„Když mi bylo 18 let, rozhodli jsme se s kamarádem Jiřím Fremrem pokusit se o útěk do Francie přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Přivedl ještě spolužáka Boby Friče. Domluvili jsme se, že půjdeme hned v lednu roku 1940, protože podle zpráv, které jsem získal, byla zamrzlá řeka Morava, takže přechod Moravy na Slovensko by byl jednodušší. Z Plzně jsme vyjeli 31. ledna. V Hodoníně v jedné hospodě jsme dostali informace a v noci překročili řeku Moravu. Pak jsme pokračovali dál vlakem do Maďarska, myslím z Galanty. Jeli jsme na Budapešť, protože jsem věděl, že utečenci se tam zastavují na naší ambasádě. Už se ovšem muselo dávat pozor, protože před ambasádou byli Němci a snažili se tam ilegálně lidi chytat a dopravit zpátky.“
„Mě odvezli na Jáchymovsko na centrální tábor a odtamtud na ‚věž smrti‘ na L-ko. Na Jáchymovsku jsem byl asi tři roky. Na ‚L-ku‘ jsme byli hned od začátku. Absolutně žádné opatření proti záření neexistovalo. Odváželi jsme bedýnky smolky koncentrované rudy. Když jsme odpočívali, seděli jsme na nich.
Tu věž vystavěli, protože tam sváželi veškerou rudu, co se u nás vytěžila. Rudu přivezly auta, vysypaly a pak se vozejkama vyvezla nahoru. Tam se vysypala do koryta a odtamtud padala přes různě hrubý síta a primitivní drtiče dolů. Když propadala až na zem, tak jsme rudu lopatama házeli do barelů. Nahoře měl barel jen malý otvor. Plný vážily kolem 60 kg. Obsah se ještě zhušťoval kladivama. Naprostej primitivismus. Když jsem tam přišel po revoluci v devadesátých letech, koukám na věž, nemohl jsem ji poznat. Stála tam krásná věž z červenejch cihel, ale já ji znal jako bílou. Všechno bylo zaprášený a radioaktivní.“
„Celou cestu jsem pořád myslel na útěk. V Moabitu jsem se chtěl dostat do nemocnice, abych se mohl pokusit o útěk. Brali nás na vycházky. Tam jsem sebral žárovku a roztloukl ji téměř na prach a to jsem vypil. Teď jsem čekal, až mě sklo začne řezat v břiše, že začnu řvát, že mě odvezou. Nestalo se mi absolutně nic! Na útěk už jsem pomýšlel u vojáků. Chtěl jsem si zlomit nohu. Dal jsem si džbánek pod patu a na nohu si pustil sklápěcí železnou postel. Akorát jsem se připomočil bolestí a nebylo z toho nic.“
„Když se potom mezi sebou ti lotři pověsili, tak vymysleli, že hlavně vojáci, co nás vyšetřovali, jednali proti zákonu a odsoudili je a zavřeli. Bohata dostal sedm let, Pergl myslim taky, za zneužití pravomoci. Tak jsme se s nima setkali v Leopoldově. Seděli jsme všichni svorně. V Leopoldově tedy byla společnost. Byl tam ještě generál Syrový, pracoval jako zahradník, členové vlády do roku 1948 a pak přišli ještě bolševici, které zavřeli po ‚spiknutí‘ Slánského. Pak přivedli například i Bohatu. Najednou stál Bohata ve dveřích. Hlavně my mladý jsme si říkali: večer, to bude něco. Jenomže generál Janoušek rozhodl, že s nadhledem se na něj úplně vyserem – totálně ignorovat. No, generál rozhodl. Ale byli jsme namíchnutý, protože si z toho dělal legraci. Netrvalo dlouho a měl funkci. Strašně nás mrzelo, že jsme ho nemohli zmrskat.“
„Těsně před procesem s Miladou Horákovou si pro mě přijeli. Odvezli mě na divizi do Prahy a asi za dva dni mě odvezli do Domečku. Když mě zatkli, manželka byla v porodnici. Vrátil jsem se z kriminálu a měl jsem osmiletou dceru. Začaly výslechy. V Domečku byl pověstnej bachař Suchá Lípa (Pergl). K výslechům nás vodili dolů přes dvůr, tam byla jen sem tam facka, když se vyšetřovatel rozčílil, ale když člověk nespolupracoval, tak nás předali zpátky na Domeček Perglovi a pochopovi Malýmu. Ten měl silný východní přízvuk. Vždycky volali: ‚Vem si ho na horu, zase si nemůže na nic vzpomenout.‘ V Domečku působili strašně psychicky. Manželka byla v porodnici. Vyhrožovali mi, že manželku zavřou a dítě pošlou na vychování. Když nebudeš mluvit, budou se mít zle. V tom byl rozdíl oproti Němcům, ti se tolik nemstili na rodině, i když to byl nepřítel. Na to fyzický násilí tam byl rotný Malý. Když dal facku, bylo to jako, když do tebe vrazí stěhovací vůz.
