Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Eva Jůzová (* 1943)

• narozena 8. listopadu 1943 v Praze

• rozená Řehová

• vyrůstala v evangelické rodině v Kralupech nad Vltavou

• jako malé dítě zažila nálet na Kralupy na jaře roku 1945

• po válce se přestěhovali do Kroměříže, otec zde převzal hodinářství svého mistra

• v roce 1952 komunisté otce o živnost připravili

• Eva se kvůli víře a třídnímu původu neměla dostat na střední ani na vysokou školu

• vystudovala gymnázium a dějiny umění v Brně

• na podzim 1968 odjela na studijní cestu do Vídně, kde zvažovala emigraci

• v roce 1970 musela z politických důvodů odejít z brněnské univerzity

• nastoupila do památkového ústavu v Praze

• v roce 1975 přešla do nakladatelství Artia jako redaktorka uměnovědných knih

• přepisovala a šířila texty pro Chartu 77, navštěvovala bytové přednášky

• v roce 1979 se provdala za Michala Jůzu

• v roce 1986 Jůzovi získali živnostenské oprávnění na výrobu a prodej keramiky

• po roce 1989 provozovali živnost jménem Hrnčířství a nakladatelství

Měli štěstí, že na ně gestapo nepřišlo

Eva Jůzová, rozená Řehová, se narodila 8. listopadu 1943 v Praze, se sourozenci a rodiči Karlem a Marií Řehovými žila v Kralupech nad Vltavou. Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů a byli evangelíci. Po svatbě v roce 1930 se usadili v Kralupech, kde začínali od nuly. Otec byl vyučený hodinář a zlatník, maminka měla rodinnou školu. V roce 1932 se jim narodil syn Vladimír, později dvě dcery.

Eva vypráví, že za války maminka spolupracovala s odbojem, když předávala a šířila časopis V boj. Odbojovou podomácku vyráběnou tiskovinu grafika Vojtěcha Preissiga a jeho dcery Ireny Bernáškové jí prý předával náčelník Sokola Vavřinec Sedláček, kterého nakonec zatklo gestapo. „Rodiče se ocitli v ohrožení. Museli zlikvidovat pistoli, kterou u sebe měli a hodili ji do Vltavy. Vavřa Sedláček seznam se jmény distributorů časopisu spolkl, takže se dotyčným na seznamu nic nestalo, ale jeho nacisté poslali do Německa do solných dolů a už se nevrátil.“ (Pozn. autorky: dle dostupných pramenů zahynul v Osvětimi 19. dubna 1942.)

Nejzničenější město v Čechách

Za války pracovali manželé Řehovi v Kralupech v obchodě, který otec zařídil. Kromě sortimentu a služeb z oboru hodinářství Karel Řeha také dobře fotil a prodával tedy i fotografické potřeby. Celkem slušně prosperoval.

V březnu 1945 Kralupy postihly nejničivější nálety amerických bombardérů v celém protektorátu. Cílem byla kralupská rafinerie minerálních olejů, ale kvůli špatné viditelnosti piloti zasáhli obytné čtvrti. Zahynulo přes dvě stě lidí, mezi nimi mnoho přátel Řehových. Jejich dům v Sokolské ulici bombardování také částečně odnesl, dvouletá Eva z šoku přestala mluvit, bratr měl otřes mozku, ale všichni z rodiny přežili. Uchýlili se do pět kilometrů vzdálené Olovnice k evangelickým přátelům.

Kvůli hodinkám na otce mířili s kulometem

V Olovnici se dočkali konce války a rodina se vrátila do Kralup. Tam pak prožívali všeobecné nadšení z konce války a přivítali vojáky Rudé armády. Ti, jak známo, prahli po náramkových hodinkách, které pro ně do té doby byly takřka neznámé, nedostatkové zboží, symbol západního luxusu. To se málem stalo osudným hodináři Karlu Řehovi z Kralup.

„Tatínek uklidil obchod a začali chodit Rusové a nechávali si spravovat hodinky. Měli jich takhle, po loket. Ale přáli jsme jim to, neřešilo se to, všichni jsme byli nadšení z konce války. Já měla dokonce svoji ruskou chůvu, mladýho vojáčka, který mě vozil na procházky, aby matka mohla pomáhat otci, protože všichni chodili s hodinkami a chtěli je spravit, spěchali, aby je měli, takže naši dělali, co mohli. A každý ten vojáček seděl u tatínka u stolu a čekal, až je zprovozní, pak si je nasadil a přišel další a další a další… a naši už z toho byli úplně šílení a unavení,“ vypráví Eva.

