Cítila jsem, že je to cesta
Příběh Ludmily Javorové lze, možná trochu nadneseně, označit za jednu z třináctých komnat novodobých dějin římskokatolické církve. Narodila se 31. ledna roku 1932. Dětství a válku prožila společně s početnou rodinou v Chrlicích u Brna. Od roku 1964 se stala blízkou spolupracovnicí později tajně vysvěceného biskupa Felixe Maria Davídka. Napomáhala mu při vzniku tzv. skryté církve Koinótés (společenství římskokatolických křesťanů v hlubokém utajení), jejíž existence byla reakcí na ničivé zásahy komunistického režimu proti církvím. I přes nesouhlas některých členů této skupiny Davídek Ludmilu na sklonku roku 1970 vysvětil na jáhna a vzápětí na kněze. Jejím úkolem bylo sloužit především v ženských věznicích, kde byly ženy bez výhradně mužské kněžské služby „ponechány ladem“, mnohdy o víru přicházely a potřebovaly duchovní doprovázení. Činit tak měla, pokud by byla zatčena, což se v té době oprávněně očekávalo. Kněžské činnosti se věnovala i přes nesouhlas některých členů skryté církve. Roku 1983 se ve věci svého případu obrátila přes kardinála Františka Tomáška na papeže Jana Pavla II., odpověď však nedostala. Roku 1996 jí bylo oficiálně sděleno, že je jí výkon kněžské služby zakázán, protože její svěcení je podle kanonického (církevního) práva neplatné. I přesto, že své kněžské povolání nemohla Ludmila nikdy vykonávat veřejně, považovala jej za své životní poslání. Po revoluci našla uplatnění jako učitelka náboženství. O svém osudu – i když s bázní v hlase – však mluvit nepřestala. Doufala, že po sametové revoluci bude Felix Maria Davídek očištěn, což se doposud nestalo. Stále však nepřestala věřit, že přijde chvíle, kdy ženy v římskokatolické církvi dostanou větší prostor.