„Úplně zdevastovanej barák, protože asi na třech místech zatékalo takovým způsobem, že už byly zkorodovaný ocelový výplně a všechno. Samozřejmě poničený, částečně poničený zařizovací předměty, všechny podlahy, obklady byly hodně hodně, teda poničený. No a z toho vestavěnýho interiéru v podstatě se zachovala část knihovny v obytným velkým prostoru a jinak nic. Jo, všechny ty ložnice rodičů, děcek, to všechno bylo pryč. Komplet, ale to se asi ztratilo. Samozřejmě už těsně po druhé světové válce, nehledě mobiliáře teda. Toho hlavního obytného prostoru, tak ten taky zmizel, ale v té době to všechno bylo nádherně popsaný. Moravská galerie měla v depozitech křeslo Brno, křeslo Barcelona, tuhle nožku i skleník, takže tam všechno bylo v pořádku. Všechno se to dalo dohledat. Ale nebyla vůle ze stran toho investora. Tyhlety originální prvky, který se na západě vyráběly, i ten mobiliář nějakým způsobem zafinancovat a dovézt je sem. Takže ani jedno, ani jedno křeslo, ani jedna židle není originální. Od Miese se tady v podstatě nepodařilo to tam prosadit a všechno to byly náhražky.“
"Miesova vila byla v podstatě do těchto klimatických podmínek totálně nevhodná. Každá zima s tím barákem totálně zatřásla. Ale když se to furt dokola vopravovalo, když by tam někdo bydlel, tak pořád ty detaily byly špatný, to znamená, furt se to muselo donekonečna natírat, spravovat. Praskalo to, teklo tam, kondenzace. Což je i dneska, takže zase se musí. Vždycky se na to asi musí člověk podívat, že je to taková krásná velká socha. Která sice nesplňuje vůbec žádný normy tepelný a takovýhle, ale je hezká, a tak se musím rozhodnout, že do toho budu dávat peníze a že jí budu udržovat takhle, jak je hezká. A nicméně s tím musím počítat, že to bude stát nějaký peníze. No."
„To byl takovej šok zajímavej, protože jak oni stříleli do těch bytů, tak vlastně zespoda stříleli do těch bytů, jenom do těch horních pasáží, těch obytnejch místností. A můj strýc dělal modely, hezký modely lodí, a ty mu všechny rozstříleli. Když přišel první den z práce a viděl to, tak byl hodně, tedy nevybíravá slova volil. Ale byla to legrační situace, že vlastně byl naštvanej, že mu rozstříleli ty modely, a nebyl možná naštvaný, že okupujou. No taky, ale bylo to takový legrační.
Ale bylo to smutný, no bylo to šíleně smutný, protože dva roky před tím, dva a půl roku, byla v podstatě svoboda. My jsme jezdili na západ, já jsem dělal sport, takže jsme byli v západním Německu, bez problémů v Rakousku. Ještě v osmašedesátým jsme jeli do západního Německa. Hrál jsem házenou, takže jsme měli družbu."
Josef Janeček se narodil 3. února 1953. Jeho dědeček Josef Janeček byl stavitel. Ze zchátralého hotelu v Lázních Bělohrad vybudoval v roce 1938 vodoléčebný a vyšetřovací ústav, který měl velmi moderní zařízení včetně rentgenu. Po vzniku Protektorátu však objekt převzala německá správa. Lázně sloužily německé mládeži včetně Hitlerjugend. Po válce se ústav navrátil do vlastnictví MUDr. Josefa Janečka, otce pamětníka, což ale nevydrželo na dlouho. Po roce 1948 byl ústav zestátněn stejně jako další tamní lázeňské objekty. Stavitel Janeček však nepřímo ovlivnil svého vnuka Josefa. Ten se rozhodl pro studium Fakulty stavební ČVUT v Praze se specializací na rekonstrukce památkových objektů. Získal místo u Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, který se tímto oborem jako jediný v Československu zabýval. Josef Janeček se tak podílel na rekonstrukcích vily Tugendhat, vily Stiassni a dalších významných staveb zejména v Brně. Po pádu komunistického režimu se stal spolu se sestrou restituentem vodoléčebného a vyšetřovacího ústavu v Lázních Bělohrad. Jakožto projektant se podílel na rekonstrukci celého lázeňského areálu a dokončil tak dílo svého dědečka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
