Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Helena Kavková (* 1948)

• narodila se 24. dubna 1948 ve Všetatech u Prahy, kde se její rodiče přátelili s manželi Palachovými a dětským kamarádem pamětnice se stal jejich syn Jan

• v roce 1954 se přestěhovali do Mohelnice

• v roce 1966 po maturitě nastoupila na Fakultu osvěty a novinářství na Univerzitě Karlově a během studií v Praze se znovu začala přátelit s Janem Palachem

• po jeho smrti se zapojila do šíření jeho posledního přání, aby ho další mladí lidé nenásledovali

• kvůli svému tehdejšímu vystoupení v Československé televizi dostala po dokončení studia v roce 1973 zákaz publikační činnosti v celostátních sdělovacích prostředcích

• v letech 1974–1976 pracovala v závodních novinách národního podniku Elite Varnsdorf, po jeho zrušení našla práci v Sokolově, kde psala pro závodní noviny sokolovského hnědouhelného revíru

• v roce 1981 se vdala a narodila se jí dcera Veronika

• v roce 1986 byla na Univerzitě Karlově promována doktorkou filozofie

• pracovala jako redaktorka Zpravodaje města Sokolov, který byl později přejmenován na Sokolovský patriot, současně aktivně spolupracovala s okresním a krajským tiskem

• po sametové revoluci objevila řadu poznatků týkajících se židovské minulosti města Sokolov a regionu

• napsala řadu článků a odborných prací a spolupracovala na vydání odborné publikace „Židovské památky Karlovarského kraje“

• v listopadu 2023 vyšla kniha „Kamínky ze smutné mozaiky“, kterou napsala s historikem Vladimírem Bružeňákem

• v dubnu 2024 převzala ocenění Osobnost města Sokolov 2023, kde také žila v době natáčení (2024)

Helena Kavková byla blízká Janu Palachovi jako málokdo. Hloubavý student s ní strávil i mnoho času na podzim roku 1968. Byla jedinou, s níž se procházel po Praze, chodil studovat do Klementina, dělil se o radosti i starosti. Sblížily je nejen podobné zájmy, ale i společně strávené dětství ve Všetatech, kde se přátelili jejich rodiče. 

Prožila život v ústraní, protože po smrti milovaného Jeníka nesměla pracovat v celostátních médiích. Práce novinářky ji zavedla do severozápadního pohraničí, kde později založila rodinu a kde se po roce 1989 začala věnovat také badatelské činnosti. Zaměřila se na židovskou problematiku a podařilo se jí vypátrat a shromáždit informace o osudech židovských obyvatel Sokolova, které měly být zapomenuty. V roce 2024 za to převzala ocenění Osobnost města Sokolov a rozhodla se sdílet své vzpomínky na Jana.

Poválečný domov našli Zahradníkovi ve Všetatech

Narodila se 24. dubna 1948 ve Všetatech u Prahy do rodiny magistra farmacie Františka Zahradníka a Heleny Zahradníkové, rozené Růžičkové. Na svět přišla o tři týdny dříve, takže její tatínek nestihl maminku odvézt do pražského Borůvkova sanatoria, kde se o rok a půl dříve narodil její bratr Karel. 

Do Všetat se novomanželé Zahradníkovi přestěhovali počátkem roku 1946 z jižní Moravy, když tatínek sháněl lékárnu, kde by se mohla mladá rodina usadit. „Tenkrát mu nabízeli dvě lékárny, jednu v Lokti v pohraničí, druhou pak ve Všetatech u Prahy. Maminka se pár měsíců po válce bála jít do rozbouřeného pohraničí, tak vzali tu druhou možnost. Kdyby tehdy do Všetat nešli, tak by nepoznali Palachovy, se kterými se velice spřátelili,“ vyprávěla pamětnice. 

Tatínek František pocházel z Uherského Hradiště, kde se narodil do rodiny důstojníka císařské rakouské armády. Ten se po vzniku samostatné Československé republiky stal tajemníkem okresního hejtmanství v Uherském Hradišti. Maminka Helena se narodila v Clevelandu, ve státě Ohio Spojených států amerických, kam se v 19. století přistěhovali za prací její rodiče Karel a Anna Růžičkovi. 

