Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Oldřich Kašpar (* 1952)

• narodil se 6. ledna 1952 v Jestřebí

• otec i matka byli během protektorátu totálně nasazení

• strýc prošel koncentračním táborem

• už v raném dětství se zajímal o historii

• účastnil se masových demostrací v srpnu 1968 v Praze

• v roce 1970 nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• doktorát obhájil na Univerzitě Karlově

• v letech 1974 - 2012 vědecky působil na Fakultě etnografie a folkloristiky

• od roku 1980 pravidelně vyjížděl na výzkum na Kubu a do Mexika

• v roce 1989 se účastnil se svými studenty pražských demonstrací

• v roce 1996 získal docenturu

• od roku 2005 učil na Univerzitě Pardubice

• v roce 2023 žil v Praze, vychoval dva syny

Oldřich Kašpar, etnolog, iberoamerikanista a vysokoškolský pedagog, byl v životě svému okolí několikrát nepohodlný bez ohledu na vládnoucí režim. „Osobní svoboda je největší deviza porevolučního vývoje. Před rokem osmdesát devět to nebylo lehké, ale po roce osmdesát devět to také nebylo lehké. Mění se režimy, nemění se lidé.“

Během normalizace na něho přišlo udání od studentů. Obvinili ho z nemarxistických přednášek, které výchovně poškozují mládež. „V duchu jsem si už tenkrát hledal kotelnu, kam se vydám, ale vedoucí katedry tenkrát dopis roztrhal,“ vzpomíná pamětník. V devadesátých letech se situace opakovala. Jen s jinými politickými znaménky. Tentokrát si studenti stěžovali, že je jejich pedagog levičák a marxista a neměl by vyučovat. I tehdy nový vedoucí katedry dopis roztrhal a vyhodil.

První větší problémy s oficiální komunistickou ideologií měl ale Oldřich Kašpar už dříve. V rámci svého konferenčního příspěvku na studentské soutěži v Nitře si dovolil citovat tehdy u nás zakázaného antropologa. „V porotě se vztyčil jeden docent a začal vykřikovat, jak je možné, že něco takového jako já studuje na vysokých školách a dovolí si veřejně citovat toho fašistu Soustella. Druhý den za mnou přišli dva učitelé z naší katedry a byli celí zelení, zapadlé oči. Řekli mi, že příslušného docenta museli večer opít natolik, aby všechno zapomněl, protože on navrhoval moje vyloučení ze studií.“ 

Proč byl strýc v koncentráku, se nedozvěděl

Rodiče, Oldřich Kašpar a Zdena Beranová, žili v místech, která před válkou připadla Němcům jako Sudety. Otci bylo tehdy sedmnáct let a Němci ho nutili, aby vstoupil do wehrmachtu. Ten se bránil a argumentoval českým občanstvím. „Když takto odmlouval asi dvakrát, dostal potřetí takovou ránu, že druhou dostal o zeď, a poslali ho na nucené práce. Absurdní ovšem je, že ho poslali na českou stranu do České Skalice. Zde pak pracoval u německého podnikatele, kde se seznámil s maminkou,“ vzpomíná Oldřich Kašpar na vyprávění rodičů.

Za války dopadl nejhůře bratr tatínka, Hynek Kašpar, který skončil v koncentračním táboře. „Protože pro tatínka bylo totální nasazení traumatickým zážitkem a pro strýce Hynka koncentrační tábor samozřejmě také, vůbec o tom později nemluvili. Bohužel jsem se ani nedozvěděl, proč se do koncentračního tábora dostal. Vím o tom velmi málo, ale pamatuju si, že když se strýc vrátil domů, vážil čtyřicet dva kilo.“

Dědeček během války zcela neskrývaně poslouchal anglický rozhlas a sousedé na něj křičeli: „Když už musíš poslouchat ty anglány, tak si aspoň zavři okno!“ Hned po konci války se rodiče vzali a v roce 1954 se narodil Oldřich Kašpar. O rok později přišel na svět mladší bratr Zdeněk. Shodou okolností se oba bratři celý svůj život věnovali historii.

Zkušenost z koncentračního tábora měl i učitel z první třídy v Jestřebí, Boleslav Krigler, která se projevovala občasnými záchvaty vzteku. „Když jsem si na to jako kluk tatínkovi stěžoval, tak mi to tatínek s pochopením vysvětloval a řekl mi, že učitel byl v Buchenwaldu. Od té doby jsem to taky chápal.“

Tatínek Oldřich po válce působil jako předseda národního výboru, ačkoliv byl nestraník a ještě k tomu katolík, který nechal svoje děti pokřtít. „Ne všechno, co otec dělal, bylo v souladu s obecnou linií stranických orgánů. Ale bylo to hlavně proto, že otec pracoval pro obec opravdu hodně a všichni si to uvědomovali,“ vysvětluje pamětník.

