Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Janeček (* 1953)

• dědeček Josef Janeček vybudoval vodoléčebný a vyšetřovací ústav v Lázní Bělohrad

• majetek byl zabaven Němci, později zestátněn

• prožil invazi v roce 1968 v bytě babičky nedaleko Československého rozhlasu

• po maturitě nastoupil na Fakultu stavební ČVUT

• specializoval se na rekonstrukce památkově cenných objektů

• pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů

• podílel se na rekonstrukce vily Tugendhat, vily Stiassni a dalších vý- znamných staveb

• v 90. letech se stal spolu se sestrou restituentem vodoléčebného a vyšetřovacího ústavu v Lázních Bělohrad

• jako projektant se podílel na modernizaci restituovaného objektu i celého lázeňského areálu

Josef Janeček se narodil 3. února 1953. Jeho profesní i hodnotové směřování značně ovlivnil dědeček z otcovy strany, po němž pamětník dostal jméno. Ten coby stavitel vybudoval vodoléčebný a vyšetřovací ústav v rozvíjejících se Lázních Bělohrad. Josef Janeček se rozhodl pro studium Fakulty stavební ČVUT v Praze. Svou profesní dráhu zasvětil památkovým objektům. Podílel se na rekonstrukci vily Tugendhat, vily Stiassny, Dietrichsteinského paláce v Brně a dalších staveb.

Dědečkův vodoléčebný a vyšetřovací ústav měl i vlastní rentgen

Dědeček Josef Janeček se nejdříve vyučil zedníkem. Potom vystudoval stavitelskou průmyslovku v Plzni a společně se svým bratrancem si založil malou stavební firmu, kterou rozvíjel po celý život. „Nakonec se z něj stal celkem úspěšný podnikatel ve stavebnictví, ale nebyl to žádný developer, jak bychom řekli dnes.“ Jeho firma se zaměřovala především na rodinné a činžovní domy a veřejné stavby včetně škol.

Podstatnou část svého života prožil v Lázních Bělohrad, kde se usadil se svou manželkou a kde vychoval jediného syna Josefa, pamětníkova tatínka. Jednalo se o poklidné městečko s podhorským klimatem, ve kterém se koncem 19. století začala rozvíjet lázeňská tradice slatinných koupelí.

Za první republiky si místo začalo získávat svou věrnou klientelu. V té době také byla založena akciová společnost, jejímž členem se stal i dědeček Janeček. Lázeňské prostředí ovlivnilo i syna Josefa, pamětníkova otce. Vystudoval medicínu a získal atestaci v oboru balneologie a fyziatrie. Díky tomu se stal řídícím a inspekčním lékařem lázní.

Stavitel Josef Janeček koupil v 30. letech od Občanské záložny hotel před lázněmi (původně hotel Vlach, později hotel U Lázní), který hospodářsky strádal. Stavitel jej přestavěl podle pokynů svého syna na Vodoléčebný a vyšetřovací ústav. Budovu zvýšil o jedno patro a  celou ji vhodně  zařídil. „Vybudoval tam na svou dobu velmi kvalitní zázemí včetně moderní laboratoře, rentgenového přístroje, elektroléčby a podobně.“ Ústav byl slavnostně otevřen 29. června 1938.

Lázeňství se zde rozvíjelo také díky Grandhotelu Urban, který byl postaven o dva roky dříve. „Díky tomu mohly být lázně v provozu celý rok, protože hotel měl ústřední vytápění, teplou vodu a další vymoženosti.“

Jenže po vzniku protektorátu Čechy a Morava se všechno změnilo. „Dědeček v té době už byl v penzi, takže majitelem vodoléčebného ústavu byl můj otec. No a zkrátka jednoho dne přišli Němci a zabrali celé lázně.  To předání bylo takové celkem normální, nebylo v tom žádné násilí, prostě se to stalo.“ Celé lázně sloužily jako ozdravovna německé mládeži včetně Hitlerjugend. Kromě klientely se vyměnilo také vedení lázní. Všechny posty obsadili německy mluvící lékaři. „Takže táta odešel také. Celou válku dělal praktického lékaře v Bělohradě a okolí a externího lékaře na klinice v Praze.“

V lázních panoval stejný režim jako za první republiky, jenže…

Po skončení války se vodoléčebný ústav vrátil do rukou rodiny Janečkových. „Co se týká lázeňské péče, panoval tam stejný režim jako za první republiky.“ Jenže v únoru 1948 komunisté převzali absolutní moc ve státě. „A všechno se otočilo. Došlo na znárodnění vodoléčebného ústavu. Otec tušil celou dobu, že se k něčemu takovému schyluje. Myslím, že to tušili skoro všichni, když viděli ten poválečný vývoj.“ Ke konfiskaci došlo 6. května 1948 a týkala se nejen vodoléčebného ústavu, ale prakticky celých lázní, které byly začleněny pod podnik Státní léčebné lázně Poděbrady.