Rodina maminky žila v Clevelandu

V roce 1910 měl Cleveland největší českou komunitu ve Spojených státech. České přistěhovalce do tohoto města přitáhl rostoucí ocelářský průmysl a Češi se v USA neztratili – patřili k nejvzdělanějším, s mírou gramotnosti 98,5 procenta (vyšší než u většiny ostatních Američanů). V Clevelandu vznikla česká knihovna, sokolovna, kde ke zdejším Čechům v roce 1907 poprvé promluvil Tomáš Garrigue Masaryk, či Česká národní síň (Czech National Hall), v níž Češi a Slováci podepsali 22. října 1915 první dohodu o odhodlání bojovat za sebeurčení obou národů v samostatné federaci. 

Tento závazek nezůstal jen na papíře – do bojů první světové války se v řadách československých legionářů v roce 1917 zapojilo 400 Čechů z Clevelandu. Sen o Československé republice se 28. října 1918 splnil a z USA se poté vrátila polovina z 82 tisíc Čechů, mezi nimi i rodina maminky pamětnice, i když se jí v Clevelandu dobře dařilo: „Měli tady obchod, domek a auto, jenomže děda byl vlastenec a chtěl zpět domů, do nové Masarykovy republiky. Usadili se v Bystřici pod Hostýnem, kde vlastnili dům a soukromou živnost. Jejich syn František, starší  bratr maminky, se stal akademickým architektem a po studiích založil  rodinu v Praze. Podílel se na vzniku československého pavilonu na celosvětové výstavě EXPO 58 v Bruselu.“

Maminka pamětnice absolvovala gymnázium v Holešově a ve studiu pokračovala na pražské Karlově univerzitě, kde studovala latinu a řečtinu. Po dvou letech musela studium ukončit, protože německá okupační správa uzavřela 17. listopadu 1939 české vysoké školy. Vrátila se k rodičům a po válce ve studiu už nepokračovala, protože se v lednu 1946 provdala za PhMr. Františka Zahradníka a v listopadu se jim narodil syn Karel.

S Janem Palachem jezdila v kočárku

Domovem mladé rodiny se staly Všetaty, tehdy městys s 1 600 obyvateli v okrese Brandýs nad Labem v Polabské nížině, v té době známý zemědělskou produkcí a důležitou železniční křižovatkou. Ve Všetatech se sbíhaly dvě železniční trati – jedna vedla z Prahy přes Všetaty na sever do Mladé Boleslavi a Turnova, druhá severozápadním směrem na Mělník a dále do Ústí nad Labem. Do Prahy cesta trvala hodinu na tehdejší nádraží Praha-Těšnov.

Zahradníkovi se tady brzy sblížili s jinou mladou rodinou, s Josefem a Libuší Palachovými, jejichž prvorozenému synovi Jiřímu bylo v té době pět let. „Spřátelili se i díky tomu, že tatínek jako lékárník dostával příděl cukru, protože tenkrát se ještě v lékárnách vyráběly různé pilulky, a on dostával zvýšený státní příděl. Jeníkův táta byl cukrář, a protože to po válce bylo s cukrem všelijaké, tak šel za panem lékárníkem, jestli by mu nepomohl,“ popsala začátky přátelství obou rodin pamětnice.

V roce 1948 přibyly do obou rodin druhorozené děti. Zahradníkovým se v dubnu narodila dcera Helena a Palachovým v srpnu syn Jan. Hrdí tatínkové je společně vozili po Všetatech v kočárcích, když je jejich manželky poslaly ven, aby mohly vařit nedělní oběd. Společně hráli ochotnické a loutkové divadlo, slavili narozeniny, svátky i Vánoce. Malá Helenka říkala manželům Palachovým strýčku a tetičko a stejně oslovoval její rodiče i malý Jeník. 

„Ze Všetat si toho moc nepamatuji, protože jsem tam žila do mých šesti let. Ale rodiče vzpomínali, že jsem byla na Jeníka hubatá, dost jsem si na něj dovolovala a on že mi vždycky ustupoval. Říkali, že byl od dětství mírný, což se o mně říct nedalo. Já jsem prý byla dryáčník,“ vzpomíná  pamětnice, která jako jediná holčička v ulici dominovala všem dětským hrám i oslavám.

