„Já jsem měl trochu problémy pořád. Vzpomínám si, že když v mě v 80. letech na chodbě v Celetné potkal proděkan pro politickou činnost a já jsem nosil dlouhé vlasy po ramena, tak řval na celou chodbu, jak může něco takového učit naši socialistickou mládež. Zhruba za měsíc si mě předvolal šéf katedry. Řekl mi, že do schránky mu přišla stížnost od uvědomělých studentů etnografie, že přednášky pana doktora (nikoliv soudruha) Kašpara jsou nemarxistické a výchovně poškozují mládež. Já už jsem si v hlavě hledal kotelnu, kde asi budu, a on se na mě podíval, zeptal se, co tomu říkám, a pak to roztrhal a hodil do koše. On si to ale mohl dovolit. Jiný vedoucí by se možná podělal strachy a vyrazil by mě. Ale on byl silný v kramflecích, tak na něho si nikdo netroufl."
„Jednou moji učitelé udělali velikou chybu, když mě poslali na celonárodní soutěž do Nitry, kde jsem odcitoval nějakou studii o Aztécích Jacquese Soustella, významný antropolog, který se také věnoval Aztékům. A vztyčil se tam jeden docent a začal vykřikovat, jak je tohle možné, že něco takového studuje na našich vysokých školách a dovolí si citovat toho fašistu Soustella. Já jsem v aroganci mládí ještě prohlásil, že s panem docentem nesouhlasím, ale nebudu se s ním přít. Druhý den ráno moji dva učitelé, kteří mě tam doprovázeli, přišli úplně zelení, měli zapadné podlité oči, jenom sípali a říkali, že jsem jim teda dal. Dozvěděl jsem se, že museli propít celou noc s dotyčným docentem a museli ho opít natolik, že na všechno zapomněl, protože on navrhoval moje vyloučení ze studií."
„Horor. Já jsem byl na prázdninách doma u rodičů. Tam jsme měli podkrovní pokojík, kde se spalo jenom jaro až podzim, protože tam ještě nebylo topení. A jednadvacátého srpna se mnou někdo třese, nade mnou stojí matka a křičí ´Vstávej, je válka!´ Už bych to nikdy nechtěl zažít. A já jsem slyšel takový divný hukot, tak jsem vykoukl z podkrovního okna a po té silnici napříč vesnicí jeli sovětské tanky. Ta silnice byla několik let úplně zdevastovaná, než ji zase opravili."
Oldřich Kašpar se narodil 6. ledna 1952 ve vesničce Jestřebí nedaleko Zábřehu na Moravě. Se svým bratrem Zdeňkem od dětství projevovali zájem o historii , která se nakonec stala jejich povoláním. Už na druhém stupni základní školy se Oldřich Kašpar rozhodl pro studium Aztéků, kterým se později skutečně vědecky věnoval. V pubertě ho emočně zasáhl politický obrat mnoha pedagogů na střední škole po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Protože rodiče nebyli ve straně, dostal se na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci částečně díky dobré vůli pedagogů a díky skvělým výsledkům u zkoušek. Po vysoké škole se přesunul do Prahy, kde se na Fakultě etnografie a folkloristiky věnoval teoretickému studiu mexických indiánů a přednáškové činnosti. Až o šest let později se dostal do terénu, kde započal jeho mnohaletý terénní výzkum mexických indiánů. Jeho vědeckou práci komplikovala bezpartajní příslušnost, nemožnost publikovat i stížnosti některých studentů na jeho nemarxistické názory. Během zahraničních cest se dostal mnohokrát do nebezpečí, zažil americkou invazi na Grenadu nebo ozbrojené konflikty během zapatistického povstání v oblasti Chiapas. Se svými studenty se účastnil demonstrací během Sametové revoluce. V roce 2003 po konfliktu na pražské katedře odešel učit na Katedru sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice. S první manželkou vychovali syny Jana a Víta. V roce 2023 žil v Praze.
Oldřich Kašpar se španělskými kolegyněmi, badatelkami z Archívu Královské botanické zahrady v Madridu (Archivo de Real Jardín Botánico). Při představení dvojjazyčné knihy (čeština-španělština) o zámořských objevech a jejich ohlasu v českých zemích. Na pravém kraji dr. María Victoria Ibáňez, španělská badatelka, autorka významné knihy o rodákovi z českých zemí Tadeáši Haenkeovi (1985)
Oldřich Kašpar se španělskými kolegyněmi, badatelkami z Archívu Královské botanické zahrady v Madridu (Archivo de Real Jardín Botánico). Při představení dvojjazyčné knihy (čeština-španělština) o zámořských objevech a jejich ohlasu v českých zemích. Na pravém kraji dr. María Victoria Ibáňez, španělská badatelka, autorka významné knihy o rodákovi z českých zemí Tadeáši Haenkeovi (1985)
Oldřich Kašpar (zcela vlevo) po přednášce v Mexické akademii historie (Mexicana Academia de la Historia) s akademiky v roce 2002. Zde mu byl udělen titul řádného akademika této instituce
Oldřich Kašpar (zcela vlevo) po přednášce v Mexické akademii historie (Mexicana Academia de la Historia) s akademiky v roce 2002. Zde mu byl udělen titul řádného akademika této instituce
Oldřich Kašpar (v pozadí) s dr. Bohumilem Zavadilem (uprostřed) a kubánskými kolegy při studijním pobytu v Havaně v roce 1983. Vedle dr. Zavadila stojí muž v brýlích, dr. Enrique Sosa Rodríguez, kubánský znalec afrokaribských kultů. Po boku Olřicha Kašpara stojí dr. Isabel Fernández Santana, ředitelka knihovny Biblioteca Nacional v Havaně
Oldřich Kašpar (v pozadí) s dr. Bohumilem Zavadilem (uprostřed) a kubánskými kolegy při studijním pobytu v Havaně v roce 1983. Vedle dr. Zavadila stojí muž v brýlích, dr. Enrique Sosa Rodríguez, kubánský znalec afrokaribských kultů. Po boku Olřicha Kašpara stojí dr. Isabel Fernández Santana, ředitelka knihovny Biblioteca Nacional v Havaně
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
