PhDr. Eva Jůzová

„Já jsem měla od šesté třídy takovou velkou komunistku, ale ze živnostenského rodu. Já si myslím, že ona byla určitým způsobem spravedlivá. Ona mi řekla, že mi pomohla, protože jsem říkala pravdu. Já jsem o dějepisu říkala například, že Prahu osvobodili vlasovci, a to byl hodně velký průšvih. Pak jsme přijeli z prázdnin, měli jsme hodinu dějepisu a ona se ptala, kde jsme byli na prázdninách. Děti říkaly, že v pionýrském táboře, já se taky samozřejmě hlásila a řekla jsem, že jsem byla v Seku. Ona byla taková trochu teatrální a říkala: ‚V Seči? V tom mezinárodním pionýrském táboře? Děti, podívejte se, co tady máme za hvězdu.‘ A já jsem vstala a řekla, že ne, že to je Sdružení evangelických kurzů. Děti se smály a ona se na mě podívala a zeptala se, jestli jsme se tam modlili. Já na to drze: ‚No a...?‘ Rodiče museli do školy. A tak to pokračovalo. Z osmé třídy jsem měla jít rovnou do výroby. A tahle učitelka šla za tajemníkem, který měl na starosti školství, a řekla mu, že jsem nejlepší žačka ve škole, navíc jsem všude přednášela, zpívala ve sboru, hrála na klavír, ve všech fabrikách a všude, kam jsme chodili. A když se rozneslo, že Řehová se nemá nikam dostat, tak ti dělníci mrmlali: ‚Prosím vás, co proti ní máte, vždyť když jsou všelijaký besídky, ona nám tady hraje, zpívá, recituje Nerudu…‘ No, a tak jsem se dostala na gympl.“

„Tatínkové se znali moc dobře a vždycky si svěřovali ty postupy, které je potkaly. Krylovi bydleli šikmo... my jsme bydleli za opuštěnou parcelou, kde jsme pak měli zahrádku, tak přes křižovatku byl dům, a tam jednu dobu bydleli Krylovi. Pak je přestěhovali do ulice Kapitána Jaroše, kde měli tu tiskárnu. A tu jim před očima celé rodiny rozmlátili. Celou tiskárnu, stroje. To byla vzácná tiskárna, ta písmena sazečská. To bylo něco tak krutého a blbého… to tam dělaly prý Lidové milice. Musím se na to ještě podívat, ale myslím, že to byla Lidová milice a že to tam rozmlátili – krumpáčem, ty stroje. Karel Kryl byl u toho a komunistům to nemohl zapomenout. On byl o rok mladší než já.“

„Tatínek uklidil obchod a okamžitě začali chodit spravovat si hodiny. Měli jich takhle, po loket. Ale všichni byli nadšení. Měla jsem svoji ruskou chůvu, mladýho vojáčka, který mě vozil na procházky, aby matka mohla pomáhat otci, protože všichni chodili s hodinkami a chtěli je spravit, spěchali, aby je měli, takže naši dělali, co mohli. A každý ten vojáček seděl u tatínka u stolu a čekal, až je spraví, pak si je nasadil a přišel další a další a další... a naši už z toho byli úplně šílení. Byli unavení. Tak táta vymyslel, že opravené hodinky vystaví ve výloze se jménem, aby věděli, že už si je můžou vyzvednout. Že to bude jednodušší a bude mít víc času a klidu. Tak to tak udělali, jenže do rána byla rozbitá výloha a hodinky ukradené. Jenže oni přišli, ‚davaj časy‘, ale s automatem. Měli jsme ale kliku, že k nám na koni přijížděl z Veltrus ruský důstojník, který byl mladý a inteligentní, a když to tam viděl, tak všichni museli do pozoru, vše se muselo napsat, výloha se spravila a pak se to dělalo tímto způsobem, ale už to bylo hlídané. Ale tatínek tedy říkal, že to bylo natvrdo. Že to bylo velké štěstí.“

„Já si pamatuju, a to nebylo jednou… Přijela jsem do Hostěradic, otevřela mi farní hospodyně a já jsem jí řekla, že bych potřebovala do kostela. Ona mě pozvala dál, ale byla taková celá špatná. Udělala mi kafe a sedly jsme si na chvilku a ona mi začala vyprávět, že pana faráře zatkli, že je tady sama, že mu udělali schránku, o které nic nevěděl, ale narafičili to na něj, jako že to věděl, a dali ji do kostela do lavice. Pak přišli estébáci a našli to. Odvezli ho a ona vůbec neví, co s ním je. Takže jsme seděly na faře… A tohle se mi stalo v různých obměnách, že jsme si vlastně důvěřovali.“