Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generál v. v. Antonín Husník (* 1921  †︎ 2011)

• narodil se 17. listopadu 1921 v Plzni

• v lednu roku 1941 se neúspěšně pokusil uprchnout do Francie k formujícím se československým jednotkám, ale byl chycen v Maďarsku a přes Slovensko předán zpět Němcům do protektorátu

• za útěk byl v Norimberku odsouzen na tři a půl roku těžkého žaláře, ihned po odpykání trestu a propuštění na konci roku 1943 jej před věznicí Weltheim zatklo gestapo a několik dalších měsíců věznilo na Pankráci

• po válce Antonín Husník vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a poté absolvoval speciální parašutistický výcvik

• vzápětí po komunistickém puči v únoru 1948 byl od paradesantní jednotky vyhozen a nakonec v červnu 1950 zatčen

• několik měsíců byl Husník vyšetřován v nechvalně známém „Domečku“, především vyšetřovatelem Bohatou, a poté odsouzen za smyšlenou velezradu na třináct let

• první tři roky trestu si odpykával na Jáchymovsku na uranu, včetně tzv. „věže smrti“ v bloku „L“ a lágru Ostrov, odkud se mu společně se Zdeňkem Kovaříkem podařilo vybudovat unikátní spojení mimo tábor přes manžele Balouškovi

• Husník byl vězněn také v Kartouzích a několik let v Leopoldově, kde se znovu setkal se svým vyšetřovatelem z „Domečku“ Bohatou

• propuštěn byl předčasně po osmi letech

• zemřel 29. března 2011

Neúspěšný pokus uprchnout do Francie

Maminka Antonína Husníka Anna, rozená Malíková, pocházela z Loučeně u Nymburka z malého hospodářství, otec Antonín se narodil v Plzenci: „Vzali se v roce 1920 a já jsem se narodil o rok později. Maminka byla celou dobu v domácnosti, otec po válce pracoval u civilní policie, u kriminálky.“ Antonín Husník se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni, kde otec tehdy dostal práci. „Mám ještě o sedm let mladšího bratra (Zdeňka).“ Husníkův otec byl velký vlastenec a výchova vypadala podle toho: „První čtení, které jsem dostal do ruky, bylyStaré pověsti české, později Medkovy knihy. Mým velkým vzorem byl už od malička plukovník Švec, hrdina našich legií na Rusi.“ Husník vždy snil, že se stane vojákem.

Od mládí byl také členem Sokola: „Před válkou v roce 1939 se tam mezi volejbalisty začalo mluvit o tom, že ve Francii v Agde se začínají formovat jednotky, které by chtěly bojovat proti Němcům. Pochopitelně to byl můj sen se tam dostat.“ Když dosáhl 18 let, rozhodl se Antonín Husník společně s kamarádem Jiřím Fremrem, který se rovněž chtěl stát vojákem, že se pokusí o útěk do Francie přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Přidal se k nim ještě Boby Frič. „Domluvili jsme se, že půjdeme hned v lednu roku 1940, protože podle zpráv, které jsem získal, byla zamrzlá Morava, takže přechod na Slovensko by byl jednodušší.“

Z Plzně vyjeli 31. ledna. V Hodoníně v jedné hospodě dostali informace, jak dál a v noci překročili řeku Moravu. S pomocí jedné protestanské rodiny pak pokračovali dál vlakem do Maďarska. Ještě před nástupem do vlaku se Fremer ztratil. Nevrátil se z pošty, kam nesl dopisy pro rodiny uprchlíků. Pokračovali tedy už jen ve dvou: „Jeli jsme na Budapešť, protože jsem věděl, že utečenci se tam zastavují na naší ambasádě. Už se ovšem muselo dávat pozor, protože před ambasádou byli Němci a snažili se tam ilegálně lidi chytat.“

Smůlu měli ovšem daleko dříve: „Při kontrole ve vlaku na nás přišli a vysadili nás na nejbližší stanici. Vystoupili ještě čtyři mladí Brňáci, kteří taky utíkali, a ještě jeden starší pán.“ Maďarští vojáci všechny eskortovali až na slovenské hranice a tam jim přikázali, aby se vrátili odkud přišli: „Zrovna jsme narazili na hlídku pohraničníků. Ti nás zajistili a dopravili do Nitry.“ Skončili v místní policejní šatlavě, ovšem jen na dva dny. Ihned se totiž konal soud, který je odsoudil k jednomu dni vězení za nezákonné překročení hranice: „Odtamtud nás všech sedm transportovali do Bratislavy do policejní věznice. Ta byla příšerná – vši, štěnice. Byli jsme tam skoro měsíc. Pak nás Slováci transportovali na hranice a v Hodoníně předali Němcům.“