Od šesti let žila v Mohelnici 

V květnu 1954 odvezli Zahradníkovi své děti do Bystřice pod Hostýnem k prarodičům Růžičkovým na prázdniny. „Po nich nás přivezli rovnou do nového bytu v Mohelnici, který byl úžasný oproti tomu ve Všetatech, kde jsme neměli vodovod. V Mohelnici jsme měli tři velké pokoje, nádherná kachlová kamna, koupelnu a verandu,“ popisuje pamětnice a dodává, že tatínek zde nastoupil místo vedoucího lékárníka.

Krásné dětství pokračovalo i na Moravě, kam se ze Všetat přestěhovali také proto, aby Zahradníkovi byli blíže svým rodinám – tatínek měl maminku a sestru v Holešově a rodiče maminky žili v Bystřici pod Hostýnem. 

Od dětství měla pamětnice představu, že se stane novinářkou. Ve škole jí bavil dějepis, čeština a hlavně sloh, oproti matematice, ze které dostávala na vysvědčení dvojku jen díky výborným výsledkům v ostatních předmětech. Rodiče si mysleli, že jí tento dětský nápad opustí, ale ona na jeho splnění pilně pracovala. 

„Když jsem napsala svůj první článek do okresních novin ‚Naše slovo‘, byla jsem na to hrozně hrdá. Potom jsem přispívala do pražského Československého rozhlasu do pořadu pro děti zprávami o našem pionýrském oddíle a dění ve škole. Byla jsem též nejmladší dopisovatelkou okresních novin,“ vzpomíná pamětnice, která dále dojížděla na střední všeobecně vzdělávací školu do Zábřehu, kde opět vynikala v češtině a dějepisu a trápila se při matematice. I přesto díky svým pokračujícím novinářským pokusům dostala v závěru studia na SVVS dobré hodnocení.

V roce 1966 se znovu setkala s Janem

Po maturitě v květnu 1966 se přihlásila ke studiu novinařiny do Prahy, i když jí to její třídní učitelka rozmlouvala, protože ji chtěla uchránit zklamání z nepřijetí. Dostat se na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy se totiž zdálo být nemožné hlavně kvůli velkému zájmu. Byla to tehdy svým způsobem elitní škola. 

„Přijímací zkouška trvala dva dny. První den jsme psali písemnou část, a kdo v ní uspěl, postupoval k ústnímu pohovoru,“ vypráví pamětnice, která při písemném testu nervózně kousala do pera se zelenou náplní. 

„Když jsem pak vyšla na chodbu, tak se tatínek vyděsil, protože jsem měla od toho pera zelený obličej a zelený flek jsem měla i na šatech, které mi na přijímací zkoušky nechala maminka ušít. Byl z toho rozpačitý i kvůli tomu, že jsme měli na odpoledne domluvené setkání s tetičkou Libuškou a Jeníkem,“ vzpomíná s úsměvem na setkání s Palachovými. 

Sedli si do restaurace na nádraží Těšnov, kam Palachovi přijeli ze Všetat. Jeník měl tehdy před přijímací zkouškou na Vysokou školu ekonomickou. Začali si povídat o všem možném a rodiče je vůbec nezajímali. „Když jsme se pak u vlaku loučili, tak mi Jeník řekl, že mi nemá co dát. A najednou se nečekaně sklonil a políbil mě. Teta a tatínek taktně nic neviděli.“

Polibek od Jeníka jí přinesl štěstí. Předseda zkušební komise, literární vědec Vladimír Kovařík, po přijímacím pohovoru jejímu tatínkovi na chodbě řekl, že ji ke studiu novinařiny přijmou. Na vysokou školu se tehdy dostal i Jeník a vše vypadalo nadějně. V létě pak Helenka odejela na jazykový kurs do Moskvy, protože ruština pořád patřila k povinným předmětům, a tahle průprava byla pro další studium budoucí novinářky přínosem.

Během pražského jara se dozvídala o zločinech KSČ

Po prvním ročníku se ale začal nečekaně zhoršovat její zdravotní stav. Od čtyř let se u ní projevovala neurologická choroba neznámého původu, která měla vliv na její motoriku. Rodiče ji vozili po nejlepších lékařích, až nakonec došlo ke konzultacím v pražské ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.

„Tady nejprve nasadili zahraniční léky, které měly obtíže stabilizovat, ale stav se stále horšil a lékaři řekli, že může pomoci jen mozková operace, ke které došlo v lednu 1968. „Tak místo do druhého ročníku jsem po operaci nastoupila tříměsíční následnou léčbu v lázních Velké Losiny,“ popisuje tuto životní peripetii pamětnice.