Ve škole nás učili pokrytectví

Protože rodina žila v pohraničí, byla válka často přítomná v klukovských hrách i dlouho po svém skončení. Klučičí party se dělily na Čechy a Němce a bojovaly proti sobě. Ale současně si české děti běžně hrály s dětmi německými a kamarádily se. V okolních lesích nacházely nejrůznější pozůstatky Schörnerovy armády, včetně funkčních zbraní. „S pistolí jsme samozřejmě zkoušeli střílet a přišlo nám to normální,“ vzpomíná pamětník na bezstarostná léta během prvního stupně základní školy v Jestřebí.

Vnímání politické atmosféry se změnilo po nástupu na druhý stupeň do Zábřehu na Moravě, kde už scházela sousedská pospolitost. „Už jako děti nás učili jistému pokrytectví. Od páté třídy na nás všude působila komunistická propaganda a doma se naopak mluvilo otevřeně o tom, co všechno je špatně. Rodiče velmi tvrdě kritizovali měnovou reformu a doma mi pak říkali: ´Prosím tě, o tomto nikde nemluv!´ V tomto duchu se odehrávalo celé naše dětství,“ dodává pamětník. 

Už v dětství projevoval Oldřich Kašpar zájem o historii. Přepisoval si učebnici dějepisu a od šesté třídy tvrdil, že chce být historikem. Když k šestnáctým narozeninám dostal od strýce knihu Dědic Montezumův, rozhodl se, že se chce věnovat jedině Aztékům. I proto se brzy začal učit jazyky, především francouzštinu. Španělštinu se později naučil samostudiem.

Bratrovi poslali do Leningradu izolepu

Na střední školu nastoupil v roce 1967. Řada pedagogů se studenty mluvila otevřeně o špatných poměrech v Sovětském svazu. Ale o to větší bylo zklamání, když po okupaci Československa, jež proběhla v srpnu 1968, začali učitelé Sovětský svaz náhle vychvalovat. „Ale jako studenti jsme si už uměli sehnat svoje informace. Poslouchali jsme rádio Luxembourg a moc dobře jsme cítili i pozorovali, že je všechno jinak, než nám říkají ve škole.“

Když se o dva roky později na vysoké škole dostal na týden do Sovětského svazu, jeho představy se jen potvrdily. „První žebráky v životě jsem viděl v Sovětském svazu. Nejhorší na tom bylo, že šlo o veterány z druhé světové války, kteří bez nohou seděli u zdí kostela a žebrali.“

Ještě horší zkušenost ze Sovětského svazu měl bratr Zdeněk, který musel povinně vyjet na stáž do Leningradu. Protože dostával málo jídla a měl hlad, posílali mu rodiče potravinové balíčky z Československa. „Jednou v zimě nám v dopise napsal, že mu máme urgentně poslat lepící pásky. Nejdřív jsem nechápal, ale pak nám vysvětloval, že na ubytovně netěsnila okna tak, že se škvírami dala prostrčit dlaň. Páskou si díry zalepovali, protože zima tam byla ukrutná.“

Dvacátý první srpen 1968, během něhož vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, si Oldřich Kašpar vybavuje jako horor. „Matka mě v noci vzbudila a křičela, že je válka. Slyšel jsem hluk, vykoukl z okna a tam jsem viděl tanky.“ V Zábřehu pak se spolužáky manifestovali a Oldřich Kašpar dokonce odjel na manifestace do Prahy, kde žily maminčiny sestry. „Měl jsem vyrobený transparent s moravskou orlicí a nápisem Morava Prahu nezradí.“

Jeho bible? Dějiny psané Římem

Na vysokou školu nastoupil do Olomouce na pedagogickou fakultu. Tehdy ho nejvíce fascinoval starý Řím a za svou bibli považoval Dějiny psané Římem Vojtěcha Zamarovského. O něco později studoval i na Filozofické fakultě, kde obhájil doktorát. „Na vysokou školu jsem se ale původně dostat neměl. Měl jsem sice nejlepší výsledky u přijímaček, ale rodiče nebyli ve straně. Volných bylo deset míst a mě zařadili až na dvanácté místo. Ale nějací stateční lidé mě přesunuli na desáté místo. Ale to jsem se dozvěděl až po státnicích,“ vysvětluje Oldřich Kašpar.