Německá vyšetřovací vazba

Od této chvíle se dobrodružství začalo měnit v regulérní věznění, které mělo pro Antonína Husníka trvat až do roku 1943. Po krátkém pobytu na Špilberku se dostal do vězení ve Strážnici: „Tam jsme byli vyšetřováni gestapem. Vyšetřování celkem šlo, i když nás pochopitelně taky profackovali, nějakej ten kopanec byl. Nechtělo se jim věřit, že nejsme v žádný organizaci.“

Tehdy se pokusili o útěk, k čemuž skýtal příležitost relativně volný režim, který ve věznici panoval. Jeden z uvězněných, Sylva Lakosil, měl spojení se světem a Husník je využil: „Poslal jsem kámošům, co pracovali ve Škodovce vzkaz, aby poslali pořádnou pilku. Bylo to zastrčený v chlebu, říkali tomu ‚anglickej vlas‘. Byl to takový silnější drát, všestranná pilka. Začli jsme pracovat, ale dělalo to kravál. Za nějakou dobu přišel správce: ‚Tak mládenci, takhle by to nešlo, žádný pilování mříží. Jestli s tim nepřestanete, dám vás na samotky.‘ Tak jsme slíbili, že toho necháme.“

Husník se ale nechtěl cenné pilky zcela vzdát: „Kousek, co se vešel kolem zubů pod dáseň, jsem si skoval a ten jsem propašoval až do Německa.“ Husník měl od té doby pilku neustále v puse: „Pak jsem ji použil v německém vyšetřovacím vězení. Z rejžáku, který tam byl, jsem vytáhl dráty a z nich upletl miniaturní řetízek. Z kýblu, co sloužil jako záchod, jsem odpáčil kousek plechu a do něj vyřezal křížek.“ Husníkovi se podařilo „medailónek“ pro štěstí dostat i z vězení a dnes je umístěn v muzeu odbojářů v Praze.

Ze Strážnice se Husník dostal do vojenského vyšetřovacího vězení v Berlíně, kde byl umístěn na samotce: „Tam to byla vojna, všecko v poklusu.“ Přesto měli vězni nárok například na knížku, cigarety, noviny nebo kněze. Husník možnosti postupně využil. Kromě bible, kterou mu obstaral kněz, a knihy o pobřeží Brazílie si Husník objednal i noviny. K dostání byl tehdy Völkische Beobachter: „Když jsem noviny otevřel, úplně jsem zkoprněl: ‚Němci už jsou ve Francii, postupují.‘O tom jsme nic nevěděli. Ve druhym nebo třetím čísle najednou: ‚Francie kapitulovala.‘“

Pak už se přiblížil soud, který se měl konat v Norimberku, a Antonín Husník byl znovu převezen, tentokrát do civilní policejní věznice v Alt Moabitu. Po cestě si usmyslel, že se nějak dostane do nemocnice, aby se mohl pokusit o útěk: „Brali nás na vycházky. Tam jsem sebral žárovku a roztloukl ji téměř na prach a to jsem vypil. Teď jsem čekal, až mě sklo začne řezat v břiše, že začnu řvát, že mě odvezou. Nestalo se mi absolutně nic.“ Soudu se Husník nevyhnul.

Tři a půl roku těžkého žaláře

U soudu se opět setkali i s Jiřím Fremrem, kterého mezitím Němci rovněž zatkli: „Dostal jsem tři a půl roku těžkého žaláře, Boby Frič jako mladistvý rok vězení a Fremr také rok vězení. Protože byl ale Boby Frič napůl Žid, po odpykání trestu ho odvezli do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil.“

Husník se dostal do žaláře Weltheim: „Tam to bylo krušný. Nesmělo se tam mluvit. Dost dlouho jsem byl na samotce. Museli jsme makat jako šrouby. Přinesli plnou nůši hadrů z fronty, některý byly ještě zakrvácený, a ty párat.“ Časem se Husníkovi podařilo získat lepší práci: „Několikrát jsem si stěžoval starému bachaři a ten jednou přišel s místním baličem a ten mi nabídl plést síťové tašky. Šlo mi to, tak mi párání vzali. To už byla poměrně čistá práce.“ Celkově se podle Husníka v německém vězení zacházelo s lidmi lépe, než jak to zažil později za komunismu: „Když jsem si zažádal, dali mi fotografii maminky a tatínka. To za bolševiků neexistovalo.“

Propuštěním na konci roku 1943 ale Husníkovo věznění ještě úplně neskončilo: „Bachař mě šel doprovodit k bráně. Tam byli dva pánové v kožeňáku – gestapo – a zatkli mě. Odvezli mě na Pankrác. Tam jsem tvrdnul asi tři nebo čtyři měsíce. Nakonec to dobře dopadlo, neposlali mě do koncentráku.“ Podle Husníka jim zřejmě šlo o to, aby ho získali ke spolupráci.