Aby měl její otec větší klid na práci, vymyslel, že opravené hodinky vždy vystaví ve výloze se jménem, a vojáci si je poté přijdou vyzvednout. „Jenže do rána byla rozbitá výloha a hodinky ukradené. Oni ale přišli s automatem, kterým mířili na otce, a chtěli hodinky zpátky. Vyhrožovali mu smrtí. Mysleli to vážně a bylo to velice napjaté. Měli jsme kliku, že k nám na koni přijížděl z Veltrus ruský důstojník, mladý a inteligentní, a když viděl, čeho jsou jejich vojáci schopni, tak je všechny srovnal do pozoru, vše se muselo napsat, výloha opravit. Tatínek říkal, že to tehdy bylo natvrdo a měl velké štěstí,“ vypráví Eva.

Nedlouho po skončení války Karlu Řehovi přišel dopis od hodinářského mistra Antonína Mináře. „Tatínek byl jeho bývalým žákem a udržovali spolu po léta dobré vztahy. V dopise stálo, aby táta sebral ženu a děti a přijel do Kroměříže, že mu zde chce přenechat svou živnost,“ vypráví Eva. A tak se stalo. Řehovi se přestěhovali a začali nový život v Kroměříži. Karel Řeha se časem vypracoval a prodával i nejluxusnější švýcarské hodinky.

Pohřeb kapitalismu byl děsivý

V roce 1948 bylo pamětnici pět let, ale i tak si dobře vzpomíná na změny, které komunisté pro národ připravili. Například pamatuje na hlučnou komunistickou manifestaci, kdy účastníci „pohřbívali“ kapitalismus. „Zrovna u nás byl Minář, dívali jsme se na to z okna. Působilo to na mě odpudivě. Jel pohřební vůz a za ním dětský kočárek pro větší děti a v něm byl rozvalený nastrojený tlustý chlap s cylindrem. Představoval kapitalistu. Kolem poskakovali a výskali další lidi v nějakém panoptickém přestrojení. Maminka se snažila, abych na to zapomněla, vždycky to nějak zaobalila, že to byly jen maškary a ty jsou vždycky hnusné. Ale já na to nikdy nezapomněla,“ vypráví Eva.

Také vzpomíná, jak po válce chodívali do Květné zahrady na balet a do divadla, avšak komunistický převrat se odrazil i v kultuře. „V létě 1948 tam najednou bylo před zahradou ohromné ruské kolo, jezdil tam strašidelný vláček, večer ohňostroj a už se tam předváděli prominentní komunisté,“ vypráví Eva.

Bratr chtěl emigrovat, dostal jen pár facek

Maminka s bratrem se v roce 1948 také zúčastnili posledního Všesokolského sletu. „Maminka odcvičila ženy, ale bratr se nevrátil ze cvičení v Kojetíně. Matka měla strach, ale bála se to nahlásit na policii. Aniž to tušila, anebo možná že tušila, on zatím utíkal přes hranice. Bylo jich pět. Utíkali od Mariánských Lázní, na hranicích je chytli, ale dostali jen pár facek, protože jim bylo patnáct šestnáct let. Poslali je zpátky k maminkám. V tu dobu byla na hranicích ještě ta stráž jako za první republiky. Takže se k těm klukům zachovali ještě slušně. Ohlásili to sice kolegům, ale nic z toho nebylo. Kluci se měli do dvou dnů hlásit v Kroměříži na policii. Tři nakonec utekli a dostali se do Ameriky. Prostě se vrátili a utíkali znova. Ale můj bratr Mirek ještě se svým kamarádem se už o nic nepokusili,“ vypráví Eva.

Než se ale Mirek vrátil domů, jeho matka Marie Řehová prožívala peklo. V době, kdy byl Mirek nezvěstný, byl manžel v nemocnici s hnisavou ránou v ruce (následek zranění v první světové válce) a k tomu se museli nečekaně vystěhovat z bytu, který měl být uvolněn pro jakéhosi komunistického prominenta. „Maminka tehdy ze dne na den, sama, koupila dům v Kollárově ulici. Peníze získala ze zahrady s chatkou, kterou jsme měli v Kralupech. Se stěhováním nám pomohli sokolové, maminka při tom běhala za tatínkem do nemocnice a měla strach o nezvěstného syna,“ říká Eva. Vše nakonec ustáli a život se, alespoň na čas, vrátil do starých kolejí.

Likvidace tiskárny otce Karla Kryla

V roce 1952 otec přišel o živnost a nezbylo než se nechat zaměstnat ve fabrice v Chropyni. „Pracoval tam jako jemný mechanik, což mu vyhovovalo, vůbec si na to nestěžoval, horší už bylo, že byl ve styku s toxickou rtutí, což jeho organismus těžko snášel. Zemřel předčasně v roce 1976,“ říká Eva. V době, kdy otec přišel o živnost, byl bratr na vojně a maminka šla jako účetní do uhelných skladů.

