Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Javorová (* 1932)

• narozena 31. ledna 1932 v Brně

• dětství prožila s devíti sourozenci v Chrlicích u Brna

• od roku 1964 se stala blízkou spolupracovnicí později tajně vysvěceného biskupa Felixe Maria Davídka

• Davídek Ludmilu na sklonku roku 1970 vysvětil na jáhna a vzápětí na kněze

• roku 1996 jí byl výkon kněžské služby oficiálně zakázán

• po revoluci pracovala jako učitelka náboženství

„Když jsem obdržela papír, který mi ani biskup nepředal osobně, na němž stálo, že se mi všechno zakazuje a že je vše neplatné, tak to se mě ani nedotklo. Řekla jsem si: ‚Ano, já přiznávám, že lidstvo na to není připraveno, na takovou zkušenost.‘ Ale co jsem odmítla podepsat, že o tom nebudu mluvit a škrtla jsem všechny volné prostory na tom papíru, aby tam už nikdo nic nemohl připsat. To říkám otevřeně.“

Ludmila Javorová se narodila v Chrlicích u Brna 31. ledna 1932 jako jedna z deseti sourozenců. Vlastní rodinu vnímala jako jakési společenství. Vzpomínala na svého otce, sečtělého, zbožného a společenského muže, který dětem rád vyprávěl o světě a historii. Taktéž o mamince mluvila velmi hezky a popisovala, že právě ona položila pevné základy její víry. Z dětství si vybavovala především nedělní obědy, kdy za otcem pravidelně docházeli přátelé, kněží, se kterými vedl dlouhé rozpravy, zatímco ona si v té době hrála s bratry na velebení Páně. Bratři měli vlastní ornáty a střídali se v kázání, ona však musela dělat pouze věřící. Večer se ptávala otce: “Tati, proč nemůžou být i holky velebeným Pánem?” A on jí odpovídal: “Tak se za to modli, třeba to tak někdy bude.” A tak jej, stejně jako ještě mockrát v životě, poslechla.

Z člověka se válka nedá vymazat

Brzy však přišla druhá světová válka, která se nevyhnula ani jejich rodině. Během bombardování často mívala na starosti mladší sourozence, o které se musela postarat. “Na to nikdy nezapomenu. A dovedlo by to ve mně vyvolat úzkost znovu,” popisuje strach, který pokaždé cítila. Vzpomínala, že když přecházela fronta, museli být všichni ukryti ve sklepě. Neměli moc jídla, jelikož nesměli péct ani topit, aby je kouř z kamen neprozradil. Celé dny tak pouze seděli a usilovně se modlili. Smutek tehdy pocítila především kvůli smrti nejstaršího bratra, který utrpěl smrtelná zranění při přenášení bomb.

Po válce Ludmila vnímala ve společnosti velkou pospolitost. Lidé chtěli zpívat a radovat se. Ludmila tehdy onemocněla srdeční chorobou. Po uzdravení chtěla odejít studovat zdravotnickou školu, což si ale maminka nepřála. Bála se, že je na to slabá. Ludmila tedy alespoň praktikovala léta v úrazové nemocnici. Pracovala jako kreslička, pak přestoupila na sekretariát, kde zůstala po řadu let. Popisovala, že takřka každé z jejích zaměstnání jí dalo možnost pomáhat lidem, v čemž viděla ten nejvyšší smysl.

Když přišel Felix a řekl, že mě potřebuje, cítila jsem, že je to cesta

S Felixem Maria Davídkem se Ludmila znala už od dětství. Setkávali se v rámci obce i školy. Jejich dům začal navštěvovat především díky otci a bratrovi, se kterými si velmi rozuměl. Po tajném vysvěcení 29. července roku 1945 nastoupil do duchovní správy v Horním Štěpánově, kde založil vlastní soukromou školu, kterou měla navštěvovat i Ludmila, ale otec to nakonec nedovolil.

Za řadu tzv. “protistátních aktivit” Felixe Maria Davídka v roce 1950 zatkli a odsoudili na 24 let. Po 14 letech krutého věznění byl podmínečně propuštěn na svobodu. Ihned poté zaklepal na dveře Ludmilina domu a zapojil ji do svých aktivit. Dostala za úkol každý den projít čtvrť a pamatovat si, koho potká. “Já jsem věděla, jak estébáci vypadají, ale on potřeboval vědět čas, kdy chodí. Druhá fáze spočívala v tom, jaký ten okruh je. Kde začínají a kde končí,” vysvětluje a dodává, že to tehdy nepovažovala za nijak důležité informace. Zpočátku byli tvrdě sledováni a museli být opatrní, nevzpomíná si však, že by tehdy měla strach. Ve své činnosti cítila poslání a to jí dodávalo odvahu.