S nástupem na vysokou školu přišly i první větší střety s představiteli komunistické ideologie. „V roce 1971 nás komunisté na fakultě donutili založit Klub historiků SSM a všichni jsme tam museli vstoupit. Nakonec jsme si tam ale hráli ochotnické divadlo, recitovali vlastní poezii a podobně.“ Vážnější situace nastala při celostátní studentské soutěži v Nitře, na které přednášel svůj příspěvek a citoval francouzského antropologa a současně demokratického politika Jacquese Soustella, za což mu hrozilo vyhození ze školy.   

Rok 1974 představoval v životě Oldřicha Kašpara akademický kariérní start, ale dobré kontakty získal už během studia. Vypravil se například za etnografem a ředitelem Náprstkova muzea Václavem Šolcem, který později psal posudky na jeho odborné práce. Nebo si coby student dopisoval s Jacquesem Soustellem. Hned po magisterském studiu vyhrál Oldřich Kašpar konkurz na vědeckého aspiranta na pražské Katedře etnografie a folkloristiky. Pod svá křídla si ho vzal profesor Josef Polišenský, který měl v sedmdesátých letech zákaz výuky a své pedagogické ambice realizoval právě na Oldřichu Kašparovi. „To byla pro mě tehdy vůbec nejlepší škola,“ doplňuje pamětník.

Knihy za Západu skončily v trezoru

Na pražské katedře zůstal až do roku 2012. V roce 1996 se zde habilitoval. Profesuru získal později na univerzitě v Mexiku. Od roku 1980, kdy vyšla jeho první velká vědecká práce, začal vyjíždět do zahraničí na konference a kongresy, nejčastěji do Paříže, Janova, Toulouse a dalších. Ačkoliv byl během normalizace vedoucím katedry kovaný a vysoce postavený komunista Antonín Robek, Oldřich Kašpar ho vždy vnímal jako kvalitního a rozumného člověka, který hleděl na odbornou způsobilost více, než na kádrový profil. Když někdo z kolegů nemohl na katedře zůstat z politických důvodů, snažil se ho Antonín Robek vždy zaměstnat jinde v oboru, třeba na Akademii věd.

„Když se chystal výjezd na jakýkoliv západní kongres, musela mou účast schválit Závodní organizace komunistické strany na Filozofické fakultě. Pochopitelně mohla mou účast i zamítnout. Ale vedoucí katedry byl politicky natolik vysoce postavený, že pokud účast schválil on, schválili ji už všichni.“ Přesto zůstával Oldřich Kašpar pod drobnohledem. Několikrát se stalo, že mu přítel ze Západu odeslal v Československu nedostupnou literaturu, ale knihy Oldřich Kašpar nedostal. „Bylo úplně jasné, kde ty knihy skončily. Zabavené v trezoru na Ministerstvu vnitra,“ prohlašuje.

Na první terénní výzkum a zahraniční cestu se Oldřich Kašpar dostal až šest let po ukončení studií v roce 1980, přestože celou dobu hodně publikoval a přednášel. Veškeré jeho práce tedy byly do té doby teoretického charakteru. Jako iberoamerikanista mohl nejprve navštívit pouze Kubu coby socialistickou zemi. Přestože ho původně Kuba vědecky nezajímala, našel si tam své zájmy. „Pracoval jsem tam v archivu a bádal o českých jezuitech. Současně jsem přeložil kubánské pohádky, které pak vyšly ve dvojím vydání.“ Na Kubě byl také svědkem mnohých pokusů o emigraci, která probíhala formou dobývání se na latinskoamerické ambasády.

U indiánů se naučil jiné hodnoty

Když se Oldřich Kašpar dostal v roce 1987 na tři měsíce do Mexika, kde mohl konečně naplnit své původní vědecké ambice, na začátku pobytu vůbec neznal terén. Jeho vědecké zaměření na mexické indiány mimo jiné znamenalo, že musel odložit veškeré evropské kulturní nánosy i zvyklosti. „Naučil jsem se, že evropský kulturní žebříček hodnot musím nechat doma. Všechno je tam jinak a musel jsem se přizpůsobit. U indiánů určuje naprosto vše příroda a místní hodnoty jsou jinde. Člověk se díky tomu cítí osvobozeně,“ vzpomíná Oldřich Kašpar na první zkušenosti mezi indiány, kdy se mu dařilo proniknout přímo do místních komunit a získat jejich důvěru. 

Na rozdíl od tehdy socialistické Kuby, kde žil na vědeckých cestách ve velmi skromných až bídných podmínkách, v Mexiku si mohl užít blahobyt. Pobyt platila Mexická univerzita a stipendium stačilo i na cestování a poznávání okolí, které ve vědeckých pracích často zužitkoval. O poznání méně příjemné byly návraty ze zahraničí. Obálka s pozvánkou do Bartolomějské ulice k výslechu chodila vždy 14 dní předem. Státní bezpečnost chtěla získat nové kontakty a ideálně i Oldřicha Kašpara pro spolupráci.  