Rodina v té době přišla také o parní pilu, kterou stavitel Janeček odkázal svému vnukovi. „Mně byly tenkrát tři roky, takže mi ji znárodnili v tomto útlém věku,“ říká s úsměvem Josef Janeček a dodává, že danou situaci zvládal s nadhledem i jeho tatínek. „On byl hlavně lékař. Zajímala ho medicína a majetkové poměry pro něj nebyly až tak důležité.“ Po znárodnění působil nadále jako lázeňský lékař, nejprve v Poděbradech, poté v Lázních Velichovky a v Třeboni.

Začátkem 50. let se MUDr. Janeček seznámil se svou o třináct let mladší  budoucí ženou - pacientkou v lázních. Záhy uzavřeli sňatek. V roce 1951 se jim narodila dcera Alena a v roce 1953 syn, kterému dali tradičně jméno Josef.

Tíživá atmosféra 50. let, během kterých komunistický režim upevňoval svoji moc, se do dětství mladého Josefa téměř  nepromítala. 

„Když mi bylo šest nebo sedm let, otec se mnou o politice nemluvil. Nemělo cenu mi říkat něco o politických procesech a takových věcech. Maximálně mi naznačil že tohle a támhleto nemám říkat ve škole.“ Do školy jsem chodil rád, měl jsem tam kamarády a měli jsme dobré učitele. Samozřejmě jsme se všichni v té době museli stát jiskrami a pionýry. To bylo asi tak všechno.“

Jak Josef dospíval, otec s ním o politice a mezinárodní situaci mluvil o něco častěji. Zdrojem jeho informací se stal zahraniční rozhlas, který poslouchal i díky tomu, že uměl cizí jazyky. „Často mi řekl nějakou předzvěst a ono se to pak nevyplnilo. Třeba se obával kubánské krize a toho, že z toho bude třetí světová válka. Takže jsem tyto zprávy začal brát s nadhledem.“

Okupaci prožil v bytě babičky jen pár set metrů od Československého rozhlasu

V roce 1965 se manželé Janečkovi s dvanáctiletým synem a jeho sestrou stěhovali do Třeboně, kde MUDr. Janeček získal místo primáře. Nový domov našla rodina v měšťanském domě v historickém srdci města. „Tam to byl pro mě skutečně nádherný život. Všude pozoruhodné stavby obklopené nádhernou přírodou, rybníky a lázněmi. Nikde žádný průmysl.“

Podstatnou část svého dětství trávil Josef na chatě poblíž Berounky a také v bytě své babičky z matčiny strany na pražských Vinohradech. Tam také trávil srpnové dny roku 1968. „Vzpomínám si, že dvacátého prvního srpna ve tři ráno nám volal táta do Prahy a říkal, že nás obsazují Sověti. Já tomu nevěnoval velkou pozornost, znal jsem občasné otcovy prognózy, kterým jsem už přestal věřit. Jenže vzápětí nám nad hlavami začala létat letadla. Dole na ulici jezdily taxíky a nepřetržitě troubily. To už jsem si uvědomil, že se něco začíná dít.“

Babiččin byt se nacházel na ulici Blanické, která  je asi 300 metrů od budovy Československého rozhlasu, která během okupace předávala svým posluchačům tolik potřebné informace o celkové situaci. Proto už kolem sedmé hodiny ráno propukly střety před budovou. Lidé se snažili Československý rozhlas bránit vysokou barikádou, která měla zablokovat postup tanků. Během půl hodiny se tanky dostaly přímo před budovu Rozhlasu. Pražané tanky přivítali sprškou kamení, ale pak se s jejich posádkami dali do vášnivé diskuse. Tato napjatá situace trvala několik hodin. Poté, co najel jeden tank do barikády tvořené nákladním autem, která začala hořet, se situace změnila. Jeden z obránců barikády na něj vyšplhal a začal mávat československou vlajkou. Některý z okupantů jej zastřelil. Střelba rozháněla dav Pražanů. Většina zamířila dolů na Václavské náměstí či do okolních domů. Kvůli mnoha raněným a mrtvým se zřídila nouzová ošetřovna u fontány pod Národním muzeem. Ještě odpoledne se z Vinohradské třídy ozývala střelba. [1]

„Na naši křižovatku Blanické a Mánesovy ulice postavili kulomet a ten kropil všechny fasády včetně našeho činžáku. Leželi jsme na podlaze bytu a kolem nás se střílelo. Většinu času jsme trávili ve schodišťové hale, kde nebyla okna. Rozstříleli nám celý byt,“ říká Josef Janeček a dodává, že bylo nemyslitelné vyjít ven na ulici. Z domu vycházel jen strýc, který chodil do práce a nosil jídlo. „Když se vrátil první den, strašně ho naštvalo, že mu střelba zničila i modely lodí, které měl vystavené. Volil strašně nevybíravá slova. Pro mě to bylo trochu úsměvné, že na chvíli nadřadil ztrátu svých modelů nad ztrátu svobody.

