MgA. Jiří Hrdina

„Po roce 1948 se vyrojili lidé, kteří se rozhodli, že na změně poměrů vydělají. V Ostravě existoval jistý kominický učeň Pěnička, který vyvlastňoval ostravské fotografické ateliéry. Dělal to tím způsobem, že mu toho majetku zůstala velká spousta doma. V následujících třiceti letech pak všechny ty věci, které ukradl, rozprodával na Setkáních fotografů.“

„Poláci z příhraničních oblastí směrem k Rybniku a ke Katovicím sem jezdili pracovat. Polsko bylo tehdy průmyslově chudší i s ohledem na to, co se tam dalo koupit. Jedním z nedostatkových artiklů byly stavebniny. Spousta polských dělníků tehdy pracovala i u Vítkovických staveb. Fungovali tam vedoucí, kteří tomu všemu šéfovali, nepracovali a měli z toho své výhody. Autobusy, které se vracely přes přísně střeženou hranici, byly plné obkladaček, van a pytlů s cementem. Celníci do nich vždy pouze nahlédli, dostali to, co dostat měli, a stavebniny volně přejížděly tam a zpátky.“

„Někdy po 17. listopadu jsem byl něco množit v té místnosti, kde jsme to dělali, a při té příležitosti jsem tam omylem přibral nějaké cizí papíry. Když jsem je později zkoumal, tak jsem zjistil, že jde o provolání, které ve Vítkovických stavbách někdo vyráběl. Zřejmě to byl někdo ze stranického výboru. Bylo v nich uvedeno, že žádáme co nejtvrdší postup s nasazením Lidových milicí, klid na práci a další podobné věci. Stalo se to ještě v době před generální stávkou, ale první relativně objektivní ohlasy už začaly vycházet třeba v Lidové demokracii. Vydávala to tenkrát Československá strana lidová, a tak se tam objevovaly články trochu jiného ražení než ty, které vycházely v Rudém právu. Rozhodl jsem se tedy, že jim do redakce rovnou z práce zavolám a že jim to pošlu. Byla to asi první chvíle, kdy jsem se setkal s odposloucháváním telefonů. Člověk o tom někdy slyšel, ale nikdy ho nenapadlo, že se to děje právě jemu. Snad to netrvalo ani dvě hodiny, a objevili se chlápci s plackami ze Státní bezpečnosti. Celou věc vyšetřovali a chtěli vědět, jak se to stalo, a podobně.“