Mě třeba vyslýchal štábní kapitán Bohata. Pořád chtěl něco vědět, ale já jsem neměl tušení, co chce. Myslel si, že zatloukám. Vymyslel jsem si pěknou metodu. Když jsem si jako nemohl vzpomenout nebo jsem nevěděl, tak že to napíšu. Jedna z psychickejch zátěží totiž byla, že se muselo od rána od budíčku až do večera pořád chodit, nezastavit se. V noci zase spát na zádech, ruce na dece. Jakmile se člověk otočil na bok, hned kopání do dveří, takže se člověk nevyspal. Výslechy byly v noci. Celej den se muselo pochodovat a večer pro vás přišli k výslechu a tam byl člověk skoro do rána. Tam se muselo pořád stát, čekat, co bude. Já si právě vymyslel, že to napíšu. Dostal jsem štos papíru a při psaní jsem pochopitelně mohl sedět. Tak jsem seděl a psal a psal. Několikrát mě pak vypráskali. Psal jsem neustále o tomtéž. Na to, co bych řekl dvouma větama, jsem popsal dvě A4, prostě bylo to k hovnu. Bohata poznal, že si z něj dělám srandu, tak za to jsem pak sklidil nějakou tu pořádnou přes držku od Malýho.“
Antonín Husník, generál v.v., se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni. V lednu roku 1941 se neúspěšně pokusil uprchnout do Francie k formujícím se československým jednotkám, ale byl chycen v Maďarsku a přes Slovensko předán zpět Němcům do protektorátu. Za útěk byl v Norimberku odsouzen na tři a půl roku těžkého žaláře. Ihned po odpykání trestu a propuštění na konci roku 1943 jej před věznicí Weltheim zatklo gestapo a několik dalších měsíců věznilo na Pankráci. Po válce se Antonín Husník dal na dráhu profesionálního vojáka. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a poté absolvoval speciální parašutistický výcvik. Vzápětí po komunistickém puči v únoru 1948 byl od paradesantní jednotky vyhozen a nakonec v červnu 1950 zatčen. Několik měsíců byl Husník vyšetřován v nechvalně známém „Domečku“, především vyšetřovatelem Bohatou, a poté odsouzen za smyšlenou velezradu na třináct let. První tři roky trestu si odpykával na Jáchymovsku na uranu, včetně tzv. „věže smrti“ v bloku „L“ a lágru Ostrov, odkud se mu společně se Zdeňkem Kovaříkem podařilo vybudovat unikátní spojení mimo tábor přes manžele Balouškovi. Husník byl vězněn také v Kartouzích a několik let v Leopoldově, kde se znovu setkal se svým vyšetřovatelem z „Domečku“ Bohatou. Propuštěn byl předčasně po osmi letech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