Tak se stala členkou podzemní církve, tajného společenství vedeného Felixem Maria Davídkem, fungujícího navzdory komunistickému režimu. Ludmila měla za úkol sehnat kontakty na lidi, které by tato iniciativa mohla zajímat a byli by ochotni riskovat. Skupina se rozrůstala a samotných setkání přibývalo. Ta však nebyla zaměřena jen na teologii, ale například i na umění a obecné lidství, na které Davídek kladl velký důraz. “To byly semináře, co ti otevíraly obzor, a teprve tam jsi poznal, co ti totalita sebrala,“ shrnuje Ludmila. Společně s Felixem Maria Davídkem vytvořili skupinu Koinótés, jejímž cílem bylo nastolit určité konkrétní změny a posílit tak církev v boji proti komunismu. 

Křížový výslech jsem nedostala ve vězení, ale od našich vysvěcených kněží

Jedním z projednávaných témat koncilu skryté církve, probíhajícího na sklonku roku 1970 na faře v Kobeřicích, mělo být i teologické posouzení možnosti svěcení žen. Na sněmu však došlo k rozkolu. Přesto se 28. prosince roku 1970 Felix Maria Davídek rozhodl vysvětit Ludmilu Javorovou na jáhna a kněze. Domníval se, že aktuální situace ho k takovému mimořádnému aktu opravňuje. „Felix se mě zeptal: ‚Byla bys ochotná to přijmout hned, když je to pro ten kriminál?‘ Já jsem mu řekla: ‚Nech mi do rána čas. Já ti to řeknu.‘ A další den jsem mu řekla, že jsem rozhodnutá, že to udělám, i kdybych v kriminále měla zemřít,“ popisuje.

Na starosti měla zajištění duchovní služby v ženských věznicích a pracovních táborech, na veřejnosti ale působit nesměla. S tímto krokem však řada členů skupiny Koinótés nesouhlasila. Ti, kteří se obrátili proti, ji pozvali na setkání, kde zjišťovali, zda její svěcení skutečně proběhlo. To, co tehdy zažila, přirovnávala ke křížovému výslechu. Přesto se však nezalekla. „Já jsem neměla nikdy rozpor. Já jsem neměla nejmenší nejistotu. Já jsem se s tím okamžitě ztotožnila,” vysvětluje.

Ludmila vzpomínala na dlouhé a vyčerpávající výslechy, během kterých se jí ale podařilo nikoho a nic nevyzradit. Po revoluci byla poněkud unáhleně a nepřesně nařčena ze spolupráce s StB, neboť jeden z výslechů Felixe Maria Davídka, o kterého později pečovala, se odehrával v jejím bytě, v obývacím pokoji. Ludmila musela čekat v kuchyni. Zřejmě Felixovi pohrozili dalším vězněním, pokud nepodepíšou oba, že mohou přijít znovu. Felix Davídek přišel do kuchyně a očima, v nichž byl vidět obrovský strach, Ludmilu prosil o podpis souhlasu k dalšímu výslechu. Ludmila kvůli jeho strachu sice souhlas podepsala, ale podruhé StB do bytu vkročit zabránila. Přesto však byla označována za spolupracovnici StB.

Já sama postrádám dialog, ale kdo ho se mnou má vést?

Vzhledem k tomu, že mnozí měli pochybnosti o platnosti kněžského svěcení ženy, napsala Ludmila v roce 1983 dopis adresovaný papeži, který předala v Praze kardinálu Františku Tomáškovi. Odpověď ale nedostala. Bez jejího souhlasu však byla zveřejněna informace o jejím vysvěcení a také se dozvěděla, že papež velkoryse anuloval její exkomunikaci. Že je jí výkon kněžské služby zakázán, se oficiálně dozvěděla až v roce 1996, po předvolání na brněnské biskupství, kde jí byla zpráva z Vatikánu přetlumočena. Roku 2001 Vatikán veřejně oznámil, že podle Katechismu katolické církve a podle pastýřského listu Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis (1994) lze platně vysvětit na kněze jen pokřtěného muže.

Felix Maria Davídek zemřel roku 1988 zavržen a odmítnut i mnohými svými nejbližšími spolupracovníky. Až do jeho smrti se o něj Ludmila starala. Doufala, že po revoluci bude Davídek očištěn a že se objeví materiály, které by doložily, že nejednal “na vlastní pěst” a o svých krocích Vatikán průběžně informoval. Bohužel se tak nestalo. Stejně jako k Ludmile Javorové se k němu otočila oficiální církev zády.

Po revoluci Ludmila našla uplatnění jako učitelka náboženství, ale nikdy nepřestala věřit, že i jako žena by dokázala církev v kněžské roli obohatit. „Žena, pokud se dokáže otevřít, tak skrze ni dochází do lidstva mnoho, což by si měli všichni muži uvědomit,“ vysvětluje. Důležité podle ní ale je, aby tato problematika nenesla pečeť boje, ale poslání. “Muselo se to stát v takové době, protože jinak by se to nestalo. Proč jsem to byla já? Nevím, to ví Pán Bůh. Já bych to pouze chtěla dovést. A to je moje přání,“ uzavírá Ludmila své vyprávění.