Josef strávil se svými příbuznými v bytě tři dny. Pak se situace uklidnila a střelba ustala. „Naštěstí fungovaly telefony, a tak babička zavolala tátovi, aby si nás děti  odvezl do Třeboně.“

V Třeboni nebyla podle pamětníka situace tak dramatická jako na pražských Vinohradech. „Tam dorazila armáda se zpožděním tří neděl, protože všude na silnicích byly obrácené směrovky,“ říká Josef Janeček a dodává, že úplně ušetřeno bylo náměstí, protože úzkými středověkými branami tanky naštěstí neprojely. „Vzpomínám si pouze, že tam vojáci zapomněli jednoho chudáka, snad Kazacha, který několik dní spal na lavičce. My děti jsme mu nosili vodu a jídlo. Bylo mi ho líto, zároveň jsem si dobře uvědomoval, že celé obsazení byla jednoznačně okupace.“

Po maturitě nastoupil na stavárnu, inspiroval jej dědeček

V září 1968 Josef Janeček nastoupil na třeboňské gymnázium. „Celý první ročník jsme prožili v úplném chaosu a volnosti, nikdo nevěděl, co se bude dít.“ Normalizace se v plné síle projevila v roce 1970. „Tenkrát musela asi polovina kantorů včetně tehdejšího ředitele odejít ze školy, protože neprošli prověrkami. Zavřely se hranice, nikdo nikam nesměl,“ popisuje nástup normalizace Josef Janeček.

Mladého Josefa nelákalo jít v otcových šlépějích a stát se lékařem. Vlohy zdědil spíše po dědečkovi staviteli, ve škole jej bavila deskriptiva a matematika. Formovalo jej také prostředí Třeboně plné historicky cenných domů. Proto se rozhodl po maturitě v roce 1972 pro Fakultu stavební na ČVUT v Praze. „Režim potřeboval vychovat co nejvíc stavebních inženýrů, proto ho zřejmě příliš nezajímal můj kádrový profil a přijali mě.“

Studium jej bavilo, ale trochu se obával svého budoucího uplatnění. „Fakulta vůbec nespolupracovala s dodavatelskými firmami a projekčními ústavy, naše praxe byla dost zoufalá, bylo to úplně jiné než dnes. A tak jsem si říkal, proboha co budu v tomhle oboru v životě dělat.“

Zvolil si rekonstrukci památkových objektů

V posledním ročníku se však objevila specializace na rekonstrukce budov památkových objektů, což mladého stavaře velmi zaujalo. Komunistický režim přistupoval k památkové péči ambivalentním způsobem. Vlivem zestátnění nechal zchátrat stovky památkově cenných budov a další nešetrným způsobem přebudoval k obrazu svému. Některé se však podařilo zrekonstruovat, například Pražský hrad, Národní divadlo nebo zámek v Českém Krumlově. „Komunisti si z toho dělali výkladní skříň režimu. Mohli cizincům, kteří si z naší země zapamatují jen pár budov a jinak nic, ukázat, že zachraňují kulturní dědictví.

Daným oborem se v té době zabýval Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Vznikl v roce 1954 jako centralizované pracoviště. Velmi brzy se etabloval jako důležitý ateliér stavebně historických průzkumů, který měl po dobu své existence monopol jak na provádění této činnosti, tak na projekční činnost. „Pracovali tam fundovaní lidé z oblasti památkové péče. Metodika celého ústavu byla od začátku velmi pečlivě připravovaná. Vytvořili mimo jiné koncept podrobného stavebně-historického průzkumu objektů, který sloužil jako jeden z hlavních podkladů pro vlastní projekční práce.“

O existenci SÚRPMA se Josef Janeček dozvěděl v posledním ročníku a s ústavem navázal spolupráci. Po absolvování základní vojenské služby v letech 1977-1978 do SÚRPMA nastoupil. „Byl jsem přijat do ateliéru architekta Jeřábka, který měl pracoviště naproti budově Mánesu na vltavském nábřeží.“