Neúspěšný pokus gestapa získat Husníka ke spolupráci

Že o něj má gestapo trvalý zájem, Husník zjistil již brzy po propuštění z Pankráce: „Řekli mi, že se musím každej tejden hlásit na služebně v Pečkárně. Tam jsem jenom ukázal průkaz a tim to bylo vyřízený. Asi za měsíc, když jsem se hlásil, úředník někoho zavolal a přišel si pro mě jeden chlapík. Vzal mě do kanceláře a tam se vyptával: ‚Co v práci?‘Začal jsem střihat ušima. Když jsem odcházel, tak mi říkal, abych si dal pozor, že už jsem byl jednou zavřenej: ‚Kdyby měl někdo nějaký protiněmecký řeči, no tak mi to řeknete.“ Husník přišel domů s tím, že uteče k partyzánům.

Rodiče v Plzni ovšem se známými doktory vymysleli, jak z Husníka udělat těžce nemocného, aby ho gestapo nechalo na pokoji. Nejprve dostal nějaké pilulky, které před návštěvou lékaře způsobovaly horečku. „Jednou jsem přijel do Plzně k doktorovi a vytrhli mi nosní mandli. Pak mi vytrhli krční mandle. S tím pak spojovali jakousi nemoc, až mě nakonec poslali na vyšetření do Prahy. Tam u doktora Myslivečka udělali takové ‚vyšetření‘, že jsem byl polomagor.“ Jak celá doktorská organizace fungovala, Husník dodnes přesně neví, ale diagnóza určená pro německého doktora zabrala: „Kousek si ještě pamatuju: karbospinalis multiplex a kromě toho depresivní stavy. Doktor si to přečet a sestře německy řekl: ‚Toho necháme běžet, ten stejně chcípne.‘“

Tím se Husník úspěšně zbavil problémů s policií a posléze si našel práci v lese poblíž Plzně v Chudenicích, kde bez úhony přečkal až do konce války.

V československé armádě

Po válce si mohl Husník konečně splnit svůj sen a stát se vojákem. Rozhodl se proto podat si přihlášku na vojenskou akademii v Hranicích: „Šel jsem si pro lejstro a chlapovi na úřadě říkám, že chci do vojenské akademie: ‚Tady to je.‘ Dal přihlášku na stranu a přistrčil přede mě další: ‚Tohle si taky podepiš.‘ Koukám, o co jde: ‚Co mi to, člověče, dáváš? To je přihláška k bolševikům!‘ Že prý mi nemůže přihlášku do akademie dát, když nepodepíšu.“ Po kratší hádce agitátor ustoupil a Husník mohl konečně nastoupit vojenskou dráhu.

„Celej rok jsme byli buď na cvičáku nebo v učebně. Padali jsme na hubu, ale taky hlady. Všechno bylo na lístky. Stolovalo se jako za první republiky. Vždycky předsedal důstojník, sedělo se u stolů a číšníci přinesli mísy s polívkou. Postavili je doprostřed a pak se po řadě nalévalo. Pořád jsme se hlídali, aby polívku každej zamíchal, protože nejhustší byla dole.“ Protože byl tehdy nedostatek nižších důstojníků byl Husník vyřazen již po roce studia a nastoupil službu jako motorizovaný pěšák.

Husníkovi to však nestačilo: „Začal se tvořit paradesantní prapor, tak jsem si zažádal. Zkoušky byly perný. Co se týče fyzický zdatnosti, bylo to jako letecký zkoušky. Tenkrát bylo asi tisíc přihlášek a přijali nás sedmnáct.“ Husník se tedy alespoň na čas dostal přímo k elitě. Po únoru ho ovšem od para-praporu ihned vyhodili: „Prostě přišel papír: Přeřazen k útvaru do Čáslavi.“ I když Husník dodnes neví, co bylo důvodem vyhazovu, jeho vojenská kariéra tím de factoskončila.