Eva popisuje mnohem dramatičtěji, jak přišli o živnost Krylovi ze sousedství, kteří vlastnili tiskárnu. S budoucím písničkářem Karlem Krylem chodívala do pěveckého sboru, byli kamarádi. „Naši tatínkové se znali moc dobře a vždycky si svěřovali postupy, které je, coby živnostníky, v novém režimu potkávaly. Nejhorší bylo, když komunisté jejich tiskárnu před očima celé rodiny rozmlátili. Stroje, všechno. Ta sazečská písmena, to byly vzácné věci a oni jim to zničili. To bylo něco tak krutého a blbého, prý to dělala Lidová milice. Karel Kryl byl u toho a komunistům to nikdy nemohl zapomenout. On byl o rok mladší než já,“ vzpomíná Eva, které tehdy bylo devět let.

Na studia zapomeň, jsi dcera živnostníka a evangelička

Eva měla bohaté zájmy. Bavilo ji kreslení, literatura, dějiny, hrála na klavír a uvažovala i o studiu na konzervatoři. V posledním ročníku základní školy se dostala jako brigádnice do archivu v zámku v Kroměříži. V zámecké knihovně se nakonec našlo zajímavé pracovní místo pro maminku, kde byla konečně šťastná.

Eva ale neměla pěkné vyhlídky. Z politických důvodů se neměla dostat na střední školu. Byla dcerou živnostníka a navíc evangelička. K postupu na gymnázium jí pomohla učitelka, od které by to ani nečekala. „Já jsem měla od šesté třídy na dějepis takovou velkou komunistku, ale jak se říkalo – byla ze ‚živnostenského rodu‘. Byla určitým způsobem spravedlivá. Řekla mi, že mi pomohla, protože jsem říkala pravdu. Já jsem o dějepisu říkala například, že Prahu osvobodili vlasovci, a to byl hodně velký průšvih. Nebo například po prázdninách jsme měli první hodinu dějepisu a ona se ptala, kde jsme byli na prázdninách. Děti se různě hlásily, někdo byl v pionýrském táboře, někdo jinde, já se taky samozřejmě hlásila a řekla jsem, že jsem byla v Seku. Ona byla taková trochu teatrální a říkala: ‚V Seči? V tom mezinárodním pionýrském táboře? Děti, podívejte se, co tady máme za hvězdu.‘ A já jsem vstala a řekla, že ne, že to je Sdružení evangelických kurzů. Děti se smály, ona se zeptala, jestli jsme se tam modlili. Já na to drze: ‚No a...?‘ No, a rodiče museli do školy. A tak to pokračovalo. Z osmé třídy jsem měla jít rovnou do výroby. A tahle učitelka šla za tajemníkem, který měl na starosti školství, a řekla mu, že jsem nejlepší žačka ve škole,“ vypráví Eva. Pomohlo jí také to, že reprezentovala školu – přednášela, zpívala ve sboru, hrála na klavír. Na gymnázium ji nakonec pustili.

Stejná překážka v dalším vzdělání ji ale čekala po maturitě. Tehdy si došla na Okresní výbor Komunistické strany Československa, který měl moc o jejích dalších studiích rozhodnout. Řekli jí, že může jít jedině do výroby. Obhajovala se tím, že její rodiče se vypracovali z ničeho, byli poctiví, nikdy nehajlovali a nechápe tedy, co proti ní mají. „Řekla jsem jim také, že se přihlásím na Vysokou báňskou, kam jejich posudek nepotřebuji, a dálkově budu studovat dějiny umění. A odešla jsem středem. Jenže po pár dnech si mě nečekaně zavolali a řekli mi, že mě ‚stoprocentně prověří‘ – tedy že mi dají doporučení pod podmínkou, že půjdu studovat ty dějiny umění a vrátím se dělat kulturu do Kroměříže,“ vzpomíná Eva na překvapivé rozuzlení.

Dilema o emigraci

V roce 1961 nastoupila na studia na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně na katedru dějin umění k profesoru Václavu Richterovi. Absolvovala ji v roce 1966 a nastoupila do památkového ústavu v Plzni. Po roce dostala místo asistentky na fakultě na katedře dějin umění, kde se připravovala na rigorózní zkoušky u Jana Patočky. Ještě za studií psala pro časopis Host do domu a Věda a život, kde setrvala až do jeho zániku na počátku 70. let.