V roce 1978 SÚRPMO zahájil jednu ze svých největších akcí: rekonstrukci Ungeltu čili Týnského dvora. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších komplexů historických budov v Praze, jehož základy začaly vznikat v 11. století v prostoru mezi stávajícím obchodním domem Kotva a Týnským chrámem. „Bylo to sídlo českých králů, celnice, ubytování pro obchodníky, stáje a podobně. Časem se vše proměnilo na obytné domy.“ Mladý Josef Janeček nastoupil do fáze, kdy se dělalo podrobné zaměření areálu. „Hodně se toho dochovalo. Tuto lokalitu nezasáhlo bombardování ani žádné velké urbanistické zásahy. A tak má Praha unikátní atmosféru právě díky zachovaným urbanistickým celkům.“

Kromě toho se Josef Janeček drobnými pracemi podílel také na přípravě rekonstrukce historické budovy Národního divadla.

Podílel se na rekonstrukci vily Tugendhat

V roce 1979 se Josef Janeček oženil. S manželkou se usadil v Brně, kde ona posledním rokem studovala medicínu. A Josef se v SÚRPMO Praha dohodl, že nastoupí do jejich brněnského pracoviště. „Bylo to druhé největší středisko v republice, kde působil například architekt Kamil Fuchs, syn profesora Bohuslava Fuchse, nebo architekt Jiří Ševčík.“ Brněnské středisko v té době provádělo stavebně-historický průzkum Velkého špalíčku a současně se zabývalo úvodním projektem na rekonstrukci Dietrichsteinského paláce a Kapucínské zahrady.

Pozoruhodným úkolem byla také rekonstrukce brněnské vily Tugendhat z roku 1930. Původní majitelé si dům příliš neužili. Rodina kvůli svému židovskému původu emigrovala do bezpečnějších částí světa v roce 1938. Dům zabavilo gestapo a stalo se majetkem Třetí říše. Během války vila utrpěla značné škody. Během náletu byla zničena většina velkoformátových oken v hlavním obytném prostoru. Oprava byla jen provizorní: velkolepou celistvou plochu skla nahradily skleněné tabulky v malých dřevěných rámech.

V roce 1945 vilu zabrala Rudá armáda a používala ji jako ubytování pro sovětské vojáky i koně. Rudoarmějci se k vile chovali nevybíravě: zničili zbylé vybavení a mobiliář, police knihovny z exotického dřeva jim sloužily jako otop. Po osvobození vila sloužila jako soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky paní Karly Hladké, a to v rozmezí let 1945–1950.  Později se vila stala majetkem Státního ústavu léčebného tělocviku. Konaly se zde rehabilitace dětí s vadami páteře a špatným držením těla. Později se dům stal majetkem města a zůstal nevyužívaný. Tím vila ještě více chátrala.

V roce 1969 se dům dočkal zapsání na Státní seznam kulturních památek. Konečně se o něm uvažovalo jako o památkově cenné stavbě, která naléhavě vyžaduje rekonstrukci.  „Panu architektovi Josefu Němcovi – řediteli SÚRPMO Brno - se podařilo oslovit tehdejší představitele města, aby podpořili rekonstrukci. Přesvědčil je, že se jedná o významnou stavbu, která po rekonstrukci může městu sloužit a reprezentovat jej.“

Stavební četa investora z vily Tugendhat vybourala původní keramické obklady i sanitární vybavení

Když Josef Janeček poprvé vešel do vily Tugendhat, překvapil jej dezolátní stav. „Na třech místech zatékalo takovým způsobem, že zkorodovaly všechny ocelové konstrukce oken. Byly poničeny podlahy, omítky a obklady. Z vestavěného nábytku se nedochovalo skoro nic, jen část knihovny. Z ložnic rodičů a dětí nezůstalo taky prakticky nic.“

V roce 1981 bylo potřeba nejprve vypracovat dokumentaci, což trvalo celý rok. „Přestože projekt nebyl hotový, nastoupila stavební četa investora. Bylo to ještě před zahájením samotné stavby. Rozhodli se, že objekt vyčistí. Nevím, koho to napadlo. Nicméně vybourali původní kachličky v koupelnách a kuchyni až na omítku, ústřední topení, sanitární vybavení. Zachoval se jen keramický obklad trezoru na kožichy. Jinak všechno naházeli na hromadu a odvezli,“ říká Josef Janeček a dodává, že je štěstí, že nepoškodili i onu pověstnou onyxovou stěnu v hlavní obytné části. Projekční tým se bezprostředně po vyklízecích pracech snažil zjistit, kam stavební četa materiál vyvezla. „Chtěli jsme alespoň něco zachránit, ale nepovedlo se nám to.“