„Vnímal jsem to jako strategii, jako součást psychologického nátlaku, protože jsem se těch čtrnáct dní strachoval, kde jsem asi co kde řekl. I výslech byl psychologicky propracovaný. Ale hrál jsem takového intelektuálního idiota. Většinou po hodině a půl jsem si přečetl zápis a podepsal. Na záznamu o výslechu jsem se dočetl, že jsem naprosto nevhodný pro jejich účely.“

Přátelé ho v Mexiku přikryli vlastními těly

Během výzkumných pobytů šlo Oldřichu Kašparovi hned několikrát o život. V roce 1987 se vypravil na nebezpečné mexické tržiště v San Angelu. „Všichni mě varovali, abych tam za žádnou cenu nechodil, což pro mě samozřejmě znamenalo, že to tam bude autentické a zajímavé. A hned jsem se tam vypravil.“

Když si po nákupu stříbrného přívěsku uklízel dolary, napadl ho zezadu zloděj nožem. „Už už jsem mu chtěl dát peníze, ale nakonec jsem si to rozmyslel a rozhodl se zabojovat. Vykopl jsem nohu a trefil ho do nejbolestivějšího místa a začal utíkat. Jenomže zloděj začal chytře křičet ´chyťte zloděje´ a za mnou se rozběhl naštvaný dav padesáti lidí.“ V jedné z postranních uliček se pamětník schoval v sudu a přikryl se plachtou. Dav ho minul a Oldřich Kašpar mohl po chvíli z tržnice odejít.

Ještě nebezpečnější situace nastala v 90. letech. Tehdy Kašpar vědecky působil v Mexiku v horské oblasti Chiapas. Tehdy se radikálním studentům „Zapatistům“ podařilo získat za účelem „svržení režimu a převzetí vlády lidem“ na svou stranu i některé indiánské kmeny. „V podstatě je zneužili pro své účely, ale bylo to dáno především velkou chudobou, kterou indiáni v Chiapasu v dané době trpěli,“ vysvětluje pamětník. „Tehdy jsme se s místními přáteli dostali pod minometnou palbu, a protože u indiánů je host na úplně prvním místě, naskákali na mě a přikryli mě vlastními těly, aby mě ochránili.“

Na demonstraci dostal obuchem

Podobně se Oldřich Kašpar zachoval o pár let později během studentských demonstrací v roce 1989. Sametovou revoluci tenkrát prožíval se svými studenty a na demonstracích se dostal do střetu s bezpečnostními složkami. „Dostal jsem ránu obuchem, když jsem se postavil před jednu studentku, kterou se policista chystal udeřit do ledvin. To by mělo zlé následky. Strčil jsem před ní ruce a pak jsme se nějak vzájemně odvedli, protože to bylo otřesné.“

Rok 1989 představoval pro Oldřicha Kašpara kromě osobní svobody i možnost svobodně publikovat. „Do roku osmdesát devět u nás v oboru vydávala nakladatelství jen práce Václava Šolce a Miloslava Stingla a nechtěla nikoho dalšího, protože to už jakoby stačilo.“

Porevoluční vývoj ale přinesl v životě Oldřicha Kašpara i méně příjemné události. Mezi léty 2002 - 2003 se dostal do sporu s kolegy Josefem Opatrným a několika dalšími, kteří jej obvinili z plagiátorství. Etická komise tehdy řešila kauzu plagiátorství bez jeho účasti na tajném zasedání. Obvinění se týkalo zejména publikace Dějiny karibské oblasti, která je jednou z třiceti dvou publikací Oldřicha Kašpara. Kauza se poté objevila v oficiálních životopisech. „Samozřejmě mě to odborně, ale především lidsky hodně zasáhlo. Cela aféra mě stála na dlouhou dobu mnoho sil.“

Z prvního manželství má Oldřich Kašpar dva syny Jan a Víta. Jan se věnuje také vědě a Vít žije trvale v USA. Druhá manželka, muzikoložka Hana Jarolímková, zemřela v roce 2022. Oldřich Kašpar v roce 2022 vyučoval na Katedře sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice a vychoval více než 10 svých nástupců, kteří pokračují v jeho započaté vědecké činnosti.

Své vyprávění a vzkaz mladší generaci, nejen vědců, shrnuje pamětník následovně: „Buďte rovní, buďte usilovní a nevzdávejte se, i když se někdy situace zdá beznadějnou.“