PhDr. Helena Kavková

„Dodnes jsem vděčná panu docentu Hladkému, protože to byl on ještě s Gustavem Barešem, kteří mě, i Štorkán a Kalina, celé vedení fakulty se za mě postavilo, že jsem mohla na fakultě zůstat a mohla dostudovat. Jenomže jsem dostudovala a hledala místo a najednou žádné místo pro mě nebylo. Hlásila jsem se do rozhlasu, tam to vypadalo nadějně, co se týkalo vysvědčení a doporučení fakulty, a najednou přišel dopis, aby se maminka dostavila do Československého rozhlasu v Praze. A maminka říkala, proč já? Mě tam tahat nechtěla, tak že s ní pojede bratr. Jeli do Prahy k jistému pánovi, a ten jako první vyhodil bratra. – ‚Já jsem psal, paní Zahradníková, že chci mluvit s vámi, ne s bratrem, tak ať odejde. Nebudu s ním o ničem jednat, budu jednat pouze s matkou.‘ Tak odešel a on řekl: ‚Podívejte se, vaše dcera má všechny předpoklady, ale za to, že mluvila v televizi, viděla ji celá republika, tak si pamatujte, že v Praze pro ni nikdy žádné místo nebude. Nedělejte si iluze, ani v Brně nebo Ostravě, v žádném větším masovém médiu pro vaši dceru nebude nikdy místo, kdyby měla pět červených diplomů, protože tenkrát mluvila.‘ A někdo vyhrabal ještě reportáž z Celetné ulice, nevím kdo. Tam jsem se také nevyjadřovala nejlépe, a tím to bylo zpečetěno, že já v žádném případě nemůžu zůstat v Praze.“

„On z toho začal být dost takový, nemůžu říct nešťastný, ale bral to strašně vážně. Říkal: ‚Něco se musí udělat.‘ Ale co my studenti můžeme udělat? Můžeme napsat reportáž ‚Jeden den v Celetné ulici‘ nebo můžu jít do studentské stávky, ale to je tak všechno, čeho jsem byla já ve 21 letech schopná. Domnívala jsem se, že takhle to bere i Jeník, i když na něm bylo vidět, že ho to taky dost zasáhlo. Snažil se chovat jako dříve, ale že bych na něm pozorovala radikální změnu, jak se potom říkalo, že byl ve skupině pochodní, tomu nevěřím, protože on nebyl člověk, který se sdružuje do nějaké odbojové organizace nebo něco.“

„Na Albertově, kde jsme bydleli, tak jsme v noci slyšeli v noci střelbu, Rusové stříleli na dětskou nemocnici Na Karlově. Z Albertova to nebylo na Karlák tak daleko a my jsme se v noci probudili hrůzou, co se to děje. Potom nám ráno řekli, že Rusové stříleli do dětské nemocnice na Karlově, takže i pro nás to byl šok, protože jsme měli Rusy vždycky za osvoboditele. Učili jsme se to ve škole. Jinak jsme s Rusy nepřišli do styku, pořád nám říkali, že Rusové nás osvobodili v pětačtyřicátém. To byla určitá rozpolcenost mezi tím, co jsme se učili ve škole a co jsme najednou na vlastní kůži začali prožívat v Praze v osmašedesátém, a tuplem ten Václavák, kde jsme viděli, že se střílí do Národního muzea, že tam válcují všechno hlava nehlava. Říkali nám: ‚My jsme vás přijeli osvobodit.‘ My jsme říkali: ‚Ale od čeho?‘ Vždyť tady nic nebylo, my jsme žili normálně. Svět se najednou začal tříštit, naše dětské ideály v Sovětský svaz, které do nás hustili odmalička. Najednou jsme poznávali, co to vlastně je.“