Přírodní linoleum jsme museli nahradit PVC krytinou

Při rekonstrukci vily bylo prakticky nemožné dodržet původní řemeslné postupy. „Původní technologie byly za první republiky celkem běžné, ale za socialismu už to nikdo neuměl udělat. To se týkalo zejména skel v hlavní obytné části.“ Podobně to bylo s materiály a povrchy, které byly velmi specifické. I kvůli centrálně plánovanému hospodářství se nedaly sehnat nikde v celém Československu. A tak například prosklenou obloukovou stěnu jsme museli nahradit plastovými deskami Umastir, které vyráběl podnik Paramo Pardubice jako polotovar pro výrobu krytů zářivkových svítidel. „Investor by mohl některé prvky objednat v zahraničí, ale co bylo za devízy, to bylo tabu,“ říká pamětník a dodává, že důvod tkvěl také v rozpočtu, který měl své limity. „Do obytné části jsme navrhli použít původní přírodní linoleum, mohli jsme jej dovézt, žádný problém, jenže nebyly devizy.“ A tak se použila jednobarevná PVC krytina, která je velmi náchylná na znečištění pryžovými podrážkami bot. „Navrhli jsme na těchto podlahách používat návleky na boty. To se však nedodržovalo a podlaha byla velmi brzy nenávratně poškozena.

Výsledná rekonstrukce se dočkala kritiky některých odborníků. Stavebně-historický průzkum provedený v roce 2001 však tuto kritiku vyvrací. Vzhledem k tehdejším materiálovým a stavebně technickým možnostem a společensko-politické situaci tuto rekonstrukci označuje za profesionální. [2]

Janeček podotýká, že některé původní konstrukce vily, zejména ocelové jednoduše prosklené výplně obvodového pláště, jsou do našich klimatických  podmínek nevhodné a budou vždy vykazovat poruchy zapříčiněné kondenzací apod. „Já se tedy na revitalizaci vily dívám jako na zrestaurované krásné umělecké dílo, ve kterém by se dalo bydlet jenom při vynakládání vysokých finančních prostředků,“ uzavírá své vyprávění o vile Tugendhat Josef Janeček.

V Brně se podílel na rekonstrukci měšťanského domu Modrá hvězda, severozápadní části Velkého Špalíčku, Dietrichsteinského paláce, vily Stiassny, Kounicova paláce či hotelu Grand ve Starém Smokovci a dalších stavbách.

Vodoléčebný a vyšetřovací ústav se vrátil do rukou Janečků

Pád komunistického režimu nastartoval další profesní směřování Josefa Janečka. Společně s kolegy ze SÚRPMO Brno Jarmilou Kutějovou a Alešem Svobodou založil v roce 1992 R-ateliér. Specializuje se na projekty rekonstrukcí památkových staveb a objektů a stavebně historických průzkumů. Ateliér se podílel například na rekonstrukci hlavního vstupního objektu Muzea přírody v Rožnově pod Radhoštěm a výstavbě dalších objektů v jeho areálu. Ing. Aleš Svoboda je spoluautorem projektu na využití kostnice u sv. Jakuba v Brně, Labyrintu pod Zelným trhem či Mincmistrovských sklepů v Brně. 

Pád komunistického režimu přinesl další zvrat také v Lázních Bělohrad. Vodoléčebný ústav se na počátku 90. let mohl privatizovat. Josef Janeček společně se svou sestrou  Alenou Janečkovou se stali restituenty. V roce 1992 po téměř 50 letech správa lázní přešla zpět do rukou samostatné akciové společnosti, která lázním navrátila jejich původní název: Anenské slatinné lázně a jejímiž akcionáři se stali sourozenci Janečkovi.  

Společnost na počest MUDr. Josefa Janečka přejmenovala  Vodoléčebný a vyšetřovací ústav na hotel Janeček. Vedení lázní ve spolupráci s R-atelierem vypracovalo záměr na postupnou rekonstrukci a dostavbu celého lázeňského komplexu. Josef Janeček se na tomto záměru a jeho realizaci podílel a dovršil tak práci svého dědečka a otce. 

 

[1] VLČEK, Tomáš. rok 1968; středa 21. srpna 1968 [online]. totalita.cz

[2] ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar, a kol. Nové poznatky ke stavební historii vily Tugendhat a její obnově a rekonstrukci v l. 1981–1985. Průzkumy památek. 2008, roč. XV, čís. 1, s. 89–126. Dostupné online. ISSN 1212-1487. Archivováno 2. 12. 2013 na Wayback Machine.