I tady prožívala atmosféru pražského jara, které následovalo po lednovém zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ. V Losinách se tehdy léčil inženýr Vladimír Hančl, který otevřeně vyprávěl o svém věznění v 50. letech z politických důvodů. Z dlouhých debat s inženýrem Hančlem a také z tisku i tehdejšího televizního vysílání se dozvídala o dalších zločinech z doby stalinismu, o nichž se v dějepise, který byl jejím oblíbeným předmětem, doposud bohužel mlčelo. 

„V naší rodině nebyly nikdy sympatie ke komunistům, protože po roce 1948 vzali dědečkovi truhlářskou dílnu a do domu prarodičů v Bystřici nastěhovali nájemníka, protože prý měli nadměrný byt. Stále tu ale nad šicím strojem visel portrét TGM. Jinak ale rodiče před námi o politice moc nemluvili, protože děti všechno vybreptají, takže si své výhrady nechávali pro sebe. Ale dokázali nám vytvořit harmonický domov, což považuji dodnes za nejcennější hodnotu,“ vysvětluje.

21. srpen 1968 zažila na Václavském náměstí

Její ideály vzaly úplně za své 21. srpna 1968, když viděla na vlastní oči v Praze na Václavském náměstí sovětské tanky, na nich vojáky střílející do budovy Národního muzea a průvod lidí nesoucí zkrvavenou československou vlajku. 

Po návratu z léčení v červenci roku 1968 totiž uprosila rodiče, aby jí přes léto dovolili pracovat jako redaktorka-elévka v deníku Práce, kde absolvovala novinářskou praxi po prvním ročníku. Deník Práce měl tehdy ústřední redakci na pražském Václavském náměstí 15, a tak si domluvila ubytování na koleji na Albertově, aby to měla do redakce blízko. A tady daleko od bezpečí starostlivých rodičů prožívala léto 1968 a události, které nikdo nečekal.

„V noci 20. srpna jsme se probudili hrůzou, protože jsme slyšeli hukot letadel, a ráno jsme se dozvěděli, že do Prahy se valí sovětské tanky. To byl pro nás šok, protože jsme měli Rusy za osvoboditele, jak nás to učili ve škole,“ vypráví pamětnice. Ta se s ostatními studenty vypravila na Václavské náměstí, kde sledovala události prvního dne srpnové okupace z okna redakce. 

Protože v centru Prahy stály tanky a nejezdily tramvaje, tak ji zpět na kolej odvezla sanitka, kterou sovětští vojáci nechali naštěstí projet. „Odvoz sanitkou vymysleli v redakci a nápad tehdejších redaktorů vyšel. Ovšem nejezdily vlaky, nefungoval telefon, takže rodiče na Moravě si vyčítali, že mě pustili do Prahy, že o mně nic neví. Ale my studenti jsme všechno vnímali jinak. Na ty dny se nedá zapomenout,“ hodnotí tehdejší situaci.

Na koleji ji pak vyzvedl její strýc architekt František Růžička a odvezl ji k sobě do vily v Michli, takže se do centra Prahy obsazeného sovětskou armádou už znovu nedostala. Po šoku z chování sovětských vojáků přišel další, protože 30. srpna se dozvěděla, že zemřela její milovaná bystřická babička. 

V listopadu 1968 napsala reportáž o studentské stávce

Po ročním přerušení studia nastoupila do druhého ročníku k novým spolužákům. O rok studia přišel i její Jeník, který v září 1968 přestoupil po dvou letech z VŠE na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde začal studovat obor dějepis a politická ekonomie. Kolej na Jarově vyměnil za kolej na Spořilově, ona bydlela jako v prvním ročníku Na Větrníku v Praze 6.

„Začal tam pro mě chodit a všem holkám se líbil, protože to byl hezký černovlasý kluk. Ptaly se mě, odkud ho znám, a já řekla, že jsme se seznámili už v kočárku,“ vzpomíná. Společně chodili na němčinu, do studovny v Klementinu nebo prostě jen tak po Praze. Na Pražském hradě také navštívili výstavu korunovačních klenotů. To vše je stále sbližovalo.