„Tichý zabíjení“

Alespoň výcvik ve stylu britských commandos však Husníkovi zůstal: „Měli jsme předměty jako např. ‚tichý zabíjení‘. Část výuky spočívala v tom psychologicky zpracovat parašutistu natolik, aby neměl strach. Aby věci, který se budou učit, nepovažoval za absolutně nemožný. Aby si vždycky uvědomil, že když ho chytnou někde shozenýho v zázemí, je odsouzenej k smrti. Jde o to, že když nebude mít čas něco spolknout nebo se střelit, že by ho tejrali jako zvíře, aby z něj něco dostali. Že tedy každá sebemenší možnost k útěku, byť zoufale vypadající, se musí využít.

Když totiž vycvičenýho parašutistu vede nějaká obyčejná stráž, jde o obyčejné vojáky. Maj flintu, tak co s chlapem, kterej jí nemá. Když by mě vedli a šli dva za mnou s puškama, jeden jde vždycky blíž, tak trochu zpomalovat, až začne pobízet, a čekat na okamžik, kdy tě popostrčí. V okamžiku, kdy víš, kde je puška, existuje takovej švih rukou dozadu, buď levou, nebo pravou podle toho, kde jde ten druhej. Hlaveň sklouzne mimo a potom podle situace, buď kop kolenem do rozkroku, nebo prstama do očí. Zkrátka vždycky existuje možnost se zachránit.“

Vyšetřování v „Domečku“

Po komunistickém puči se Husník na čas dostal zpět na posádku v Čáslavi, kam vzhledem k její poloze dál od hranic nová moc postupně soustřeďovala nepohodlné vojáky. Po čase se komunisté rozhodli vykonstruovat proti tamějším nepohodlným vojákům proces: „Začli nás zavírat. Prvního zavřeli majora Horela a jeho známýho Protivu, potom poručíka Vozábala, pak mě, pak náčelníka štábu, všechny čtyři aspiranty od mojí roty – celkem asi 14 lidí.“

Svoboda pro Husníka skončila na soustředění v Kuřivodech: „Těsně před procesem s Miladou Horákovou si pro mě přijeli. Přišli do stanu, ‚óbezeťák‘ měl pistolku, stáli tam dva pochopové: ‚Ruce vzhůru!‘. Odvezli mě na divizi do Prahy. Tam jsem byl nahoře dva dni. To bylo něco jako věznice parmská. Šílený vedro a bez pití.“ Pak Husníka odvezli do nechvalně známého „Domečku“ v Kapucínské ulici. Manželka byla právě v porodnici.

„Tam byl ten pověstnej Pergl – Suchá Lípa. K výslechům nás tenkrát vodili dolů přes dvůr. Tam byla sem tam jenom nějaká ta facka, když se vyšetřovatel strašně rozčílil. Odtamtud ale člověka vždycky odvedli ke dveřím: ‚Tak si ho tam vem, zase si nemůže na nic vzpomenout‘.“ Na mlácení měl Pergl nahoře v „Domečku“ pochopa rotmistra Malého: „Ten když dal facku, to bylo jako, když do člověka strčí stěhovací auto.“

„Jednou jsem tam slyšel strašnej řev a poznal jsem, že to byl štábní kapitán z národního praporu. Byl to věřící člověk, jeho bratr byl farářem. Jednou jsme se potom setkali a říkal, že za nim přišli a začali mu vykládat, že jeho manželka se mu doma kurví. Psychický násilí měli dopodrobna vypracovaný.“

Štábní kapitán Bohata

Při výsleších se Husník dostal i k Bohatovi: „Pořád chtěl něco vědět, ale já jsem neměl tušení, co chce. Pořád si myslel, že zatloukám. Vymyslel jsem si pěknou metodu. Když jsem si jako nemohl vzpomenout nebo jsem nevěděl, tak že to napíšu. Jedna z psychickejch zátěží totiž byla, že se muselo od rána od budíčku až do večera pořád chodit, nezastavit se. V noci zase spát na zádech, ruce na dece. Jakmile se člověk otočil na bok, hned kopání do dveří, takže se člověk nevyspal. Výslechy byly v noci. Celej den se muselo pochodovat a večer pro vás přišli k výslechu a tam byl člověk skoro do rána. Tam se muselo pořád stát, čekat, co bude.

Dole u Bohaty jsem dostal asi jenom dvakrát facku. Vyplácení bylo kdyžtak nahoře. Byli jsme vojáci, tak nějaká ta rána to moc neplatilo. Horší byla psychika. Kombinace celodenního chození a večer, sotva se člověk uložil, tak na výslech. Já si právě vymyslel, že to napíšu. Dostal jsem štos papíru a při psaní jsem pochopitelně mohl sedět. Tak jsem seděl a psal a psal. Několikrát mě pak vypráskali. Psal jsem neustále o tomtéž. Na to, co bych řekl dvouma větama, jsem popsal dvě A4. Bohata poznal, že si z něj dělám srandu, tak za to jsem pak sklidil nějakou tu pořádnou přes držku od Malýho.“ Na „Domečku“ Husník strávil celkem asi tři měsíce.