V září 1967 a pak ještě v roce 1968 se jí podařilo vycestovat v rámci studijního programu na přednášky do Europe House do Vídně. Na podzim 1968 už ale panovala jiná situace. Vojska Varšavské smlouvy obsadila republiku a do Vídně proudili lidé z Československa s tím, že už se nejspíš nevrátí. Před podobným rozhodováním se ocitla i Eva. „Já jsem tam přijela, když tam byli utečenci z Čech. Byli to často komunisté a Židé, kteří měli strach, že už ‚je to tu zase‘ a tak dále. Já jsem se tam znova po letech setkala s přítelkyní Violou Fischerovou, básnířkou, která si vzala Pavla Buksu. Mířili do Basileje, jel s nimi ještě Jiří Pištora. Měli ještě jedno volné místo ve voze. Přemlouvali mě, abych jela s nimi. Já si to měla rozmyslet. Pak mi ještě volali z Basileje, kam jsem jim pak posílala Pavlův kufr s knížkami, které mu ještě v Čechách vyšly. Nakonec jsem se rozhodla, že neemigruji. Oni už měli byt, Pavel měl místo v divadle a já tady měla staré rodiče. Máma by to asi těžko zvládala,“ vypráví Eva.

Odkladiště pro nepohodlné

V roce 1970 musela z politických důvodů z brněnské katedry odejít. Netajila se svými názory a do KSČ by nikdy nevstoupila. Jako bývalá Richterova studentka nicméně dostala příležitost v památkovém ústavu v Praze jako historička umění, kde pak působila pět let. „Nastupovala jsem tam ve stejný den jako Čestmír Císař. Byl tam ‚odložen‘, protože si nerozuměl s režimem. Vůbec to tam bylo takové odkladiště pro nepohodlné,“ říká Eva.

V roce 1975 nastoupila do nakladatelství Artia jako redaktorka uměnovědných knih, a jak říká, byla zde nejšťastnější nejen díky zajímavé a tvůrčí práci, ale také proto, že se zde sešla zajímavá parta odborníků, kteří byli ohledně politiky názorově na jedné lodi.

Za normalizace Eva navštěvovala bytové přednášky, například u Havlů, přátelila se s Josefem Topolem, Olgou Karlíkovou, sochařkou Hanou Wichterlovou, u které také bydlela, pohybovala se mezi chartisty, pracovala pro Chartu, přepisovala pro ni texty a šířila je dál, ale samotné Prohlášení Charty 77 nepodepsala. „Podpis mi rozmluvil Jan Patočka, že užitečnější jsem na svém místě a tím, co už dělám, než kdybych byla v base,“ vysvětluje Eva. Když pak sedmdesátiletý Jan Patočka následkem výslechu u Státní bezpečnosti zemřel, Evě jeho příbuzná svěřila balík dopisů, které psal svému příteli Václavu Richterovi, jenž Evu učil. „Že prý už budu vědět, co s nimi, až přijde čas. Po revoluci jsem je předala pražskému Archivu Jana Patočky,“ říká Eva.

Podnikání v roce 1986 už bylo možné

Eva se v roce 1979 vdala za Michala Jůzu, písničkáře a keramika. V roce 1986 již bylo možné získat živnostenské oprávnění a Jůzovi spolu začali na živnostenský list vyrábět a prodávat ručně dělané kameninové nádobí, v té době jedinečný sortiment. „Michal se musel nejdříve vyučit v hrnčířské dílně a všechno mě pak doma učil. Začínali jsme od nuly, zadlužili jsme se. Nebylo to tehdy ještě nic moc k uživení, ale my jsme byli na chudobu celý život zvyklí, takže nám to nevadilo. Byli jsme šťastní. Prodávali jsme občas na trzích, ale hlavním odbytištěm byli přátelé a známí. Pořádaly se také tzv. butiky – všichni, kdo doma něco vytvářeli, se čas od času sešli u někoho v soukromí a tam se prodávaly a nakupovaly výrobky.“

Hrnčířství a nakladatelství

Těsně před revolucí Jůzovi pořídili dům a v něm dílnu s velkými pecemi. Po sametové revoluci se jim dařilo podstatně lépe. Jejich kameninové nádobí bylo vyhlášené, zejména jejich konvice prosluly. V té době vznikaly první čajovny, od nichž se objednávky na čajové servisy jen hrnuly. Začátkem 90. let navíc uspěli ve výběrovém řízení na prodejní místo v lukrativní Zlaté uličce u Pražského hradu, kde prodávali až do roku 2000, než se radikálně změnily podmínky.

Na přelomu tisíciletí, v poměrně pokročilém věku, adoptovali Jůzovi dvě malé děti, Šimona a Julii. Ve svém vlastním nakladatelství prozaicky nazvaném Hrnčířství a nakladatelství vydali více než desítku filozofických pojednání. Jejich hrnčířská dílna fungovala ještě v roce 2018, pak ji Jůzovi předali své žákyni.