„28. října jsme spolu jeli do Lán k hrobu prezidenta Masaryka a pak jsme šli spolu na Václavák. Byla tam spousta lidí, zpívala se hymna, Jeník mě držel za ruku a tu hymnu taky zpíval. A koupil mi červený karafiát. Bylo to krásné, a ještě pořád nadějné,“ vrací se opět do minulosti.

O tři týdny později se na fakultě zapojila do studentské stávky na protest proti závěrům plenárního zasedání Ústředního výboru KSČ, které pohřbilo obrodný proces a dalo zelenou tzv. normalizaci podle sovětských instrukcí. Studenti požadovali návrat k politice KSČ před srpnovou invazí a od 18. do 21. listopadu 1969 zůstávali na svých fakultách, kde i spali. Potom napsala ze stávky reportáž „Jeden den v Celetné ulici“, kterou odevzdala jako ročníkovou práci. Vedoucím ročníku byl docent Karel Štorkán.

„Později se mi ta práce stala osudnou, protože jsem v ní otevřeně popisovala tehdejší atmosféru na fakultě a osobní pocity. Jak za námi chodili lidi, kteří sympatizovali s pražským jarem, nosili nám jídlo a říkali: ‚Držte se, vy studenti to děláte správně‘.“ [1]

Naposledy s Janem mluvila 14. ledna 1969

Požadavky studentů ovšem vláda nevyslyšela, a když se pamětnice vrátila po Vánocích v lednu 1969 do Prahy, cítila, že se atmosféra začala měnit i na její fakultě. Výuku začali ovládat odpůrci obrodného procesu a podobně tomu bylo na ostatních vysokých školách. Ztrácely se ideály pražského jara. A lidé se s touto situací začali smiřovat.

„Jeník z toho začal být nešťastný. Bral změny strašně vážně a říkal, že se musí něco udělat. Že se přece nelze smířit s poměry, které přicházely. Ale co jsme s tím jako studenti mohli udělat? Bylo nám dvacet. Mohli jsme jít do stávky, apelovat studentskými požadavky, jít na Václavák, nebo o tom napsat reportáž. Ale to bylo všechno. Na Jeníkovi bylo vidět, že ho ty proměny hodně zasáhly. Ovšem, že by chystal něco mimořádného, to mě vůbec nenapadlo,“ říká.

Chodili spolu dál do menzy v Opletalově ulici a byli tam i v úterý 14. ledna 1969. „Ptala jsem se ho, kdy se zase sejdeme, a on řekl, že snad ve čtvrtek,“ popisuje jejich poslední setkání. 

Ve čtvrtek 16. ledna pro ni ale Jeník na kolej nepřišel. Sama se učila na zkoušku, a tak to nebrala nijak tragicky. Věděla, že byl ve středu na pohřbu svého strýce v Libiši a že má před sebou taky hodně učení. Odpoledne na koleji zaslechla, že se na Václavském náměstí zapálil nějaký kluk. O něco později zprávu upřesnili o iniciály, které uváděly J. P.

 „Ta podobnost mě znepokojila. To už jsem si říkala: ‚Nebyls tady, nic o tobě nevím. Vždycky jsi držel slovo, když jsi řekl přijdu tehdy a tehdy, a najednou jsi nepřišel. A ty tvoje smutné oči v úterý v menze? Takže iniciály J. P. mě vyděsily a v té chvíli jsem nevěděla, co mám dělat,“ vzpomíná.

Iniciativy se ujala její kamarádka z koleje Eva Bednáriková, která Jana znala teprve od října z jeho návštěv Heleny Kavkové, a zavolala na kliniku popálenin v Legerově ulici. A pak jí musela říct smutnou zprávu, že se jednalo opravdu o Jeníka. Společně ještě večer na kliniku jely, ale k Jeníkovi je nepustili. Nepamatuje si přesně, které lékařky jim řekly, že sice je při vědomí, ale že vzhledem k rozsahu popálení nemá šanci na přežití.

O smrti Jana se dozvěděla od předsedy vlády Oldřicha Černíka

Protože k Janovi nemohla, tak aspoň napsala dopis, který mu přečetli. „Pro všechny, kdož Tě znají, jsi symbolem statečnosti, pro mne ovšem něco víc – však jistě rozumíš,“ zněla jedna z mnoha vět plných lásky. Doufala pořád, že přežije.

