pavel Klener se postupně vypracoval mezi lékařskou špičku. 

Rodina Klenerova žila spokojeně, pořád ale v nesvobodném prostředí. Už v osmdesátých letech ale pamětnice začala vnímat postupné uvolnění poměrů. Všimla si toho právě díky změnám v ulicích Malé Strany. Od prosince roku 1980 se na jedné ze zdí začala objevovat hesla na uctění památky Johna Lennona. „Celá léta tam byl jen patník. Divím se, jak to tam mohlo takhle vyrůst. Chodila jsem okolo často. Ale pak se komunisté naštvali a celé to zabílili. Nicméně jim to nebylo nic platné,“ vypráví, jak během osmdesátých let vznikl novodobý památník, u kterého se dodnes setkávají turisté nebo pouliční zpěváci. Tehdy se v těch místech a také v nedaleké Malostranské besedě setkávala spousta disidentů. K nim se ale Klenerovi neřadili. „Muž byl ve špitále, já taky. Měla jsem co dělat, abych obstarala děti. My jsme se toho zkrátka neúčastnili.“ 

Kvůli velkému pracovnímu vytížení byli nezúčastněnými pozorovateli i dalších historických událostí. Třeba když na podzim roku 1989 utíkali občané Německé demokratické republiky přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Tisíce rodin nechaly stát svá auta v ulicích Malé Strany a podle dobových zpráv z ČTK se snažili dostat na území Lobkovického paláce, kde sídlilo velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Patnáct tisíc lidí z východního Německa o pár dní později vyjelo z pražské Libně za svobodou do západoněmeckého Hofu. Na Prahu plnou trabantů si lidé pamatují dodnes. „Říkali jsme si, že je škoda, že jsme si jedno auto nevzali,“ vypráví pamětnice s nadsázkou. „Velmi dobře si vzpomínám, jak odjížděli plnými autobusy z Tržiště. Mávala jsem jim. Ale k velvyslanectví jsem se dívat nešla, jak přelézají tu zeď. To jsem si netroufla,“ shrnuje události září 1989. Tehdy už se s mužem snažili chodit na demonstrace, když jim to čas dovolil. 17. listopadu 1989 ale strávili na chatě. O revolučních událostech se tak dozvěděli od dcery, když se z odpočinkového víkendu vrátili. Netrvalo dlouho a Pavlu Klenerovi, který se mezitím zapojil do Občanského fóra (OF), se ozvali zástupci nově se formující demokratické vlády. 

Zdravotnictví už bych si nevybrala

„Pitra, který byl tehdy předseda, chtěl, aby se muž stal ministrem zdravotnictví za OF. Muž to nejprve odmítl, řekl, že aby byl on ministrem, je úplná hloupost. Tak ho přivezli domů a my se smáli, že jsme mohli mít tátu ministra.“ Jenže František Pitra to nevzdal a Pavel Klener se ministrem zdravotnictví nakonec přeci jen stal. „Dodnes jsme se nedozvěděli, kdo ho vlastně navrhl. Muž byl zničený, strašně to nechtěl,“ vybavuje si pocity svého manžela. Byl v první řadě doktor, do politiky se nehrnul. Těžce nesl i to, že v prvních měsících své nové pozice musel propouštět komunistické úředníky, kteří na ministerstvu úřadovali za předešlého režimu. „Neměl na to žaludek, ale musel. Myslím si, že na tom si tehdy zničil zdraví, vyletěl mu tlak. Byl v podstatě neléčený, neměl na to čas,“ vysvětluje, že ve stejné době byl zároveň přednostou onkologické kliniky. 

Pavel Klener na postu ministra setrval pouhých sedm měsíců, mezitím se ale jeho žena stihla seznámit třeba s Olgou Havlovou. „Paní Olga říkala, že když jsem žena ministra zdravotnictví, měla bych být členkou něčeho, co chce založit. Tak jsem se stala zakládajícím členem Výboru dobré vůle,“ vzpomíná skromně, jak byla u začátků stále fungující nadace manželky prvního polistopadového prezidenta. „Většinou tam byli samí disidenti. Olga Stankovičová s manželem Andrejem, Klement Lukeš, Martina Vondrová… Ze začátku nás moc nebylo,“ vyjmenovává. Marcela Klenerová se účastnila akcí, které výbor zaštiťoval, a díky členství se setkala se spoustou zajímavých lidí, třeba Matkou Terezou. Dnes ale přiznává, že ve vedení výboru byl zpočátku podle jejích vzpomínek velký chaos. „Nebyli jsme na takový chaos zvyklí. Mysleli to všichni dobře, ale někdy jsem si říkala, že bych třeba udělala něco jinak. Ale já tam neměla takové slovo,“ vzpomíná. Když se v roce 1993 stala ředitelkou výboru lékařka Milena Černá, pamětnice s tím nesouhlasila. „Absolutně jsem ji neměla ráda. Dělala naproti na druhé interně a byla předsedkyní brigády socialistické práce. A pak byla najednou velká disidentka,“ hodnotí po letech. „Doklepala jsem to, než umřela Olga,“ naznačuje pamětnice, že po smrti Olgy Havlové v roce 1996 přestala ve výboru aktivně působit. Její muž v politice působil jen do roku 1992, kdy byl poslancem České národní rady. Pak se oba manželé věnovali zase hlavně medicíně. 

Může proto znít překvapivě, že kdyby se Marcela Klenerová mohla rozhodovat znovu, medicínský obor by si už nevybrala. „Šla bych na uměleckou školu. Hned jak jsem šla do důchodu, šla jsem na univerzitu třetího věku a chodila jsem tam šestnáct let,“ uzavírá své vyprávění s tím, že si ke studiu vybrala Filozofickou fakultu UK. Let strávených po boku profesora Pavla Klenera ve zdravotnické profesi ale ani trochu nelituje.