Jáchymovsko: „věž smrti“ a motáky

Po skončení vyšetřování Husníka převezli na Pankrác a posléze byl odsouzen za velezradu na třináct let. Odseděl si osm: „Odvezli mě na Jáchymovsko na centrální tábor a odtamtud na ‚věž smrti‘ na ‚L-ko‘. Tam jsem byl asi tři roky. Na ‚L‘ jsme byli hned od začátku. Absolutně žádný opatření proti záření neexistovalo. Odváželi jsme bedýnky smolky, koncentrované rudy. Když jsme odpočívali, seděli jsme na nich. Tu věž vystavěli, protože tam sváželi veškerou rudu, co se u nás vytěžila. Rudu přivezly auta, vysypaly a pak se vozejkama vyvezla nahoru. Tam se vysypala do koryta a odtamtud padala přes různě hrubý síta a primitivní drtiče dolů. Když propadala až na zem, tak jsme rudu lopatama házeli do barelů. Plný vážily kolem 60 kg. Obsah se ještě zhušťoval kladivama. Naprostej primitivismus.“ Když se Husník přišel po revoluci na věž podívat, nemohl ji poznat: „Stála tam krásná věž z červenejch cihel, ale já ji znal jako bílou. Všechno bylo zaprášený a radioaktivní.“

Na čas se Husník dostal i na lágr Ostrov, v důsledku čehož šťastnou náhodou vzniklo motákové spojení na svobodu. Vše začalo, když se porouchal dopravníkový pás na uhlí a Husník ho opravoval. Byl v té chvíli vysoko nad zemí: „Jak jsem byl vylezlej nahoře, kolem šli štábní kapitán Baloušek s paní a kočárkem a ona mě poznala.“ To Husník tehdy samozřejmě nevěděl, ale když jednou fasovali konve s mlékem, obdržel nečekanou zásilku: „Ženská, co byla ve skladu, mi podstrčila balíček. Když jsme přišli dovnitř, stálo tam, že je to určeno pro Antonína Husníka, aby o sobě dal zprávu té paní, od které balíček dostal. No a Husník jsem byl já, tak jsem odpověděl.“ Tím byl položen základ k dlouhodobému spojení mimo lágr. Husník pro něj vytvořil i šifru: „Protože jsme k tomu měli u parapraporu výcvik, připravil jsem to poměrně dokonale. Fungovalo to přes rok a potom ještě na Nikolaji, kam nás přeložili. Všechno bylo na cigaretových papírkách.“ Většinou šlo o spojení s rodinou: „Měli jsme poměrně jednoduchou tabulku, která když se přiložila na text, tak se dal číst. Jinak to byla změť tiskacích písmenek.“ Pro jednoho útěkáře, Jaroslava Urbánka, ovšem dokázal Husník opatřit dokonce i buzolu a mapu.

Leopoldov – opětovné setkání s Bohatou

Mimo Jáchymovsko byl Husník nějaký čas vězněn i v Leopoldově. Tam měl možnost znovu se setkat mimo jiné i s Bohatou, který ho vyslýchal v „Domečku“: „Když se potom mezi sebou ti lotři pověsili, tak vymysleli, že hlavně vojáci, co nás vyšetřovali, jednali proti zákonu a odsoudili je a zavřeli. Bohata dostal sedm let, Pergl myslim taky, za zneužití pravomoci. Tak jsme se s nima setkali v Leopoldově. Seděli jsme všichni svorně. Byl tam ještě generál Syrový, členové vlády do roku 1948 a pak přišli ještě bolševici, který zavřeli po ‚spiknutí‘ Slánskýho.“

Jednoho dne na cimru, kde byl i Husník a další důstojníci, přivedli právě Bohatu: „Najednou stál Bohata ve dveřích. Hlavně my mladý jsme si říkali: ‚Večer, to bude něco.‘Jenomže generál Janoušek rozhodl, že se na něj s nadhledem úplně vyserem – totálně ignorovat. No, generál rozhod. Ale byli jsme namíchnutý, protože si z toho dělal legraci. Strašně nás mrzelo, že jsme ho nemohli zmrskat.“

„No prostě bolševismus je super-svinstvo.“