V neděli pak jela za jeho maminkou, která se o činu svého syna dozvěděla ve vlaku, když za ním jela v pátek ráno ze Všetat do Prahy. Zprávu si náhodou přečetla v novinách a nemohla jí uvěřit. Ve čtvrtek ráno 16. ledna se totiž doma normálně rozloučili a v pátek se měli v Praze sejít, chtěla mu koupit klobouk. Nic v jeho chování nenasvědčovalo tomu, co se později stalo. Libuše Palachová se psychicky zhroutila, umístili ji na Karlově na zvláštním pokoji a pamětnice ji v nemocnici navštívila.

„Seděla jsem u ní a utěšovala ji, že medicína je na úrovni, že se z toho může Jeník dostat. Najednou do pokoje přišel lékař a řekl, že pro mě někdo přijel a že mě má odvézt na vládu. Nevím, jak se vůbec dozvěděli, kde jsem. Nechápala jsem, proč mám jet na vládu, já obyčejná studentka? Přijímal mne Oldřich Černík [tehdejší předseda vlády] a od něj jsem se dozvěděla, že Jeník zemřel,“ vybavuje si opět krutou situaci i po dlouhých letech pamětnice. I to, co následovalo.

Jan Palach se zapálil pod Národním muzeem a na rampě nechal kabát a černou aktovku, ve které se našel dopis. V něm psal, že když nebudou splněny jeho požadavky na zrušení cenzury a ukončeno rozšiřování „Zpráv“, které vydávaly sovětské okupační jednotky, tak za pět dnů vzplanou další pochodně. Podle obsahu jeho dopisu měla totiž existovat skupina dobrovolníků odhodlaných nechat se upálit. Uvedl, že měl tu čest vylosovat si jedničku a stát se pochodní číslo jedna. Tak se stalo. Polil se benzínem a škrtl sirkou. Jeho postava vzplanula a běžela Václavským náměstím.

Mezi lidmi panovalo zděšení a v nemocnici v Legerově ulici se snažili těžký stav popáleného studenta udržet v mezích možností. Jan Palach se zajímal, jaký ohlas jeho čin měl, a podařilo se natočit jeho krátký rozhovor s psychiatričkou MUDr. Zdenou Kmuníčkovou. Ta se totiž snažila zjistit nějaké podrobnosti k existenci údajné skupiny, to se ale nepodařilo. 

V neděli 19. ledna 1969 dopoledne Jan náhle požádal o návštěvu Helenčiny kamarádky Evy Bednárikové. Tu pak požádal, ať vyhledá Luboše Holečka. Prý si uvědomil, že pět dní je krátká doba, aby se dalo něco změnit, chtěl proto další členy oné neznámé skupiny zastavit. Chtěl to provést formou výzvy pronesené respektovanou osobou, kterou měl být předseda Akademické rady studentů Filosofické fakulty Luboš Holeček. Evě Bednárikové se podařilo tuto žádost splnit a v krátkém čase ho do nemocnice přivést. 

Jan před Lubošem Holečkem vyslovil prosbu o tlumočení výzvy, aby ho už nikdo další nenásledoval. „Chci, aby byli všichni tady živí, aby neumírali.“[2] Postupem doby se ukázalo, že Jan v neděli už upadal do bezvědomí a velice těžko mluvil. Snažil se vyslovit nějaké jméno, ale nebylo mu rozumět. Text výzvy byl zřejmě upraven. Co se skutečně dělo v posledních hodinách v nemocničním pokoji, není dodnes zcela jasné.

Neberte si své životy!

Faktem zůstává, že Helena Kavková s Evou Bednárikovou vystoupily večer 19. ledna 1969 v Československé televizi a z obrazovky apelovaly na širokou veřejnost, aby nikdo další Jeníka nenásledoval. Vystoupil také Luboš Holeček.

Se stejnou výzvou se zejména na mladé lidi obracely i osobnosti veřejného života. Například básník Jaroslav Seifert, manželé Zátopkovi či herec Miroslav Horníček a šachový velmistr Luděk Pachman. I přesto se v následujících třech měsících pokusili o upálení další lidé, celkem 29, z nichž 7 zemřelo. Ani u jednoho případu se ale nepotvrdila příslušnost k nějaké organizované skupině, o níž psal Jan v nalezeném dopise, který podepsal jako „Pochodeň č. 1“. 

