„I ti lidé, kteří tam přišli, kteří byli velmi kvalitní a tak dále, tak byli v podstatě produktem státního filmu. Čili byli ve výkonné produkci, ale v tom takzvaném producentství – tedy schopnosti dát dohromady projekt se vším všudy, včetně sehnání peněz, a vědět, co s projektem – v podstatě nikdo nebyl. Já měl určitou zkušenost a určitou přednost v tom, že jsme si [filmy] v podstatě dělali sami. Je pravda, že to jsem [na FAMU] začal hned přednášet, učit etc. Je pravda, že mi nabízeli vedení katedry, dokonce dvakrát, možná třikrát mi nabízeli děkana. Dokonce jednou mě přemlouvali k rektorství, ale mě by to strašně zatěžovalo. Já jsem povahou vším, ale celým čtyřicetiletým vývojem jsem individualista, který si dělá svoje filmy, svoje projekty. Všechny tyhle funkce jsou z větší části úřední, administrativní, jiného charakteru, a mě by to od práce i od učení trošičku odvádělo. Hlavně od mé práce. Mojí výhodou bylo, že vlastně doteď jsem si dělal svoje filmy, čili já [studentům] říkám praktické věci, tak aby si filmy uměli udělat.“
„Prvopočátek byl vlastně v roce 1969 na podzim. To byli [StB] ještě takoví, vlastně nechci říkat nesmělí, ale takoví velmi upozadění pánové na Barrandově. Je to druhá polovina 69. roku, čili nějak září říjen, když tam přišli, a byl to v podstatě pohovor. Hlavně je zajímalo, kde je natočený materiál ze srpna. Věděli, že se točilo, ale ten materiál byl prakticky vyvážen z laboratoří, z toho všeho, ale oni šli po materiálu a hlavně šli po negativu, po základu toho materiálu. Potom následovala předvolání do Bartolomějské nebo Konviktské, ale hlavně do Bartolomějské. Jenom prosím vás, znovu říkám, tam byla důležitá jedna věc, která se mně špatně [říká], ono to zní jako příliš odvážně – nesměli jste mít strach. Já jsem neměl pocit, že bych udělal něco špatného. Natáčel jsem jako filmař události, které se tady samozřejmě staly. Hlavní důvod sebeobrany byl nebát se. A když jste se jich v podstatě nebál, tak neměli moc šanci. Samozřejmě vám mohli znepříjemňovat život, mohli jistě mnoho dalších věcí. Teoreticky by asi dokázali, abych byl vyhozený z Laterny [Magiky].“
„Pokud vím, tak z Barrandova, neoficiálně – ono točilo samozřejmě spousta lidí i na amatérské kamery – ale z Barrandova, pokud vím, jsme točili jenom Standa Milota a já, nezávisle na sobě. Mně bylo toho materiálu líto, materiál se okamžitě dubloval, což u černobílého fotografického principu šlo poměrně rychle. Čili se distribuoval okamžitě na ambasády, v podstatě skoro do celého světa, a množil se. Mně to bylo líto, tak jsem si říkal, že bychom ho měli schovat a použít to tady u nás v Čechách, protože jsme nevěděli, jak to tady samozřejmě bude. Takže ten materiál jsem od druhého dne shromažďoval, tedy to, co jsme natočili my a co natočil Standa.“
Mgr. Jaromír Kallista se narodil 18. prosince 1939 v Praze. Jeho otec Josef Kallista pracoval tehdy na Ministerstvu státního dluhu (dnes Ministerstvo financí), matka Jarmila působila jako učitelka v Mělníku. Dětství prožil na pražských Hřebenkách, techniku a film si oblíbil díky továrně Waltrovka a blízkým barrandovským ateliérům. V jedenácti letech odešel na internátní gymnázium v Poděbradech, po komunistickém převratu v roce 1948 ale z politických důvodů nemohl pokračovat na gymnáziu a vyučil se leteckým mechanikem ve Waltrovce a absolvoval průmyslovou školu. V letech 1959–1964 vystudoval FAMU, obor produkce. Po absolutoriu nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde pracoval na několika hraných filmech. 20. srpna 1968 právě dotočili s Evaldem Schormem film Farářův konec. Měl proto k dispozici filmový materiál a kamerovou techniku a na vlastní pěst tajně s kameramany natočil záběry srpnové invaze, které se ihned dostaly do zahraničí. Spolu s Evaldem Schormem tajně vytvořili dokumenty Zmatek 68 a Jan 69, které čekaly v utajení dalších dvacet let na zveřejnění. Na počátku 70. let musel Barrandov z politických důvodů opustit se zákazem práce v kultuře. Přežíval díky zakázkám pro televizi a Art Centrum, zadávanou kolegy, často na cizí jméno. Od roku spolupracoval s multižánrovým divadlem Laterna Magika. Čelil nátlaku StB. V 80. letech navázal intenzivní spolupráci s Janem Švankmajerem, s nímž v roce 1987 dokončil první poloilegální, soukromý film Něco z Alenky. Krátce po revoluci spolu založili produkční společnost Athanor, s níž realizovali další autorské filmy, např. Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení. Jaromír Kallista také od roku 1989 působil na FAMU, kde vyučoval produkci a zasadil se o modernizaci výuky. V roce 2022 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