Sama pamětnice nevěří, že taková skupina vůbec existovala. „Jeník nebyl konspirativní typ a v mnoha věcech se rozhodoval zcela sám. A poslední dobou říkal, že se musí něco udělat. Něco mimořádného. Chtěl lidi vyburcovat.“ Tento osobní názor pamětnice dodnes nezměnila.

Ačkoli čin Jana Palacha vyvolal obrovskou úctu k jeho sebeobětování, proces tzv. normalizace nezastavil. Představoval ovšem velice nepříjemnou komplikaci na cestě k potlačení ideálů pražského jara, a proto se ho normalizační komunisté snažili ze všech sil zdiskreditovat, aby se Jan Palach nestal novodobým mučedníkem. 

„Postupně se jeho jméno nesmělo vyslovit, Jeníkova maminka i bratr Jiří žili pod trvalým dozorem Státní bezpečnosti (StB) a fanatický zákaz přístupu k jeho hrobu ve Všetatech až do roku 1989 tomu také odpovídá,“ uvádí pamětnice ve svých smutných vzpomínkách.

Poslední rozloučení v Karolinu 25. ledna 1969 sledovala z horního patra, protože nebyla ve stavu se ho zúčastnit osobně jako její rodiče a bratr, kteří stáli na nádvoří mezi rodinnými příslušníky na výslovné přání paní Palachové. „Moje maminka i tatínek a Karlík neskrývali slzy, vždyť znali Jeníka od kočárku, byl součástí našeho všetatského dětství. Viděla jsem, kolik tam přicházelo lidí. Stáli tam ve frontě hodiny, mladí i staří, protože bylo poctou poklonit se jeho rakvi,“ dodává.

Po studiu přišel zákaz práce v celostátních médiích

Po pohřbu děkan novinářské fakulty pamětnici navrhl, že ji na nějaký čas umístí do sanatoria, aby se vzpamatovala. Jeník najednou nebyl, dlouho se s tím nemohla smířit. Když se po třech měsících vrátila zpět do Prahy, Státní bezpečnost rozpoutala v okolí Jana Palacha tvrdé represe. „Všechny jeho spolubydlící z koleje vyhodili ze školy, i když vůbec nic o jeho činu prokazatelně nevěděli. Všichni čekali, že totéž bude i se mnou, ale díky tehdejšímu děkanovi docentu Miroslavu Hladkému a dalším ve vedení fakulty, kteří se za mě postavili, jsem mohla dostudovat.“

Po vysoké škole ale trest dostihl i ji, když se ucházela o práci v pražském Československém rozhlase. Jeden z vedoucích pracovníků si předvolal její maminku a nevybíravým způsobem jí sdělil, že pro její dceru v Praze nikdy žádné místo nebude, ani v Brně nebo Ostravě, v žádném masovém médiu, i kdyby měla pět červených diplomů. Odůvodnil to tím, že mluvila po smrti Jana Palacha v televizi a také kvůli její reportáži o studentské stávce.

Po půl roce bez práce se od spolužáka z vysoké školy dozvěděla, že v národním podniku Elite Varnsdorf shánějí redaktorku do závodního časopisu. Místo v pohraničí ráda přijala a práce se jí zalíbila. Po dvou letech ale noviny zrušili, a tak se v roce 1976 ocitla opět v pohraničí, tentokrát v Sokolově, kde státní koncern Hnědouhelné doly a briketárny hledal zástup na dobu určitou za nemocného redaktora závodních novin. 

Začala se hlouběji zajímat o regionální dějiny a zvykla si v pohraničí, kde našla konečně trvalou práci a nový domov. V roce 1981 se vdala a narodila se jí dcera, kterou vychovala sama, protože brzy ovdověla. Když v roce 1979 vzniklo Městské kulturní středisko, začala zde pracovat jako redaktorka, současně přispívala také do týdeníku Sokolovská jiskra či plzeňského deníku Pravda. Po doktorské promoci v Karolinu v prosinci 1986 mohla začít své články podepisovat s titulem PhDr. Helena Kavková.

V listopadu 1989 uvítala pád komunismu. Litovala jen, že se ho nedožila Jeníkova maminka. Ta si až do své smrti v roce 1980 kladla otázku, zda mělo sebeobětování jejího syna smysl. Pamětnice v 90. letech požádala tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla o přístup k materiálům z vyšetřování okolností činu Jana Palacha. Svolení získala a seznámila se s dobovými dokumenty. Obsah zjištění však považuje za soukromou záležitost a rozhodla se jej nepublikovat. Vysvětlila to tím, že doba se změnila a vnímání minulosti je velmi složité.

Oživila židovskou historii Sokolova

Svůj zájem o historii orientovala na zcela odlišné téma. Tím se stalo období holocaustu v místech, kde našla práci a nový domov. Nejprve hledala jednotlivá jména zmizelých obyvatel Sokolova v archivech, v matrikách Národního archivu, shromáždila řadu dokumentů, navázala řadu kontaktů i v zahraničí. Výsledky svého pátrání publikovala v měsíčníku Sokolovský patriot a v časopise Sokolovsko, vyhledala i žijící potomky bývalých židovských občanů, kteří jí poskytli další informace, rodinné fotografie a dokumenty. V této činnosti dál pokračovala i v době natáčení roku 2024.

Nejen pro své spoluobčany objevila slavné sokolovské rodáky – fotografa Ericha Auerbacha, sokolovského rabína dr. Solomona Feuersteina a jeho syna Edmunda, který bojoval v Anglii v československé armádě, a mnohé další. Dějiny a osudy židovských obyvatel Sokolova shrnuje kniha „Kamínky ze smutné mozaiky“, na které pracovala spolu s regionálním historikem Vladimírem Bružeňákem a která měla křest v Sokolově 9. listopadu 2023.

Tato událost připomněla představitelům města, jakou ohromnou práci Helena Kavková pro město svým bádáním odvedla, a místostarostka Renata Oulehlová ji chtěla navrhnout na Osobnost roku města Sokolov za rok 2023. Pamětnice po určitém váhání s nominací souhlasila a přijala i pozvání sokolovského senátora Miroslava Balatky do Senátu Parlamentu ČR. Souhlasila nakonec také s publicitou, které se 55 let vyhýbala, a v dubnu 2024 převzala před zcela zaplněným kostelem sv. Antonína Paduánského pamětní medaili města Sokolov.

Na současnou dobu má Helena Kavková poměrně vyhraněné názory a obává se, že ani dnešní pieta prokazovaná Janu Palachovi nevyznívá vždy upřímně. Mnohé z té doby zůstane za hranou pochopení. K filmu „Jan Palach“ z roku 2018 se staví zdrženlivě. Režisér tvrdí, že mluvil se všemi pamětníky, což podle ní není korektní. Pamětnice mohla upřesnit mnohé detaily, ze strany tvůrců však nebyl zájem. Její osobu ztvárnila herečka, kterou vůbec nezná. Nikdy se nesetkaly. Prožívala tedy zvláštní pocity, když film sledovala, a dodala, že film obsahuje vymyšlené situace. 

„Dost často jsem četla nebo slyšela, že Jeník jednal v důsledku psychické nevyrovnanosti. Také že se sblížil důvěrně s Evou. Nemám sílu a vlastně ani zájem tyto názory vyvracet. Dnes totiž existuje až příliš tvůrčího sebevědomí. Sice se tomu říká umělecké pojetí, ale snad záleží i na jiných hodnotách. Především na schopnosti tvůrčí etiky, a ta mnohdy chybí. Chápu, že lze namítnout, že si Jeníka idealizuji. Já se ale opravdu dodnes necítím být podváděnou dívenkou na berlích. Ty jsem v životě nepoužívala. Toto a řada jiných zkreslených momentů jsou příznačné pro sebevědomí dneška. Jeník obětoval maminku, bratra, dětství, osobní touhy, všechnu naději na život. Stále víc na něj myslím, ale zůstane mým soukromím.“

Vážíme si proto toho, že se Helena Kavková rozhodla své vzpomínky uchovat v Paměti národa. Při autorizaci doplnila do svého příběhu pasáže, které nejsou na nahrávce.

Příběh pamětnice obsahuje také informace z vyšetřování činu Jana Palacha ze svazku H-682 vedeného k osobě Jana Palacha, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek.

Poznámky:

[1] Požadavky studentů jsou uloženy v Dodatečných materiálech

[2] Archiv bezpečnostních složek, ABS, fond H, signatura H-862-2, s. 87